:: Jen tak zlehka ::

:: 5.5.03 ::

Pes se přece neseká a Deník válečné zpravodajky III.

Ach, to byl klidný víkend. Takový jsem už hodně dlouho nezažil. Fakt. V pátek mě otec naložil a dovezl o půl desáté do Řepiště City, kde jsem vystoupil Na hřišti a spolykal tři Radegasty společně s Ing. Tlustým, který kupodivu nebyl na rybách. A v sobotu jsem jedl. Od půl desáté dopoledne do půl šesté večer jsem se v kuse cpal. Pak jsme šli na rodinný bowling, zastavil jsem se na chvíli v Ostravě, kde jsem měl setkání s dvěma děvčaty a opět odvoz do Řepiště City. V neděli jsem se vzbudil v devět ráno, šel jsem sekat trávník a jak jsem byl tak rozjetý, tak jsem posekal i psa. Teda ostříhal. Asi stárnu, protože mě to bavilo. No ale vážně, jindy by mě ani nenapadlo, jet v sobotu ve čtvrt na jedenáct domů, ale mi se opravdu chtělo. Děvčata z toho nadšena příliš nebyla, spíše bych řekl, že se krapet nasrala. Ale což, snad pochopí, že již se situuji do rozvážného mladého muže a na žádné vylomeniny dlouho do noci nejsem. To by mě zajímalo, jak dlouho mi to vydrží.

A nyní již, všemi mastmi mazané a oblíbené Zpravodajstvo z fronty:

Prvního května jsem se probudila s opravdu báječnou jarní náladou a s vyhlídkou na zasloužené čtyři dny volna. K ranní kávě jsem si pustila TV, konkrétně ČT2 - můj oblíbený program. A protože jsem zapomněla, že ČT slaví 50.let od vůbec prvního televizního vysílání u nás, málem mi vysadily všechny důležité životní funkce.

Se širokými úsměvy na mě mávali pionýři, vítající právě přiletivšiho prezidenta NDR, Ericha Honeckera. Beztoho hořká káva mi ještě víc zhořkla a zapálené cigárko jsem si vrazila hořícím koncem do úst. Jen co se mi podařilo rozdýchat "božského Ericha", ohlásilo se známou znělkou (alespoň nám,pamětníkům) Křeslo pro hosta. Nevěřícně jsem zírala na "váženou soudružku Pelikánovou", kterážto s patřičným patosem líčila svou zálibu v budovatelské a realistické poezii. Byla to opravdu síla: otázka - "Vážená soudružko Pelikánová,vím,že jezdíte přednášet poezii soudruhům vojákům, určitě vás tato činnost hluboce naplňuje.", odpověď - "Řeknu vám to takto,soudruhu. Oni ti chlapci na posádkách mnohdy nepřečetli ani jedinou báseň, a proto přicházím já, abych svou recitací jejich mysl naplnila láskou k vlasti a k Sovětskému svazu,že!"

Málem se mi zastavilo srdce a urychleně jsem si nalila panáka. Jak jsme v tomhle,pro Krista,mohli existovat? Asi mohli,neboť za soudružkou Pelikánovou náledovali jiní soudruzi, "politické písně Sokolov", ožralí Brežněvové a jiné socialistické kreatury. Dávali dokonce i filmy (či dokumenty) na telefonické přání. S hrůzou jsem zjistila, že můj zcela zpitomělý muž (a já ho radostně podporovala), volá do TV a chce shlédnout pořad "Táta pohraničník". Tedy:Ať žije 1.máj a proletáři všech zemí,jděte do prdele!!!

Půvab prvního májového dne naštěstí zachránila rozkvetlá třešeň a jarní polibek. Proto je důležité nenechat se zblbnout jakýmikoliv -ismy, užívat si sluníčka, rozkvetlých stromů, pivka na restaurační zahrádce a v mém případě i alergie.

Míru a realistické poezii zdar

:: zprznil: Karl 16:13 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...