Deník válečné zpravodajky VI.: Slezsko,Slezsko nade všecko II. aneb Odvolávám, co jsem odvolala a slibuji, co jsem slíbila…
To jsem si zas jednou nakakala do vlastního hnízda. Protože jsem od přírody chlubílek, dala jsem, v dobré víře, přečíst svou reportáž kolegyni z Prajzké. Myslela jsem si, já naiva, že bude nadšena tím, jak informuji celý Svět o existenci Prajzáků. Ovšem se zlou jsem se potázala. Prý si z nich dělám akorát srandu a žádala o promptní nápravu této křivdy. Dokonce mi zapůjčila naprosto úžasné periodikum „Opavský měsíčník“ (je to tedy vskutku skvělé počtení) a já poučena, mohu zodpovědně uvést věci na míru pravou. Tedy:
a) Prajzi nejsou skrblíci, škrťové, hamouni atd. Jsou spořiví (to je bohulibá vlastnost) a pamatují na zadní kolečka. Tím, že si vyrábějí vánoční stromky z ocelových trubek a chvojí šetří naše lesy (opět pozitivum)!
b) tento bod uvedu vtipem z doby soudruhů Husáka a Štrougala: Na Prajzkou přijede Husák se Štrougalem a zastaví před obrovskou vilou s obrovskou zahradou a obrovskou garáží. Na zahradě si hrají děti a Štrougal se jich ptá, komu to vše patří. Děti odpoví, že jejich rodině. Štrougal se usměje, ukáže na Husáka a praví: “To je pán, díky kterému toto všechno máte!“ Děti se otočí, pádí k domu a křičí: “Muti, fati, onkel z Rajchu přijel!!!“ No a co, ptám se? Každý máme někde příbuzné. A že zrovna Prajzi mají příbuzné v Německu? My, co máme nemajetnou tetu v Polance nad Odrou můžeme akorát závidět. Tak.
c) v rámci tohoto bodu si vezmu na pomoc výše zmíněný „Opavský měsíčník“. Budu totiž pět chvalozpěv na krásu a malebnost prajzkého slangu. Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem a prajzky se domluvíš kdekoliv a kdykoliv. Sudety jsou velké, že. Teď si dovolím ocitovat ono skvostné periodikum (článek pojednává o návštěvě prezidenta Klause v Hlučíně, což je po Kravařích druhý středobod Prajzké):
„Pak se Václav Klaus s manželkou…vydali pozdravit několik stovek zvědavých občanů, shromážděných před budovou MÚ. Úvod setkání zahájil starosta Adamec spolu s v hlučínském kroji oděnou dívenkou, která přednesla původní uvítací projev „ po našemu“. Text, jak jinak, napsala Jana Schlossárková (pozn. válečné reportérky – známá prajzká básnířka) a uvádíme jej zde: Pana prezidenta zblizka sem nikda něviděla, a tuž bych Vas mezi nami moc přivitač chčela. Dluhe roky se něnašel ani jeden taky, kery by byl zvědavy na nas Hlučiňaky. Ale věřče, včilej u nas jedno k dobru mače, že šče přijel na Hlučinsko, že se podivače jak su lude přičinlivi a zlate ruky maju, všimniče še, jak dědiny fajně vyhlidaju. Něch Vam Pan Buh zdravi da, a ktemu ešče přida mudrošč krala Šalamuna, odvahu Davida dohlednuč na spravedlnošč, aby všecko hralo, aby v Praze pro Hlučinsko tež cošik zostalo. Prezidentovi se obsah velmi líbil a vykouzlil na jeho i manželčině ústech úsměv…“
A je to. I prezident byl tím „po našemu“ nadšen. Takže kašlu na angličtinu, vždyť prajžština se stává světovým jazykem! Za nic víc se (alespoň doufám) už omlouvat nemusím, protože odstavec o odpustu byl kvitován s povděkem.
Loučím se a jdu si dát „baj jaky zablafuňk a anšenbecher“.
:: zprznil: Karl 12:05 :: [odkaz trwaly] :: |
...
0 Komenty popularne:
Přidat komentář
<< Home