:: Jen tak zlehka ::

:: 20.5.03 ::

Deník válečné zpravodajky VII.: Dej volovi moc a vymyslí lejstro aneb Mé oblíbené instituce…

Pokaždé, když dostanu úřední obálku, hrůzou se orosím. Opatrně ji otevírám, jakoby obsahovala velice nakažlivý antrax. Co po mě zase ti úředníci asi chtějí?

Ne jinak tomu bylo i dnes, kdy mi jedna z institucí (nestojí v mé hitparádě oblíbenosti na čelné příčce), které mám ráda poslala obálku. Razítko Severomoravských plynáren nevěstilo mnoho dobrého. Místo antraxu na mě vypadla fakturka s takovým „malounkým“ nedoplatkem za plyn. Přestože vím, že dluhy se platit mají a taky vím, že si neumím spočítat vlastní výplatu (tudíž důvěřuji), vzala jsem kalkulačku a dumala, jak se dopracovat k tomu, proč ten nedoplatek. S hrůzou jsem zjistila, že plyn plyne do mého sporáku v jakýchsi kubících. Ty se pak za pomoci koeficientu o deseti neznámých přepočítají na kilowaty. K tomu všemu ještě platím poplatek za pronájem plynoměru (je to ta hranatá věc ve sklepě?), no a sečteno, odečteno, podtrženo, máme tady nedoplatek jako víno. Šla jsem na to chytře. Sečetla jsem kubíky, pak zálohy za plyn, potom kilowat hodiny … A zjistila jsem, že „su úplně blbá“ a nebudu bojovat s větrnými mlýny ani se Severomoravskými plynaři. Pomyslné „dno“ mé hitparády oblíbenosti dále tvoří Severomoravská energetika (prudí jednou za rok) , Český Telecom – s ním jsem skoncovala před rokem. Stejně tak Finanční úřad pochopil (spolupráce ukončena v roce 1995), že chtít po mě správné vyplnění daňového přiznání je stejné jako věřit v neposkvrněné početí. Zdravotní pojišťovna se mi také jedou pokusila zaslat formulář k vyplnění. Co bych vám vyprávěla, po mé čtvrté návštěvě se zcela „zmršeným lejstrem“ přeskočila úřednice přepážku a s pohledem upřeným k nebi a písní „Kdož sú Boží bojovníci“ odešla neznámo kam.

Proto se obracím na všechny ty, kteří mají v úmyslu mě obšťastnit dotazníkem, formulářem, fakturou, či něčím podobným: „Nedělejte to v rámci zachování vlastního zdravého rozumu!“ Já se fakt snažím, opravdu moc, poctivě, s chutí, elánem a plným nasazením. Ale NEMÁM na to buňky a jiné to už asi nebude. Pak jsou ovšem instituce, které vám neničí život lejstry, ale svou pouhou existencí ( a to už postupujeme po žebříčku vzhůru).

Na třetím místě v rámci hvězdné trojky si stojí Technické služby. Chápu, že udržovat čistotu města je prvořadým úkolem. Proč tak ale činí, do prčic, ve 2:30 ráno, kdy lidi spí? Proč v 6:00 nastartují všechny sekačky, obžínače a vyžínače a hodinu řeší 2m trávníku před naším domem? V tuhle dobu chci SPÁT! Klidný spánek nemívám ani kolem 15. dne, každého měsíce, kdy vím, že budu muset navštívit Českou poštu (v hitparádě boduje na druhém místě), neuvěřitelný to ústav. Ať tam dorazím ráno, v poledne, či večer, vždy z deseti přepážek funguje tak jedna, maximálně dvě (což považuji za úspěch). Pravda je, že neznám nic lepšího, než strávit půl hoďku mezi třiceti zpocenými spoluobčany v malém vydýchaném prostoru. A znáte tu parádičku, která se jmenuje „Průkaz zmocněnce“? To takhle stojíte 30 minut ve frontě na balíky, jdete totiž pro balík svému nemocnému muži. Máte svoji občanku, jeho občanku, očkovací průkaz svého psa, průkaz pojištěnce …ale, a to zjistíte až u okýnka od nevrlé baby, NEMÁTE průkaz zmocněnce! Jen mé dobré vychování mi zabránilo poslat všechny pošťáky i s jejich generálním ředitele do … A to jsou jen drobné střípky podobných zážitků s Českou poštou.

Ovšem v této plejádě oblíbenců jasně a na celé čáře vyhrávají České dráhy. Neskutečný, nezničitelný moloch. Likvidátor mé křehké duševní rovnováhy, mojí peněženky a odporu ke sprostým slovům. Za všechny jen pár drobných příhod. Kamarád cestoval v třeskuté zimě z Bruntálu do Opavy, Ve vlaku se pochopitelně netopilo, za jízdenku zaplatil asi 80 Kč a samotný stroj pamatoval snad Marii Terezii. Přestože mu byla zima někde v půli cesty usnul. Probudil se v Opavě a zjistil, že mu někdo ukradl boty. Docela pohoda v létě, ale v –20°C? Vyšpulil další 100 Kč za taxík a České dráhy dodnes hledají jeho obuv. Kolega mi posílal z Ostravy v předem domluvenou hodinu, předem domluveným vlakem malý balíček s CD. Vzhledem ke znalostem místních ČD jsem na nádraží přišla 10 minut po příjezdu onoho vlaku a dožadovala se svého balíku. Řeknu vám, že to, co jsem absolvovala by mi záviděl i Kafka. Jako v té pohádce o „Kohoutkovi a slepičce“: Dám ti tvůj balíček, ale musíš mi donést kulaté razítko od přepážky č.3, dám ti tvůj balíček, ale ke kulatému razítku od přepážky č.3 musíš mít ještě hranaté razítko od okýnka v prvním patře …Kdybych ten pitomý balík opravdu nepotřebovala, jsou jeho šťastným majitelem ČD. O tom, že samotní nádražáci jsou dost překvapeni, když vlak dojede na čas ani nemluvím. Zkrátka, dej volovi moc… Jo a někde jsem četla, že přebujelou byrokracii, lze zničit jen ještě větší byrokracií.

Tak to nás teda potěš Pán Bůh.

:: ohezkla: HK 14:58 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...