:: Jen tak zlehka ::

:: 13.10.03 ::

Ja chožu v ljes za gribami aneb Houby najdu...

V neděli jsme se rozhodli podniknout výpravu na houby. Podmínkou zdárného průběhu naší mise bylo rozšířit naši základní jednotku (můj muž, naše fena a já) o někoho, kdo ví kde rostou. Po krátkých úvahách jsme dospěli k názoru, že naším mužem je pan J. Zná okolní lesy, vždy nějaké houby najde a navíc, po vznesení dotazu zda rostou, jednoznačně odpověděl, že ano.

V neděli v 10:00 jsme odtroubili odjezd do slezských hvozdů. Naše úderná jednotka byla rozšířena ještě o pětiletou dcerku pana J., Toňu. Počasí nám rozhodně přálo. Sluníčko svítilo, foukal mírný větřík východních směrů, dokonce i teplota, tlak a rosný bod se zdáli být v normě. Zastavili jsme na okraji krásného bukovo-smrkového lesa. Utvořili jsme rojnici, ženy uprostřed a na pravoboku a levoboku to jistili muži. Radostně jsme se vydali do lůna přírody. Toňa vesele štěbetala, čubina aportovala klacky a mě dělala chůze drobné problémy. Po pár krocích jsme musela uznat, že můj muž měl opět pravdu. Když viděl, že si obouvám tenisky pravil, že snad ještě méně vhodná obuv pro pohyb lesem by byly brusle. Ano, klouzalo to jako sviňa a já se tudíž dosti často a nedobrovolně válela v jehličí. Tato skutečnost ovšem nemohla zkalit mou touhu najít houby. S nadšením pravěkého sběrače bobulí jsem se vrhala do mlází, holýma rukama jsem rozhrnovala ostružiní a plazila se mezi smrčky.

Najednou se ozvalo radostné: "Tééétóóó, já jsem našla jééédluuu!". Chvilku mi sice vrtalo hlavou, proč mi to dítě oznamuje nález jehličnatého stromu, ale pak mi docvaklo, že jedla není jedle, ale Bedla. No, Bedla to asi nebyla, ale byla to houba. Každopádně to zvedlo naši sběračskou morálku. Řítily jsme se s Tončkou "hore kopcom" a naše výkřiky: "Já mám houbuuu", přehlušily i hučení hvozdu. Muži na nás čekali na kopci. My dorazily š?astné jako blechy s košíky plnými až po okraj. Já tedy byla poněkud zklamaná, když můj pán a vůdce, při pohledu na mé úlovky, proneslo cosi o vražedkyních a travičkách. Já totiž poznám spolehlivě jen takovou tu červenou houbu s bílýma puntíkama. Naše plné košíky byly zodpovědně probrány. Já se bránila slovy, že všechny houby jsou jedlé, jen některé jen jednou. Toňa brečela, že chce zpátky svoje jedly, ovšem muži byli nekompromisní. A tak na dně mého košíku zůstal jeden Pravák a asi pět Václavek. Nic moc, ale pěkně jsme si to nedělní dopoledne užili.

Pá, pá

:: ohezkla: HK 13:24 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...