:: Jen tak zlehka ::

:: 29.8.03 ::

Den Blbec aneb Do nebíčka? Do peklíčka!

Včera jsem vstala s takovým podivným chvěním žaludku, které nevěstilo nic dobrého. Určitě to znáte taky. Je to takový ten pocit, kdy víte, že se něco „vymamlasí“, jen netušíte co. Včera jsme měla práce až nad hlavu, počítač mi padal tak pětkrát za hodinu, čekala mě návštěva gynekologie (což není nikterak povznášející), pohádala jsem se svou nadřízenou, seřvala několik svých podřízených, prostě den Blbec. Jak se říká: “Když se se*e, tak se se*e fest a na jednu hromadu.“. Nebudu vám tady detailně popisovat své včerejší nezdary, chtěla bych napsat o tom, co mě zcela dorazilo.

Potkala jsem našeho souseda pana G.. Je to takový milý šedesátiletý pán, který bydlí se svou ženou v domě přes ulici. Naše ulice, přestože leží téměř v centru města, je takovou malou vesnicí. Každý zná každého. Ví se, kdo je zrovna nemocný, kdo těhotný, kdo má nevěrného manžela. V naší ulici máme hospodu, kde se průběžně všichni scházíme. Do hospůdky chodí i pan G. se svou ženou. Nikdo jim neřekl jinak než Esmeralda (paní G. nosí tlusté dioptrické brýle) a Chosé Armando. Jsou na sobě nesmírně závislí, jeden bez druhého nedají ani ránu. Pan G. šel včera ulicí sám. Co šel, bezduše se ploužil. Halasně jsem ho pozdravila a ptala se na zdraví. Jeho odpověď mně doslova zmrazila: „Tuž, susedko, moja roba je po smrti.“. Jsem ve věku, kdy mi smrt šedesátiletého člověka připadá hrozná, vždy? mám přibližně stejně staré rodiče! Ale to, jak umřela paní G. je opravdu peklo.

O víkendu se manželé G. rozhodli udělat si výlet do Ostravy. Jejich syn se nabídl, že je tam odveze. Posadil staroušky do svého silného vozu a švihal to rychlostí 200km/h. Marně mu pan G. říkal a? ubere. V jedné ostré zatáčce (kdo zná cestu z Opavy, přes Hrabyň ,do Ostravy, ví o čem mluvím) to nezvládnul a...pan G. a jeho syn skončili pomlácení ve špitále a paní G., která seděla nepřipoutaná vzadu, umřela cestou do nemocnice. Možná si teď říkáte, že takové věci se dějí denně. Ano, ale jde o to, že by se dít nemusely. Budiž nám mementem současné pocity pana G. : asi po týdnu ho propustili z nemocnice. Netušil (nikdo mu to totiž neřekl), že je jeho paní mrtvá. Nebyl na jejím pohřbu, nemohl se s ní rozloučit. Když přišel domů, vše vypadalo tak, jako by si jeho žena právě odskočila do obchodu. Na stole její hrnek, ve skříni její šaty. Její rozestlaná postel s noční košilí. A vědomí, že už tady nikdy, nikdy, nikdy nebude. Vědomí, že ji zabil vlastní syn. Vědomí, že se to NEMUSELO stát. Vědomí, že kdyby...

Až syna pana G. propustí z nemocnice, bude souzen. Souzen za zabití své matky. Co je to odsedět si pár let v kriminále proti VĚDOMÍ, že jsem zabil svoji matku? Vědomí, že kdybych neřídil jako prase, matka by žila? Vědomí, že mně můj otec nenávidí a obviňuje ze zcela zbytečné smrti? Vědomí, se kterým budu žít až do své vlastní smrti. Představa sebe sama v této situaci se mnou zamávala. Ten pocit, že někdo svojí neukázněností může ovlivnit a zcela změnit můj život je hrozný. A slova mého muže mi ještě teď znějí v uších: „Kdyby se to stalo tobě, zabil bych toho zmetka a žalem bych do měsíce umřel taky.“.

Spěchejte pomalu...

:: ohezkla: HK 14:24 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...