:: Jen tak zlehka ::

aneb co všechno víme o praní/přání ponožek - bulvární rodinný párek (deníček pro každý okamih)
:: FUCKING WEATHER :: MAIL: Redakce :: MAIL: Karl :: MAIL: HK :: TESILÍ DOMOV ::
ICQ
[::.rss a jiné kydy.::]
:: RSS 2.0
:: Atom site feed
:: GUESTBOOK
[::..zlinky..::]
:: VYFOCENÝ TESIL
:: DEBIL TESIL
:: TESILÍ RÁDIJO
:: NEKONEČNÝ TESIL
:: CHUTNÝ TESIL
[::..súdruhovia..::]
:: Čmelda [Pato(b)log]
:: Lobo
:: A EÁÁ
:: Tam je...
:: AIF
:: Pivní varník
:: PlayForever
:: Brünn Lindwurm
:: Stanice ZOO
:: VfB
:: Chachar
:: PŠT?
:: TSOG-360
:: MP za vodou
:: OV blokuje
:: Kotchka
[::.nějaké obrázky.::]
Tak trochu lepší rádio
Tak trochu jiné rádio
Opera
[::..ARCHIV..::]
[::PROSTE ARCHIV::]
[FAKT JE TU ARCHIV]

:: 1.9.03 ::

A to je pravda a nic než pravda – a jestli Vás to potěší tak budu jenom rád!

Je toho na mě moc. Má duše místo aby se těšila na teplé pozdní léto se již s létem teskně loučí. Místo abych se těšil na ještě několikero teplých mezí v zimomřivé depresi se choulím v peřinách a čtu si Kinga, aby mě to mrazení nepustilo. A tma je čím dál dříve. Ještě ne o tolik, ale brzo bude.

Léto je pryč (pokaždé mám pocit, že bylo moje poslední), všechno teplé je pryč (teď nemyslím týpky v přiléhavejch tričkách a s gelem) a na všechno padá mrazivá tma a cizota. Při pohledu na pěknej dívčí zadek mě dřív dojatě zvlhnou oči než bych se dočkal zdravější reakce svého organismu. A to je pro mě signál : POZOR chlape je toho na tebe moc! Nemá cenu ptát se čeho? Prostě TOHO!

Myslím, že nejsem až takovou výjimkou. Na každého je TOHO někdy moc. Pořídil jsem si pro takové chvíle nové řešení. Pořídil jsem si a zaparkoval ve své hlavě zbrusu nový, nádherný motocykl. Je na něm spousta chromu a třásniček a má řidítka nahoru. A tlusté zadní kolo. Opírá se plnou vahou svého mohutného těla o stříbrný stojánek hned v centru mé mysli vedle TOHO (jak je TOHO na mě moc).

Když je mi pak zle, stačí krok a už sedím v sedle toho nádherného stroje a svižně se rozjíždím. První kilometry jedu dost agresivním stylem. Vytáčím motor do obrátek aby přehlušil hnusné řeči a slizké výmluvy které do sebe strkají na chodnících sluchového centra, pak si nasadím velmi tmavé brýle a téměř po zadním kole proletím odpudivými obrazy, které obývají gheto v centru zraku. Taková to dříve bývala slušná čtvr?. Ještě mě čeká několik vážných smyků v tratolišti čerstvého stresu mezi trčícími úkoly a nesplněnými termíny a jsem z nejhoršího venku. Jsem venku z hučícího a bolavého centra mého mozku.

Vyhazuju nohy na stupačky pěkně široko před sebe a už se pohupuji sem a tam, ze strany na stranu jak jedu pro radost vlnovkou okreskami své hlavy. Prohlížím si tu krásnou volnou krajinu která se přede mnou otevírá, plnou svěžího a prosvětleného vzduchu a obdivuji se všemu kolem sebe. Sem tam skvělá košatá myšlenka jako solitér uprostřed louky soustředěného ticha a míru. Jinde zase potůček jemného humoru s rybkami drobných vtípků. Někdy si přibrzdím v aleji pěkných vzpomínek a v pomalé jízdě pozoruji jejich listy blýskající se do zlata ve shovívavém slunci.

Jedu dlouho a daleko. Tak dlouho a tak daleko až si skoro nevzpomínám na cestu zpátky. Nevadí.

Jedu až na pláž moře mé vnitřní síly a v divoké jízdě příbojem halím se do osvěžující tříště kapiček ostrých jako smích a slaných jako slzy. Jedu až do hlubokých lesů svého vnitřního klidu, které jsou tak hluboké, že si chvilkami musím i svítit. Jedu až do míst kam lidská noha mimo té mojí nikdy nevkročila. Do krajiny, které říkám Rodná a která je zvláštní tím mě zná lépe než já znám jí. Tam si pak na chvíli zastavím a spočinu. Spočinu ve vší slabosti a obyčejnosti, spočinu ve vší pokoře a odevzdanosti, spočinu ve všem smíření které tu vládne. Ležím zde stejný jako před lety, náhle znovu a stále sám sebou.

Ne lepší, ne horší.

A najednou není moc, která by mnou v tu chvíli vládla, není síla, která by mě mohla ranit a není hlas, který by ke mně mohl donést křivé slovo. Jsem jenom já, sám v sobě a sám se sebou. A mám se tolik rád. Vím to určitě: mám se rád! A tak ležím spolu se sebou a nemyslím na nic. Je mi znovu 10, 15, 20 let a klidně už i 50 což mi ještě nebylo a tady hluboko v Rodné části mysli jsem stále stejný.

Sem se nedostane ani Alzheimerova choroba. Vím to. Jednou se sem před ní schovám!

No a když už jsem tak klidný, že se začínám nudit, je to dobré znamení. Můžu si znovu sednout na svého krásného choppera a odbublat zpátky mezi tu sebranku aktuálních podnětů a vjemů. Mezi tu chátru flexibilních, adaptabilních a servilních neuronů.

Někdy, když po návratu slézám z mé pomyslné motorky mám chutˇ … nechat běžet motor!

Váš Wal de Mar


:: publygoval: Wal de Mar 16:23 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home


...

This page is powered by Blogger. Isn't yours? [Co tady chces s tim kurzorem?!]

PicoSearch