:: Jen tak zlehka ::

:: 26.5.03 ::

Deník válečné zpravodajky IX.: Nás ten basket až tak nebaví, hlavně že se ožerem aneb Nechci umřít zpocená…

Takže, vážení a milí, dnes se lehce dotknu pro mě atypického tématu a tím je sport. Po letech jsem konečně našla ten správný přístup ke všem tělesným aktivitám, které lze zařadit do škatulky sportu. Jednak proto, že na mě už nemají vliv rodiče, ale hlavně proto, že mě již aktivní pohyb natolik zdevastoval, že mi i čtyři z pěti ortopédů zakázali cokoliv, co by sport mohlo jen vzdáleně připomínat.

Postupná likvidace mé páteře a kloubů začala už v mateřské škole, kdy se má babička (profesorka češtiny a dějepisu) rozhodla, že jedině balet mě může zařadit mezi mladé a úspěšné ženy. Dodnes se orosím hrůzou, když slyším výrazy jako: baletní špičky, tyče, zrcadla a Gisela Bílková…noční můra mých nevinných dětských snů. Ta strašná žena nás týrala, mlátila do kolen, nutila zvedat nohy až k hlavě, přiblble hopsat a usmívat se u toho. Před kariérou primabaleríny mě zachránilo to, že jsem hrozně rychle vyrostla a mé klouby se odmítaly ohýbat pod nepřirozenými úhly.

To byla správná chvíle pro mou matku, která usoudila, že když ne baletka tak alespoň gymnastka. Marně jsem se snažila protestovat, že opravdu nejsem sportovně nadaná. Matka prohlásila, že „ve zdravém těle zdravý duch“, zakoupila dresy a já se musela zmítat na kladině a bradlech, dokud jsem z nich neslítla a nenaštípla si krční obratel. Se sádrovým krunýřem kolem krku jsem doufala, že snad konečně celá má rodina chápe, že jsem nemehlo a přestanou mě nutit k pohybu. Ale kdepak. Poslední slovo měl otec (dlouholetý házenkář, trenér a prezident házenkářského klubu). Můj osud byl zpečetěn. Budu hrát házenou, ostatně jako všichni mí sourozenci, sestřenice a bratranci. Sedm let jsem si ničila klouby, páteř, měla průběžně zlomený nos a prsty, o modřinách a výronech snad ani není nutno hovořit.

Ale jednoho krásného dne jsem řekla DOST! Ta úleva, žádný pohyb, žádné zlomeniny, žádné modřiny. Začala jsem chodit do kina, divadla, na bigbít a na výstavy a potkala jsem svého muže. A co myslíte, byl to závodní plavec a dodnes aktivní horolezec. Plavání mi teda nevadí, ale od dětství trpím závratí. Takže jsem prohlásila, že na skály s ním budu jezdit, ale toliko jako morální podpora. Asi po roce mě můj muž zlomil. Postavil mě na úpatí obrovské pískovcové skály a pravil, že to je opravdu ta nejlehčí cesta, kterou zvládne i malé děcko. A pak mi taky řekl, že ty lezecké boty jsou schválně o dvě čísla menší, abych dobře nahmatala stupy. A že to lano se opravdu neutrhne. Přidal ještě něco málo povelů v horolezecké hantýrce a přiložil mi ruce na skálu. No, co vám budu povídat, byla to hrůza. Malé botičky mi drtily prsty, prsní úvazek mi posunul prsa do úrovně očí a „sedák“ se mi zařezával do zadku. Ale já stoupala. V půli toho šutru jsem zjistila, že jsem asi pět metrů nad zemí a závrať byla tady. Pět minut jsem halekala na svého chotě, ať mě, k sakru, dostane dolů. No a pak jsem se prostě pustila. Pamatuji si jen, že to lano se opravdu nepřetrhlo. Od té doby mám pokoj.

Ale nemyslete si, že se jenom válím na zadku. Sportuji! Pasivně. Pečlivě sleduji náš basket, protože opavští borci momentálně svádějí lítý boj o Mistra republiky. Fandím, seč mi síly stačí a mám pocit, že dělám něco pro své zdraví. A to je ten můj správný přístup ke sportu.

Klidně si sportujte, když chcete, ale já nechci umřít zpocená.

:: ohezkla: HK 13:49 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...