:: Jen tak zlehka ::

:: 30.9.03 ::

To je hned aneb Zaručený recept na ztrátu zdravého rozumu…

Když jsem psala své povídání o obecních bláznech netušila jsem, jak křehká může být hranice mezi zdravým rozumem a „zcvoknutím se“. Ano, přátelé, moje kolegyně se pomátla, zhroutila, zbláznila. A to tak, že úplně. Teď už mi to přijde celkem jako úsměvná příhoda, ale minulý pátek mi moc do zpěvu nebylo a měla jsem dokonce obavy o svůj a vlastně i její život. Jak se vlastně všechno seběhlo?

Už před dvěmi měsíci mi připadala kolegyňka taková nějaká divná. Nebyla ve své kůži. Hmm, bylo toho nakonec na nás všechny hodně. Státní zakázka se šibeničním termínem, velký tlak , stres, práce do pozdních večerních hodin, pracovní víkendy… Zkrátka a dobře, bylo toho dost na to, aby se jeden zhroutil. Podráždění a nervní jsme byli všichni do jednoho. Ale jenom kolegyně (říkejme jí třeba Ála) si brumlala nesrozumitelné věty. Jen Ála všechny slovně napadala a obviňovala. Z kraje to bylo takové poměrně nevinné: „Někdo mi ukradl tužku!“. Ovšem za týden její výpady začaly gradovat. Když řvala na kolegu, že ona se pravidelně koupe, že nesmrdí, a? to okno okamžitě zavře, smála jsem se. Smála jsem se, když po kolegyni hulákala, že je mrcha, protože jí ukradla svačinu. Dokonce jsem se smála i tehdy, když mi řekla, že jsem čarodějnice a že by mě měli upálit. Jen jsem začínala mít strach. Její agresivita se stupňovala.

Minulý týden jsme už neměli odvahu cokoliv říct a udělat. Ála kolem sebe metala blesky a nad jejím finálním kouskem by zajásal i doktor Chocholoušek. Obvinila nás (cca 14 lidí), že jí odposloucháváme mobil (jak, to teda nevím), krademe jí tužky a jídlo, otevíráme okna, pouštíme hudbu, bavíme se, díváme se na ní…Vzniklou situaci bylo nutno nějak vyřešit. Jako její přímá nadřízená jsem ji vzala bokem a snažila jsem se z ní dostat co se, pro Bůh, děje. Hrozila mi pěstičkou a motala nesmysly. Nejsem žádný posera a docela umím zařvat, ale přiznávám, měla jsem strach. Navrhla jsem proto rozhovor s ředitelem. Inu, náš pan ředitel nemá rád ženské a ječící hysterky obzvláště. Ála pronesla asi tři věty, ředitel ji uzemnil a poslal domů. Navíc ji doporučil pohovor s firemním psychologem. Ála při odchodu prohlásila, že nás všechny nechá postřílet a bylo to.

Můžu vám říct, že mi bylo docela zle, ani kolegové na tom nebyli lépe. Myslím, že firemní psycholog mnoho nepomůže. Chtělo by to spíš hospitalizaci na PL. Nikdo z nás totiž netouží po další spolupráci s šílenou Álou.

Oj moja paranoia…

:: ohezkla: HK 08:55 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...