:: Jen tak zlehka ::

:: 9.10.03 ::

Už je tu zas podzimní čas aneb Je ti teplo, děvče?

Je to tak, podzim udeřil v plné síle a kráse. A já si lebedím, protože toto roční období prostě miluju. Jeho vůni. Jeho barevnost. Jeho nostalgii. I zmatenost podzimního počasí. Chvíli prší a vzápětí, jakoby mávnutím kouzelného proutku, vysvitne sluníčko a mokré barevné listí na stromech září jako drahokamy. Někdy se až divím, jak Matka Příroda dokonale vyvážila tu chmurnou náladu končícího léta oslnivou barevností podzimu. Ráda se procházím s naší čubinou a kochám se tou barevnou krásou. Často vyrážíme do nedalekých Beskyd a tam je ta podzimní nádhera až kýčovitá. Přesně tahle atmosféra mě nutí oprášit své malířské náčiní, nalít si do termosky čaj s rumem, vyrazit do plenéru a malovat.

Právě v takové chvíli narážím na druhou stránku podzimu. Ne tak romantickou, ne tak inspirující, anóbrž velice realistickou. Ono je sice nádherně, slunečno, barevno a kýčovito, ale je taky pěkná kosa. A já jsem neskutečně zimomřivá. A „nízkotlaká“. Jakmile zafouká ze strniš?, klepu se zimou a zuby mi cvakají jako šicí stroj. Nepomáhají horké koupele, málo platný je i čaj s rumem. Lehké letní šatičky šmahem měním za oděv ostříleného polárníka. Vytahuji vlněné ponožky, teplé svetry, asexuální spodní prádlo a Jegrovy drtiče mrazu. Nutím manžela neprodyšně utěsnit všechna okna a topení jede na plný céres. No a mně je pořád zima. Můj statečný a tolerantní muž si už za ty roky zvykl, že s klesající okolní teplotou odhazuji erotické noční košilky. Trpělivě snáší mou pytlovitou flanelovou noční košili, vlněné ponožky a šátek kolem krku. Trpělivě snáší i to, že se naše sexuální kontakty v chladných ročních obdobích omezují na minimum. No schválně, zkuste se tvářit svůdně, když vám mrznou nohy, ruce máte zimou promodralé, cvakají vám zuby a „husí kůži“ máte i na patách. Navíc obnažit mé zkřehlé tělo vyžaduje velkou dávku odhodlání. Než se manžel probojuje mým mnohovrstvým oblečkem, vytratí se i ta nejžhavější touha. Ovšem nemusíte mít obavy o můj sexuální život, protože i tento problém se nám podařilo (časem) rámcově vyřešit.

Pravda, můj muž si zvykl, ale kolegové se mi nepokrytě smějí. Já jim to nemám za zlé. Musím vypadat opravdu komicky, když přiběhnu do práce s promodralým ksichtem a začnu si svlékat ty bundičky, svetříky, šátečky, čepičky, rukavičky... Je to prostě tak a já na tom asi nic nezměním. Se svou zimomřivostí žiju už pár desítek let a snad to i nějak doklepu.

Zmrzlé ahoj

:: ohezkla: HK 09:37 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...