:: Jen tak zlehka ::

:: 16.7.03 ::

Chce se mi co? Spát! aneb Ranní tortura...

Netuším, jak to máte vy, přátelé, leč já mám ohromné potíže s ranním vstáváním. Obzvláště teď, po dovolené, trpím jako Ježíš na kříži. Každé ráno mi v 5:30 zařve u hlavy mučící nástroj, zvaný budík. Taková ta malá mrcha, která pípá jako družice s Lajkou i Gagarinem na palubě. Samozřejmě v té chvíli spím tím nejtvrdším spánkem a výše zmíněné „píííp, píííp...“ mě vystřelí až k samotnému stropu. Pár sekund trvá, než mi docvakne, že je ráno a je třeba nastartovat alespoň základní životní funkce. Dalších několik minut se motám po bytě naprosto pitomá a v podstatě stále spící a tiše nenávidící svého muže, který ještě slastně oddychuje. Coby mechanická loutka dotápu do koupelny, kouknu do zrcadla...a musím si třikrát plivnout za levé rameno, abych sama sebe neuhranula. Můj ranní odraz v zrcadle mě vždy spolehlivě vyděsí.

Následuje ranní hygiena a příprava kávy, mého potřebného životabudiče. Zapálím si cigárko (má další ranní nutnost, díky které si zřejmě zakládám na žaludeční vředy), usrkávám kávu a pokouším se nastartovat mozek. Po dalších ranních úkonech, o nichž se není třeba rozepisovat, zahájím přesun na pracoviště. Zasednu ke compu s vědomím, že nemá smysl se ještě tak půl hodiny pokoušet o jakoukoliv kreativní činnost. I drazí kolegové už vědí (a mnozí jsou na tom podobně jako já), že po ránu platí heslo: „Nekrmit a nedráždit!“. Po druhé kávě jsou všechny životní funkce obnoveny a mohu směle budovat kapitalismus.

Semo tamo se mi poštěstí vstávat později než můj manžel. Pravda, nevím, dá-li se hovořit o štěstí. Můj muž se totiž probouzí následujícím způsobem: natáhne si budík na 6:00. V danou hodinu začne budík vyvádět, já jsem vystřelena ke stropu, uvědomím si, že to ne já, ale můj muž vstává. Tudíž s ním začnu cloumat. Chotˇ si v polospánku posune budidlo o deset minut a opět upadne do Morfeovy náruče. Usínám i já, a to jen proto, abych se za deset minut opět probrala u stropu, cloumala manželem, budík byl znovu posunut o deset minut...nu a tento postup se opakuje cca půl hodiny. Pak už se mi samozřejmě nepodaří usnout a vstávám s pocitem, že jsem celou noc vykládala na nádraží vagóny.

Věřila a doufala jsem, že si časem na tyto ranní procedury zvyknu. Není tomu tak, ba co dím, je to stále horší. Ovšem vím, že v tom nejsem sama, máme potíže s ranním vstáváním v rodině. Občas, při sobotě, telefonuji Karlovi. Je asi tak 11:00. A co myslíte? Jasně, že jsem ho probudila. I naší matičce není radno volat před devátou hodinou ranní. Jednou jsem to zkusila a dodnes toho lituji.

A co vy? Jste ranní ptáčata, nebo po ránu trpíte tak jako já? Klidně se mi svěřte. V tomto případě jsem velmi uznalá a chápající.

Dobrou noc

:: ohezkla: HK 15:01 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...