:: Jen tak zlehka ::

:: 29.5.03 ::

Deník válečné zpravodajky X.: Hoď mi to kladivo aneb Nejsem žádný montér Tolja

Vždy, když slyším song: „Jsem kutil, mám malou dílnu, víc mě nezajímá…“, mám chuť si zabroukat, že já jsem magor a dílna, ať už velká, či malá mě fakt nebere. Manuálně i technicky nejsem totiž vůbec zdatná. Doufám, že tohle nebude číst můj otec. Ale kdyby přece: “Tati, promiň,ale tvá výchova - musíš být samostatná a soběstačná, nějak v mém případě neklapla.“

Ano, teoreticky umím vyvrtat díru do zdi, umím zabít hřebík, vyměnit žárovku, vymalovat, vytapetovat, opravit pračku… Ale v praxi se to vždycky nějak zvrtne, nemám k tomu zřejmě ten správný přístup. Můj muž tvrdí, že to není přístupem, ale tím, že jsem Vodnář, dělám pět věcí najednou a pak to dopadne blbě. Vždycky, když se chlubím, jak jsem si pěkně zabila tu skobičku do zdi a rozmlátila si u toho jenom jeden prstík, vyloví můj choť několik historek, které jasně dokazují mou šikovnost.

To jsem jednou strašně moc chtěla nový věšáček v předsíni. Chlap nebyl nějak po ruce, tak jsem se do toho pustila sama. Nechala jsem si přesně vysvětlit, jak ta zatracená vrtačka vlastně funguje. Zakoupila jsem hmoždinky, skoby a sádru. Hodila jsem se do montérek a ŠLA jsem do toho. Juhůůůů, to byla jízda. V návodu k použití vrtačky se nepsalo, že když ji nastartujete a vrazíte do zdi, tak to s vámi tak zalomcuje, že vám vypadne z rukou. A taky tam nepsali, že místo úhledné dírky na hmoždinku číslo 8, vznikne ve zdi díra asi metr krát metr. Ale my, chytré holky, vyřešíme i neřešitelné. Rozmíchala jsem asi kilo sádry, do díry zasádrovala dřevěný špalík a věšák prostě a jednoduše přitloukla hřebíkem. A drží to jako protestantská víra.

Stejně tak jsem jednou došla k názoru, že je nezbytně nutné vymalovat jeden pokoj. Snad už není třeba dodávat, že tyto dobré nápady mívám jen v době, kdy je můj muž na služební cestě. No a jak jsem si tak sama sebe představila, jak lezu po žebříku a mávám štětkou, docvaklo mi, že tapety teda budou rozhodně lepší. Hupla jsem do OBI a zakoupila vše potřebné. Nechala si poradit jak snadno a rychle vytapetovat pokoj a hurá do toho. Podotýkám, že velmi užitečné je vypnout si proud. Musíte totiž odšroubovat zásuvky a ty obnažené dráty docela dost kopou. Pravda, pár metrů tapety jsem naprosto zmršila, ale pak šlo všechno jako po másle. Začalo se stmívat a mě napadlo, že by bylo fajn si na to tapetování trochu posvítit. Nahodila jsem pojistky a ve chvíli, když jsem mokrou rukou narovnávala tapetu v místech zásuvky, došlo mi zřetelně, že ten drát, na který jsem šáhla opravdu nebyl nulák. Vážení přátelé, kam se hrabou adrenalinové sporty na ránu elektrickým proudem. Těch 220 vás prohodí celým pokojem a ta radost, že jste přežili je prostě nepopsatelná.

Tak takových a podobných příhod mám plnou nůši. Ale nedá mi to, abych nepráskla i svého muže (Maro, odpusť). Pod pohrůžkou smrti, jsem ho přinutila vyrobit a připevnit ke zdi polici. Můj „pán a vůdce“ popadl vrtačku a vrtal a vrtal a vrtal. Pot se z něj jen řinul, ze zdi padaly jakési podivné černé věci. Po půl hoďce jsem řvala smíchy a libovala si, že magorem nejsem sama. Můj muž měl totiž na vrtačce zapnutý zpětný chod. Než jsem se rozhodla ho na tuto skutečnost upozornit, zničil dva vrtáky. To jsme partička šikulů, co?

Jistě už všichni chápete, že věta: „Hoď mi to kladivo!“, by klidně mohla být mou poslední větou před smrtí.

:: ohezkla: HK 13:35 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...