:: Jen tak zlehka ::

:: 10.11.03 ::

Tref ten střed aneb Šipkovaná…

Asi to nepůjde jinak a já budu muset při dnešku kápnout Božskou. Nerada, přátelé, nerada. Ale bohužel, tohle téma si to vyloženě žádá.

Takže tedy, ehm, jsem hospodským povalečem. Ne jinak, takhle to zní blbě. Jsem restauračním sportovcem. To už vypadá líp. A je to pravda. Miluju restaurační sporty, kulečníkem počínaje, přes bowling, konče šipkami. Člověk si docela protáhne těleso (obzvláště u bowlingu), pokecá s lidma, popije něco málo lahodných nápojů a pokud ještě vyhraje mač, je to bezvadně prožité odpoledne či večer. Díky této „zabavce“ jsem v sobě objevila netušenou vlastnost. Vždy jsem si myslela, že nejsem soutěživý typ a že mi vůbec nevadí, když prohraju. Jak hluboce jsem se pletla. Hrůza, já fakt NEUMÍM prohrávat.

K tomuto zjištění jsem dospěla už v začátcích svého restauračního sportování – u kulečníku. Nás restauračních sportovkyň bylo tak před sedmi lety poskrovnu. Tudíž jsem štˇouchala kulec s chlapama. Byli tak překvapeni když viděli babu s tágem, že mě galantně nechávali vyhrávat. A mně to samozřejmě lichotilo. Ovšem měla jsem intenzivní pocit, že jsem stejně dobrá jako ti chlapi a pořádně jsem se do toho obula. Časem se pánové nestačili divit jak mi to vyhrávání i bez té jejich „galantérnosti“ jde. No a začali mě brát jako sobě rovného chlapa. I přišly mé prohry. A já se vztekala. Po jedné kromobyčejně ostudné prohře jsem, vzteky bez sebe, přetáhla jednoho pana spoluhráče tágem přes hřbet. Zjistila jsem, že neumím prohrávat, že jsem přišla o kamaráda a že už kulečník hrát nebudu.

K mým dalším oblíbeným restauračním sportům patří hra v Mariáš, který zas až tak dobře nezvládám a tudíž jsem se naučila podvádět. Faktem je, že pánové jsou hóóódně nakakaní když mi na moje podvůdky přijdou, takže s Mariášem raději moc neriskuju.

Semo tamo zajdeme na bowling. Báječný sport. Při vrhání koulí vypadám jako debílek a druhý den mě bolí celé mé ošklivé tělo, dokonce i ty svaly, o kterých jsem netušila že je mám. Při poslední Karlově návštěvě v Opavě jsme dali pětihodinový mač, já si olámala všechny nehty, prohrála jsem a tři dny jsem se nemohla pohnout. Nicméně bylo to fajn a kdybyste viděli bratrův vybroušený styl, no „čači“.

Favorizovaným restauračním sportem jsou však šipky. Bez falešné skromnosti musím říci, že v šipkách jsem opravdu dobrá. V naší hospodské lize občas porazím i vyhlášené borce. Avšak zjištˇuji, že čím víc vyhrávám, tím hůř nesu prohry. Myslíte, že se to dá nějak změnit? Jen mi, prosím, neraďte, abych se místo šipek věnovala vyšívání a pletení.

We are the Champions…

:: ohezkla: HK 11:09 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...