:: Jen tak zlehka ::

:: 29.9.03 ::

Taneček s paní Novotnou aneb Křemil...

Dnešní povídání započnu krátkou vzpomínkou na „Švejka“, veleslavnou to knihu pana Haška. Mám v ní svou oblíbenou postavičku, obecního blázna Pepka Vyskoče. Je to takové nádherné prostoduché Boží hovádko, které poskakuje a mečí jako koza. A rozhodně věřím tomu, že nejen za Císaře Pána, ale i dnes má každá víska, městečko i velkoměsto svého Pepka, nebo chcete-li osůbku, která si žije ve svém, pro nás mnohdy nepochopitelném světě. A nemusí to být zrovna echt magor, je prostě jenom tak nějak jiný. Důkazem toho, že „obecní blázni“ byli, jsou a budou, je i má milovaná Opava. Zvláštních postaviček tu najdete hned několik. Čas od času můžete potkat pána, který neustále a pořád opakuje chemické formulky. Jeho nejoblíbenější je ta o médiu protékajícím trubkou. Pak tu máme Karkulku, stařenu, která se v zimě v létě plouží městem v odrbaném hubertusu a blábolí. Ale nejslavnější, a nebojím se to říct, nejgeniálnější je bezesporu Křemil.

Jeho bláznovství vzniklo účelově. Za totality se diagnózou schizofrenie chtěl ubránit odvodu na vojnu. Hrál tak přesvědčivě, že mu uvěřili nejen armádní gumy, ale i policajti, soudruzi na Národním výboru i jeho matka. A zůstalo mu to do dneška. Ve zkratce vám popíšu několik jeho slovutných kousků.

Nedaleko Opavy, v Hrabyni, se nachází megalomanský vojenský památník. Tuším, že je absolutně největší v republice, možná i v celé střední Evropě. Jsou to dva ooobrovské betonové klíny, zapíchnuté na vrcholu hrabyňského kopce, viditelné v okruhu 50-ti kilometrů. Uvnitř je unikátní kinosál (něco jako Laterna Magika) a kolem, jůůů hele, vojenský skanzen. Nádhera. A Křemil se někdy v 70.-tých letech rozhodl, že ty dva klíny vypadají jako skokanské můstky. Bylo léto, po sněhu ani památky, proto se Křemil na jeden z klínů vyškrábal s kolem na zádech a před zraky vyjevených vojenských činovníků začal sjíždět po tom kusu betonu a u toho řval: „Atˇ žije První Máj!“.

Jednou zase řídil na nejrušnější opavské křižovatce dopravu (to jsem viděla na vlastní oči). Doprostřed křižovatky postavil starou popelnici a omotán prostěradlem si do ní vlezl. Po chvilce zmatení přistoupili i řidiči na jeho hru a ukázněně křižovatkou projížděli. Ale snad nepopulárnější jsou jeho tanečky s paní Novotnou. Ptáte se, co je na nějakém tancování zvláštního? No, ona totiž paní Novotná byla pes, takový ten malý podvra?ák. A navíc opravdu ráda tančila.

I já osobně byla zapletena do Křemilových úletů. Psal se rok 1986 a my seděli v opavské nádražní restauraci. Přisedl si k nám Křemil. Poutavě vyprávěl o tom, že vynalezl černé světlo. Pak se na mně upřeně zadíval a pravil: „Robko, tys je taka fajna, ja tě mušim cošik dač.“. Vyběhl ven a za deset minut se vrátil s kytkou. Co s kytkou, někde vyrval šeříkový keř i s kořeny. Postavil ho přede mně se slovy, že „ takum fajnum kyčku sem sicher od žadneho nědostala“. Měl pravdu, nedostala a žel asi už nedostanu. Proto, přátelé, mějme rádi své obecní blázny. Jsou možná víc v normálu než my a navíc, kdo z nás ví, jak jednou dopadne, že?

Bláznovství budiž pochváleno

:: ohezkla: HK 09:03 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...