:: Jen tak zlehka ::

:: 4.11.03 ::

Ho-či-minovo městečko aneb Pání, tó móc dóbrý…

Padla na mě předvánoční deprese. Ostatně toto se mi děje každý rok touhle dobou. Kolegyně v práci si náruživě vyprávějí jak shánějí vánoční dárky. Řeší, jestli babičce pořídit bačkory nebo vlněné ponožky. Zda dítko víc ocení nějakou naučnou literaturu nebo vodní pistolku. Pak přijde ta otázka: „A co ty? Už máš něco nakoupeno?“. No, nemám. Hrůza. To je trestuhodné. Ihned propadám davovému šílenství.

Přesně toto byl důvod mého včerejšího zmateného pobíhání městem. Prolezla jsem několik kšeftů a s pocitem absolutního zmaru a beznaděje jsem se vydala k domovu. V zamyšlení jsem prošla kolem obrovské vietnamské tržnice, které s manželem důvěrně říkáme „Ho-či-minovo městečko“. Jasně, holka, to je přesně ono! Když už nic, alespoň si dáš něco dobrého k snědku. V Ho-či-minově městečku je totiž i výborná vietnamská restaurace. Tržnice mě okamžitě pohltila. Botičky „Abibas“ za 350,-Kč, svetříky za stovku, ponožky za dvacku, hodinky za 200,-Kč…a takový ten všudypřítomný odér. Něco mezi vůní hlíny na rýžovém poli a naftalínem. Roztomilé štěbetání a pobíhání malinkých lidiček. „Šó tý čéš? Tó móc dóbrý bótá. Čérná né dóbrá, šérvéný lépší.“. Juhú, to je paráda. Dostala jsem chu? koupit si nějaký ten „švéčík“ nebo „búndíšků“.

Přistála jsem u jednoho krámku a zálibně okukovala takovou prima mikinu se zipem za, považte, pouhých stopade. „Šó tý čéš?“. „No já bych … Kriste, kdo to na mě mluví?“ Koukla jsem asi o metr níž a spatřila drobounkou křehounkou ženušku. Vypadala jako perokresba žlutého motýlka, jako lísteček, který odfoukne větérek. Já se nad ní tyčila jako obryně Stáňa. Nechtěla jsem jí ublížit svým burácejícím hlasem, proto jsem jen mlčky ukázala na mikinu. „Móc dóbrý, móc pěkný, ty kušíš?“. Jasně, vyzkouším si ji. Zblblá drobností té vietnamské ženušky jsem si začala zkoušet mikinu velikosti XL. Do malounkých rukávků jsem nacpala své veliké horní okončetiny. I chtěla jsem zapnout zip. Hluboce jsem vydechla. Zip se nekompromisně zasekl pod mým hrudním košem. Ne že bych byla nějaká Dolly Buster, nicméně jsem vybavena takovým tím klasickým slovanským poprsím. Řekla bych, že spíš průměrným. Vietnamští výrobci oblečků mají zřejmě velice zkreslené představy o velikosti XL běžně užívané v Evropě.

Za zády se mi ozvalo: “Chi, chi, chi…“. Jako když myška škrábe drápky o zeď. „Tý být móc félká TADY.“. A drobounká ženuška zvedla své malinké ručičky a připlácla si je na svůj ptačí hrudníček. Z výšky svých 173 cm jsem pohlédla na ta její prsíčka po tatínkovi a hrdě odkráčela k vietnamské restauraci. Dala jsem si skvělou polévku s bambusovými výhonky a pořádnou porci smažených nudlí se zeleninou a kousky kuřete. Pak jsem přesunula své „félíké“ slovanské poprsí domů a zařekla se, že už nikdy, nikdy, nikdy nebudu nakupovat u malinkých vietnamských ženušek.

Zdraví vás obryně Stáňa

:: ohezkla: HK 15:16 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...