:: Jen tak zlehka ::

:: 29.5.03 ::

Deník válečné zpravodajky X.: Hoď mi to kladivo aneb Nejsem žádný montér Tolja

Vždy, když slyším song: „Jsem kutil, mám malou dílnu, víc mě nezajímá…“, mám chuť si zabroukat, že já jsem magor a dílna, ať už velká, či malá mě fakt nebere. Manuálně i technicky nejsem totiž vůbec zdatná. Doufám, že tohle nebude číst můj otec. Ale kdyby přece: “Tati, promiň,ale tvá výchova - musíš být samostatná a soběstačná, nějak v mém případě neklapla.“

Ano, teoreticky umím vyvrtat díru do zdi, umím zabít hřebík, vyměnit žárovku, vymalovat, vytapetovat, opravit pračku… Ale v praxi se to vždycky nějak zvrtne, nemám k tomu zřejmě ten správný přístup. Můj muž tvrdí, že to není přístupem, ale tím, že jsem Vodnář, dělám pět věcí najednou a pak to dopadne blbě. Vždycky, když se chlubím, jak jsem si pěkně zabila tu skobičku do zdi a rozmlátila si u toho jenom jeden prstík, vyloví můj choť několik historek, které jasně dokazují mou šikovnost.

To jsem jednou strašně moc chtěla nový věšáček v předsíni. Chlap nebyl nějak po ruce, tak jsem se do toho pustila sama. Nechala jsem si přesně vysvětlit, jak ta zatracená vrtačka vlastně funguje. Zakoupila jsem hmoždinky, skoby a sádru. Hodila jsem se do montérek a ŠLA jsem do toho. Juhůůůů, to byla jízda. V návodu k použití vrtačky se nepsalo, že když ji nastartujete a vrazíte do zdi, tak to s vámi tak zalomcuje, že vám vypadne z rukou. A taky tam nepsali, že místo úhledné dírky na hmoždinku číslo 8, vznikne ve zdi díra asi metr krát metr. Ale my, chytré holky, vyřešíme i neřešitelné. Rozmíchala jsem asi kilo sádry, do díry zasádrovala dřevěný špalík a věšák prostě a jednoduše přitloukla hřebíkem. A drží to jako protestantská víra.

Stejně tak jsem jednou došla k názoru, že je nezbytně nutné vymalovat jeden pokoj. Snad už není třeba dodávat, že tyto dobré nápady mívám jen v době, kdy je můj muž na služební cestě. No a jak jsem si tak sama sebe představila, jak lezu po žebříku a mávám štětkou, docvaklo mi, že tapety teda budou rozhodně lepší. Hupla jsem do OBI a zakoupila vše potřebné. Nechala si poradit jak snadno a rychle vytapetovat pokoj a hurá do toho. Podotýkám, že velmi užitečné je vypnout si proud. Musíte totiž odšroubovat zásuvky a ty obnažené dráty docela dost kopou. Pravda, pár metrů tapety jsem naprosto zmršila, ale pak šlo všechno jako po másle. Začalo se stmívat a mě napadlo, že by bylo fajn si na to tapetování trochu posvítit. Nahodila jsem pojistky a ve chvíli, když jsem mokrou rukou narovnávala tapetu v místech zásuvky, došlo mi zřetelně, že ten drát, na který jsem šáhla opravdu nebyl nulák. Vážení přátelé, kam se hrabou adrenalinové sporty na ránu elektrickým proudem. Těch 220 vás prohodí celým pokojem a ta radost, že jste přežili je prostě nepopsatelná.

Tak takových a podobných příhod mám plnou nůši. Ale nedá mi to, abych nepráskla i svého muže (Maro, odpusť). Pod pohrůžkou smrti, jsem ho přinutila vyrobit a připevnit ke zdi polici. Můj „pán a vůdce“ popadl vrtačku a vrtal a vrtal a vrtal. Pot se z něj jen řinul, ze zdi padaly jakési podivné černé věci. Po půl hoďce jsem řvala smíchy a libovala si, že magorem nejsem sama. Můj muž měl totiž na vrtačce zapnutý zpětný chod. Než jsem se rozhodla ho na tuto skutečnost upozornit, zničil dva vrtáky. To jsme partička šikulů, co?

Jistě už všichni chápete, že věta: „Hoď mi to kladivo!“, by klidně mohla být mou poslední větou před smrtí.

:: ohezkla: HK 13:35 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Rudo Kaštane, vyzývám tě na souboj, ať jsi kdo jsi a ať jsi kde jsi!

Jistě si vzpomínáte, jak jsem zde před časem zmiňoval nějakého chlápka z Velkých Losin nebo odkud, který dává mé mobilní číslo jiným týpkům. Nyní se mi povedlo odhalit jeho identitu. Opět jako vždy mi zvonil mobil a na něm neznámé číslo. Zahuhlal jsem své standardní „kcharráááššč“, které používám od té doby, co jsem přestal říkat „co?“, a na druhém konci se ozvalo, kdy prý si přijedu pro ty řetězy? Hned jsem věděl, která bije a optal jsem se dědy, co to bylo za člověka, který mu dal tento telefon, protože se jedná o omyl a už třetí. A on prý, že to byl Ruda Kaštan, který si u něj objednal řetězy a jako já nejsem Ruda Kaštan? Na to jsem mu odvětil, že Ruda Kaštan opravdu nejsem a až Rudu uvidí, ať mu vyřídí, že dává dědům, se kterými kupčí, krapet blbé číslo. Na to děda reagoval poněkud zdrceně, protože z jeho hlasu bylo cítit, že Rudu v nebližší době neuvidí, neboť se mě zeptal, zda bych o ty řetězy neměl zájem já a co teď s nimi má dělat? I když jsem měl pár nápadů, položil jsem. Teď mě napadlo – co to mohlo být za řetězy? Jinak Vám řeknu, že ten Ruda Kaštan musí býrt renesanční člověk – ví vše o hnojivech, prodává sazenice tují a kupuje řetězy – ale mě pěkně štve! :-)

Zdar

:: zprznil: Karl 15:47 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Tyto kalhoty zdají se poněkud nedopnutými býti

Byl jsem vyzván jednou spolupracovnicí, abych trochu blíže rozebral kauzu, která hýbe (no tak dobře – nehýbe) pracovištěm, na kterém se vyskytuji, a to proč mám rozepnut poslední knoflík u svých manchesteráků. Je to prosté, byl jsem podveden. Zatímco v prodejně jsem si vyzkoušel velikost, která mi seděla, již za dva týdny mi někdo ty kalhoty vyměnil za menší. Je ovšem s podivem, že tak učinil i s manchesterákami, které mám už rok. Tak a je to. Jinak je jasné, že její oči zřejmě nemíří vždy při rozhovoru tam, kam by měly, tedy do úrovně očí člověka, se kterým rozpráví, ale úplně jinam. Jinak by si toho nemohla všimnout, neboť navíc to ještě dovedně maskuji širokým páskem. No teda! A pak, že tento problém mají při rozhovorech s muži ženy. Že prý se jim muži nedívají do očí, ale do úrovně hrudníku. Přátelé, myslím, že jsem se stal opačnou obětí, neboť mi při rozhovoru prozkoumávala zapínání mých kalhot. :-)

Čest

:: zprznil: Karl 16:51 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Deník válečné zpravodajky IX.: Nás ten basket až tak nebaví, hlavně že se ožerem aneb Nechci umřít zpocená…

Takže, vážení a milí, dnes se lehce dotknu pro mě atypického tématu a tím je sport. Po letech jsem konečně našla ten správný přístup ke všem tělesným aktivitám, které lze zařadit do škatulky sportu. Jednak proto, že na mě už nemají vliv rodiče, ale hlavně proto, že mě již aktivní pohyb natolik zdevastoval, že mi i čtyři z pěti ortopédů zakázali cokoliv, co by sport mohlo jen vzdáleně připomínat.

Postupná likvidace mé páteře a kloubů začala už v mateřské škole, kdy se má babička (profesorka češtiny a dějepisu) rozhodla, že jedině balet mě může zařadit mezi mladé a úspěšné ženy. Dodnes se orosím hrůzou, když slyším výrazy jako: baletní špičky, tyče, zrcadla a Gisela Bílková…noční můra mých nevinných dětských snů. Ta strašná žena nás týrala, mlátila do kolen, nutila zvedat nohy až k hlavě, přiblble hopsat a usmívat se u toho. Před kariérou primabaleríny mě zachránilo to, že jsem hrozně rychle vyrostla a mé klouby se odmítaly ohýbat pod nepřirozenými úhly.

To byla správná chvíle pro mou matku, která usoudila, že když ne baletka tak alespoň gymnastka. Marně jsem se snažila protestovat, že opravdu nejsem sportovně nadaná. Matka prohlásila, že „ve zdravém těle zdravý duch“, zakoupila dresy a já se musela zmítat na kladině a bradlech, dokud jsem z nich neslítla a nenaštípla si krční obratel. Se sádrovým krunýřem kolem krku jsem doufala, že snad konečně celá má rodina chápe, že jsem nemehlo a přestanou mě nutit k pohybu. Ale kdepak. Poslední slovo měl otec (dlouholetý házenkář, trenér a prezident házenkářského klubu). Můj osud byl zpečetěn. Budu hrát házenou, ostatně jako všichni mí sourozenci, sestřenice a bratranci. Sedm let jsem si ničila klouby, páteř, měla průběžně zlomený nos a prsty, o modřinách a výronech snad ani není nutno hovořit.

Ale jednoho krásného dne jsem řekla DOST! Ta úleva, žádný pohyb, žádné zlomeniny, žádné modřiny. Začala jsem chodit do kina, divadla, na bigbít a na výstavy a potkala jsem svého muže. A co myslíte, byl to závodní plavec a dodnes aktivní horolezec. Plavání mi teda nevadí, ale od dětství trpím závratí. Takže jsem prohlásila, že na skály s ním budu jezdit, ale toliko jako morální podpora. Asi po roce mě můj muž zlomil. Postavil mě na úpatí obrovské pískovcové skály a pravil, že to je opravdu ta nejlehčí cesta, kterou zvládne i malé děcko. A pak mi taky řekl, že ty lezecké boty jsou schválně o dvě čísla menší, abych dobře nahmatala stupy. A že to lano se opravdu neutrhne. Přidal ještě něco málo povelů v horolezecké hantýrce a přiložil mi ruce na skálu. No, co vám budu povídat, byla to hrůza. Malé botičky mi drtily prsty, prsní úvazek mi posunul prsa do úrovně očí a „sedák“ se mi zařezával do zadku. Ale já stoupala. V půli toho šutru jsem zjistila, že jsem asi pět metrů nad zemí a závrať byla tady. Pět minut jsem halekala na svého chotě, ať mě, k sakru, dostane dolů. No a pak jsem se prostě pustila. Pamatuji si jen, že to lano se opravdu nepřetrhlo. Od té doby mám pokoj.

Ale nemyslete si, že se jenom válím na zadku. Sportuji! Pasivně. Pečlivě sleduji náš basket, protože opavští borci momentálně svádějí lítý boj o Mistra republiky. Fandím, seč mi síly stačí a mám pocit, že dělám něco pro své zdraví. A to je ten můj správný přístup ke sportu.

Klidně si sportujte, když chcete, ale já nechci umřít zpocená.

:: ohezkla: HK 13:49 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

A je pondělí, takže chci vidět úsměv

Nazdar nazdar. Přežil jsem další víkend. Tentokrát byla na pořadu akce, při které se peklo prase a pilo pivko. Zábava to byla skvělá, akorát je zajímavé, že ze zahajovací sestavy jsme to prase skoro nikdo nejedli. Prostě jsem to tam točili a pili, pak přišel hlavní proud účastníků, snědl pivo a vypil prase, teda naopak a zase odešel. Vytrvalci, mezi nimi i já, jsme tam zůstávali až do nedělních odpoledních hodin, takže dnes se cítím jako praštěný něčím pořádným po hlavě. Sice jsem spal jedenáct hodin, ale cítím, že bych si ještě v klidu přidal. Jinak tady je to prase a tady jsem já. Poznáte rozdíl? Akci dokumentuji ještě pár fotkami mé maličkosti: mé nedělní ráno a v pozici dokumentaristy celé akce.

Zdar

:: zprznil: Karl 11:17 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Tady měl být nadpis

V úterý jsem se zde zmiňoval o svém spolužákovi ze střední školy a jako bych to přivolal, přišel mi od něj mail. Beze slova, v předmětu „oznámení“ a přiložený obrázek. Celý nedočkavý jsem přílohu otevřel a tam info o svatbě! Když jsem tuto informaci sděloval své matce, tak se mne jen tak zlehka opýtala: a kdy se budeš ženit ty? Nic se nebojte hezké, nezadané a bohaté čtenářky (fotografie posílejte na známou adresu), já si dám se svatbou ještě chvíli pokoj. Nicméně vzpomněl jsem si na jednu debatu na toto téma, kdy mi bylo řečeno, že kdybych se oženil, měla by má matka již klidnější spaní. Naopak můj otec se mě ptal:

O: umíš vařit?
K: umím.
O: umíš prát?
K: umím.
O: umíš žehlit?
K: umím.
O: nepotřebuješ ženskou.

Tak vidíte, jak si mám z těchto protichůdných názorů vybrat již v tak mladém a nerozumném věku. :-)

Představte si, že nějaký chlap z Velkých Losin si neustále plete své mobilní telefonní číslo s mým. Před časem se mi stalo, že mi zvonil mobil a nějaký pán se mě ptal co vím o hnojení velkých rostlin a stromků. Řekl jsem, že nic a on opáčil, co tedy vím o průmyslových hnojivech. Na to jsem řekl, že také nic, i když to samozřejmě považuji za velkou mezeru ve svém vzdělání. Na to se mě zeptal, proč jsem mu teda dával ten telefon, když o tom nic nevím. Já řekl, že jsem mu svůj mobil určitě nedával a že se jedná o omyl. Považoval jsem to za pochopitelnou mýlku, avšak jaké bylo mé překvapení, když mi dnes zazvonil telefon a nějaký děda se mě ptal, jestli mám ještě sazenice tují. Já mu odvětil, že sazenice tují nemám. Děda zasakroval a ptal se jestli mám tedy ještě nějaké sazenice stromků. Na to byla stejná odpověď – že nemám a že se jedná o omyl. Děda se nenechal odbýt a ptal se mě jestli jsem z Velkých Losin, že jsem mu dával tady ten telefon. Já pravil, že ne a znovu opakoval, že se jedná o omyl. Děda byl však nezničitelný: tak jste odněkud z Přerova? Na to jsem telefon položil. Řeknu Vám, že bych si měl prosvištět údaje o hnojivech a doplnit zásoby sazenic tují, abych byl připraven už opravdu na všechno.

Tady měl být pozdrav

:: zprznil: Karl 11:25 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Deník válečné zpravodajky VIII.: Padla chandra na vtipálka aneb Dejte mi pistoli a snítku petržele...

Ano, ano, je to tak. Chandra na mě padla a drží se mě, potvora, už dva dny jako klíště. A já marně pátrám proč. Že by to bylo tím, že pořád „chčije a chčije“? Nebo že by jarní únava? Či snad premenstruální tenze? Ono na důvodu ani tak nezáleží, hlavní je, jak z toho ven.

Pracovní aktivitu se mi daří jakž takž předstírat. Šéf ani kolegové naštěstí neočekávají, že se u toho, co dělám ještě budu křenit jako jelito. Žel, přesně toto očekává můj muž. Přichází domů znaven celodenní intelektuální dřinou a chce vtipnou, usměvavou, šarmantní krasavici (cha,cha... ), s níž moudře porozpráví u opulentní večeře, kterou mu s písní na rtu připraví. Jak velké musí být jeho rozčarování, když mě najde ve stavu totální nepohody, tupě zírající a slzy skrápějí moji zachmuřenou líc. Jak děsivé musí být zklamání, když se ona opulentní večeře skládá ze dvou krajíců chleba se sýrem a dvou rajčat. Jak strašná musí být jeho frustrace z rozhovoru se mnou, když na něj pálím věty typu: „Nemám!“, „Nechci!“, „Nemůžu!“ a „Bolí mě hlava!“. Ještě že my Slezané máme pro tento duševní stav krásný výraz – „být mrzký“. Můj zdrcený muž na mě tedy z posledních sil zaječí, že jsem mrzká baba a jde si pustit televizi. No a já si dál v klidu hýčkám své smutky.

Nicméně včera se mi dostalo objasnění mého problému. Potkala jsem známou, zašly jsme na kafe a já jí líčila jak jsem nešťastná, jak se mi nic nedaří a jak mě všichni „kakají“. Nu a voala, rozuzlení záhady hlavolamu je zde. Známá mě lehce upozornila na můj věk (něco málo přes třicet) a moudře pravila, abych si pomalu začala zvykat, neboť je to KRIZE STŘEDNÍHO VĚKU!!! A sakra, četla jsem o tom, slyšela jsem o tom, ale že by i já? Proč zrovna já? I zeptala jsem se, kdy bych to tak mohla jako rozchodit. Odpověď mě uvrhla do ještě větší beznaděje. Ono prý přijde na to. A prý jak kdo a jak u koho. Hmmm, to je vskutku povznášející. Ale známá mě vytrhla z úvah o sebevraždě dobrou radou. Krizi středního věku už prý „má“ několik let a když už je nejhůř, tak se uvede do stavu „opilá a šťastná“. Zajímavé řešení. Budu o tom uvažovat. Ovšem jasně mi z toho plyne, že pokud se dožiju menopauzy, aniž bych se stala alkoholikem, tak to do důchodu snad už nějak doklepu. Musím jen informovat svého muže, své nejbližší příbuzné i svého psa, že mě v příštích deseti letech budou nacházet „opilou a šťastnou“. Nevím však, zda raději nepřistoupí na mou krizi středního věku. A jak to řešíte vy, kterým je přes třicet?

Já se jdu teda opít, protože „krize mě hryze“ (ty jo, já snad budu ještě ke všemu veršotepcem).

:: ohezkla: HK 09:12 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Deník válečné zpravodajky VII.: Dej volovi moc a vymyslí lejstro aneb Mé oblíbené instituce…

Pokaždé, když dostanu úřední obálku, hrůzou se orosím. Opatrně ji otevírám, jakoby obsahovala velice nakažlivý antrax. Co po mě zase ti úředníci asi chtějí?

Ne jinak tomu bylo i dnes, kdy mi jedna z institucí (nestojí v mé hitparádě oblíbenosti na čelné příčce), které mám ráda poslala obálku. Razítko Severomoravských plynáren nevěstilo mnoho dobrého. Místo antraxu na mě vypadla fakturka s takovým „malounkým“ nedoplatkem za plyn. Přestože vím, že dluhy se platit mají a taky vím, že si neumím spočítat vlastní výplatu (tudíž důvěřuji), vzala jsem kalkulačku a dumala, jak se dopracovat k tomu, proč ten nedoplatek. S hrůzou jsem zjistila, že plyn plyne do mého sporáku v jakýchsi kubících. Ty se pak za pomoci koeficientu o deseti neznámých přepočítají na kilowaty. K tomu všemu ještě platím poplatek za pronájem plynoměru (je to ta hranatá věc ve sklepě?), no a sečteno, odečteno, podtrženo, máme tady nedoplatek jako víno. Šla jsem na to chytře. Sečetla jsem kubíky, pak zálohy za plyn, potom kilowat hodiny … A zjistila jsem, že „su úplně blbá“ a nebudu bojovat s větrnými mlýny ani se Severomoravskými plynaři. Pomyslné „dno“ mé hitparády oblíbenosti dále tvoří Severomoravská energetika (prudí jednou za rok) , Český Telecom – s ním jsem skoncovala před rokem. Stejně tak Finanční úřad pochopil (spolupráce ukončena v roce 1995), že chtít po mě správné vyplnění daňového přiznání je stejné jako věřit v neposkvrněné početí. Zdravotní pojišťovna se mi také jedou pokusila zaslat formulář k vyplnění. Co bych vám vyprávěla, po mé čtvrté návštěvě se zcela „zmršeným lejstrem“ přeskočila úřednice přepážku a s pohledem upřeným k nebi a písní „Kdož sú Boží bojovníci“ odešla neznámo kam.

Proto se obracím na všechny ty, kteří mají v úmyslu mě obšťastnit dotazníkem, formulářem, fakturou, či něčím podobným: „Nedělejte to v rámci zachování vlastního zdravého rozumu!“ Já se fakt snažím, opravdu moc, poctivě, s chutí, elánem a plným nasazením. Ale NEMÁM na to buňky a jiné to už asi nebude. Pak jsou ovšem instituce, které vám neničí život lejstry, ale svou pouhou existencí ( a to už postupujeme po žebříčku vzhůru).

Na třetím místě v rámci hvězdné trojky si stojí Technické služby. Chápu, že udržovat čistotu města je prvořadým úkolem. Proč tak ale činí, do prčic, ve 2:30 ráno, kdy lidi spí? Proč v 6:00 nastartují všechny sekačky, obžínače a vyžínače a hodinu řeší 2m trávníku před naším domem? V tuhle dobu chci SPÁT! Klidný spánek nemívám ani kolem 15. dne, každého měsíce, kdy vím, že budu muset navštívit Českou poštu (v hitparádě boduje na druhém místě), neuvěřitelný to ústav. Ať tam dorazím ráno, v poledne, či večer, vždy z deseti přepážek funguje tak jedna, maximálně dvě (což považuji za úspěch). Pravda je, že neznám nic lepšího, než strávit půl hoďku mezi třiceti zpocenými spoluobčany v malém vydýchaném prostoru. A znáte tu parádičku, která se jmenuje „Průkaz zmocněnce“? To takhle stojíte 30 minut ve frontě na balíky, jdete totiž pro balík svému nemocnému muži. Máte svoji občanku, jeho občanku, očkovací průkaz svého psa, průkaz pojištěnce …ale, a to zjistíte až u okýnka od nevrlé baby, NEMÁTE průkaz zmocněnce! Jen mé dobré vychování mi zabránilo poslat všechny pošťáky i s jejich generálním ředitele do … A to jsou jen drobné střípky podobných zážitků s Českou poštou.

Ovšem v této plejádě oblíbenců jasně a na celé čáře vyhrávají České dráhy. Neskutečný, nezničitelný moloch. Likvidátor mé křehké duševní rovnováhy, mojí peněženky a odporu ke sprostým slovům. Za všechny jen pár drobných příhod. Kamarád cestoval v třeskuté zimě z Bruntálu do Opavy, Ve vlaku se pochopitelně netopilo, za jízdenku zaplatil asi 80 Kč a samotný stroj pamatoval snad Marii Terezii. Přestože mu byla zima někde v půli cesty usnul. Probudil se v Opavě a zjistil, že mu někdo ukradl boty. Docela pohoda v létě, ale v –20°C? Vyšpulil další 100 Kč za taxík a České dráhy dodnes hledají jeho obuv. Kolega mi posílal z Ostravy v předem domluvenou hodinu, předem domluveným vlakem malý balíček s CD. Vzhledem ke znalostem místních ČD jsem na nádraží přišla 10 minut po příjezdu onoho vlaku a dožadovala se svého balíku. Řeknu vám, že to, co jsem absolvovala by mi záviděl i Kafka. Jako v té pohádce o „Kohoutkovi a slepičce“: Dám ti tvůj balíček, ale musíš mi donést kulaté razítko od přepážky č.3, dám ti tvůj balíček, ale ke kulatému razítku od přepážky č.3 musíš mít ještě hranaté razítko od okýnka v prvním patře …Kdybych ten pitomý balík opravdu nepotřebovala, jsou jeho šťastným majitelem ČD. O tom, že samotní nádražáci jsou dost překvapeni, když vlak dojede na čas ani nemluvím. Zkrátka, dej volovi moc… Jo a někde jsem četla, že přebujelou byrokracii, lze zničit jen ještě větší byrokracií.

Tak to nás teda potěš Pán Bůh.

:: ohezkla: HK 14:58 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Implementace formou systémové integrace

Českým fotbalem hýbe kauza napadeného asistenta rozhodčího při zápase Bohemky se Spartou. Mám to taky rozebírat? Ne! Pojďme se věnovat pořádnějším věcem.

Dnes mě totálně překvapil mail od bývalé spolužačky ze střední školy. Už jsem si říkal, že se nikdo neozve, neboť jsem byl krapet černou ovcí třídy. Dokonce i spolužák (říkali jsme mu Kojak), se kterým jsem se docela hodně bavil, a který teď pracuje v Praze, se mnou nechce zajít na pivko. Asi si vzpomněl na to zavírání do skřínky a rozšlapané svačinky. Tímto bych se zároveň chtěl i omluvit: Kojaku promiň!

Onen inkriminovaný mail obsahoval i zajímavé informace. Např. že jedna spolužačka bude rodit, další je v rozvodovém řízení, další v USA a jedna emigrovala do Německa. Proč právě tam se už autorka nezmiňovala. Také mě překvapilo, že další spolužák, dle jejich slov „Tvůj největší sponzor ze střední“ se prý „vrací do svých pubertálních let, soudě tak podle účesu. Má na hlavě takové ty bodlinky“. A takový to byl slušný kluk. Vzpomněl jsem si na třídní sraz (kde jsem nebyl zván, ale šel jsem ), jak tam všichni seděli a říkali: no já teď mám dvě děti, pracuji jako účetní blablabla tady ten pán s knírkem je Erich, můj manžel blablablablabla. Pak se zeptali mě co dělám a já v jejich očích mohl číst „sakra jak to? Vždyť to byl takový lempl“, protože čekali, že budu trčet na pracáku v Ostravě. No prostě sranda. Ne, na roky na střední vzpomínám hodně rád. Bylo to moc fajn. Nejlepší zážitek mám spojen s koncem pobytu na onom vzdělávacím ústavu. Poté, co se mi podařilo úspěšně odmaturovat, jsem byl zalit takovým blahem, že jsem to slavil tři dny, po které jsem se neobjevil doma. No a v tom bujarém veselí mi ouplně uniklo, že bych si měl dojít na předávání výročních vysvědčení, kam se dostavily celé rodiny. Až na tu moji. Matka ječela, třídní vyhrožovala, že mi nepředají maturitní vysvědčení, já jak vůl nosil květiny všem dostatečně významným osobám (ženského pohlaví) na škole, zbytek třídy měl od smíchu natržené bránice…ale vše dobře dopadlo, jak jinak. Já měl na střední prostě štěstí.

Zdar a sílu

:: zprznil: Karl 14:56 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Čertifikace není žádná sranda a mlčenlivost především

Dlouho jsem se neozval a nyní se pokusím vše napravit. Ještě, že v uplynulém čase situaci zachraňovala naše skvělá válečná zpravodajka HK. A ptáte se co se dělo? Mohl bych sice tvrdit, že jsem měl spoustu práce, což je samozřejmě pravda, že jsem byl nemocný, což je lež, že jsem rodil…no dobře. Zjišťuji, že začínám být poněkud volnější v psaní zdejších příspěvků. Co s tím? Aspoň mi napište, zda Vás to baví?!

Minulý týden se nesl v poklidnějším duchu a ani víkend nebyl výjimkou. Sakra, co to kecám, vždyť jsem po sobotní veselici přišel v neděli v sedm ráno. Samozřejmě, že za to jsem nemohl já, ale některé podivné okolnosti spojené s VelkýmJ. Kam ten vkročí, tam tráva deset let neroste. :-)

Dnes, jelikož pracoviště, kde usedám, čeká zítra a pozítří Velký den, jsem různé papíry, které nemají oficiální hlavičku, či co, orazítkovával textem „neřízený dokument“. Někteří z Vás možná již poznali, že Velký den se týká certifikace ISA a já jako správné budižkničemu orazítkoval všechny své nezřízeně rozbordelizované papíry po stole (pro jistotu i kalendář a všechny ty malé trhací papírky). Já totiž na stole nemám ani jeden dokument s oficiální hlavičkou, či co to je. Dokonce jsem z jednoho veselejšího cancu papíru udělal „nezřízený dokument“. Je to A4 s nápisem „Dnes má narozeniny…Gratulujeme! No a do té mezery jsem napsal JÁ a mám to pověšeno vedle monitoru. No a pak mám v podstatě každý den narozeniny – jak to říká Becherovka: „…každý den je důvod k oslavě..“.

Včera se mi povedlo velké faux pas. Zhruba ve 14:10 mi začal pípat telefon a s připomenutím události a na něm jméno jedné kamarádky, přesněji text: Rande s …. Celý rozespalý jsem začal přemýšlet co to má znamenat, kdy jsem si to tam zadal a vůbec. Inu nelenil jsem a oné dotyčné osobě zaslal SMS, jestli neví, proč mám v telefonu nastaveno upozornění s jejím jménem. Odpovědí mi byla dosti nasraná SMS, že tedy neví a tak. V tu chvíli jsem si uvědomil, že má narozeniny. To víte, ten můj mozog. :-)

Čest

:: zprznil: Karl 16:11 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Deník válečné zpravodajky VI.: Slezsko,Slezsko nade všecko II. aneb Odvolávám, co jsem odvolala a slibuji, co jsem slíbila…

To jsem si zas jednou nakakala do vlastního hnízda. Protože jsem od přírody chlubílek, dala jsem, v dobré víře, přečíst svou reportáž kolegyni z Prajzké. Myslela jsem si, já naiva, že bude nadšena tím, jak informuji celý Svět o existenci Prajzáků. Ovšem se zlou jsem se potázala. Prý si z nich dělám akorát srandu a žádala o promptní nápravu této křivdy. Dokonce mi zapůjčila naprosto úžasné periodikum „Opavský měsíčník“ (je to tedy vskutku skvělé počtení) a já poučena, mohu zodpovědně uvést věci na míru pravou. Tedy:

a) Prajzi nejsou skrblíci, škrťové, hamouni atd. Jsou spořiví (to je bohulibá vlastnost) a pamatují na zadní kolečka. Tím, že si vyrábějí vánoční stromky z ocelových trubek a chvojí šetří naše lesy (opět pozitivum)!

b) tento bod uvedu vtipem z doby soudruhů Husáka a Štrougala: Na Prajzkou přijede Husák se Štrougalem a zastaví před obrovskou vilou s obrovskou zahradou a obrovskou garáží. Na zahradě si hrají děti a Štrougal se jich ptá, komu to vše patří. Děti odpoví, že jejich rodině. Štrougal se usměje, ukáže na Husáka a praví: “To je pán, díky kterému toto všechno máte!“ Děti se otočí, pádí k domu a křičí: “Muti, fati, onkel z Rajchu přijel!!!“ No a co, ptám se? Každý máme někde příbuzné. A že zrovna Prajzi mají příbuzné v Německu? My, co máme nemajetnou tetu v Polance nad Odrou můžeme akorát závidět. Tak.

c) v rámci tohoto bodu si vezmu na pomoc výše zmíněný „Opavský měsíčník“. Budu totiž pět chvalozpěv na krásu a malebnost prajzkého slangu. Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem a prajzky se domluvíš kdekoliv a kdykoliv. Sudety jsou velké, že. Teď si dovolím ocitovat ono skvostné periodikum (článek pojednává o návštěvě prezidenta Klause v Hlučíně, což je po Kravařích druhý středobod Prajzké):

„Pak se Václav Klaus s manželkou…vydali pozdravit několik stovek zvědavých občanů, shromážděných před budovou MÚ. Úvod setkání zahájil starosta Adamec spolu s v hlučínském kroji oděnou dívenkou, která přednesla původní uvítací projev „ po našemu“. Text, jak jinak, napsala Jana Schlossárková (pozn. válečné reportérky – známá prajzká básnířka) a uvádíme jej zde: Pana prezidenta zblizka sem nikda něviděla, a tuž bych Vas mezi nami moc přivitač chčela. Dluhe roky se něnašel ani jeden taky, kery by byl zvědavy na nas Hlučiňaky. Ale věřče, včilej u nas jedno k dobru mače, že šče přijel na Hlučinsko, že se podivače jak su lude přičinlivi a zlate ruky maju, všimniče še, jak dědiny fajně vyhlidaju. Něch Vam Pan Buh zdravi da, a ktemu ešče přida mudrošč krala Šalamuna, odvahu Davida dohlednuč na spravedlnošč, aby všecko hralo, aby v Praze pro Hlučinsko tež cošik zostalo. Prezidentovi se obsah velmi líbil a vykouzlil na jeho i manželčině ústech úsměv…“

A je to. I prezident byl tím „po našemu“ nadšen. Takže kašlu na angličtinu, vždyť prajžština se stává světovým jazykem! Za nic víc se (alespoň doufám) už omlouvat nemusím, protože odstavec o odpustu byl kvitován s povděkem.

Loučím se a jdu si dát „baj jaky zablafuňk a anšenbecher“.

:: zprznil: Karl 12:05 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Deník válečné zpravodajky V.: Slezsko,Slezsko nade všecko aneb Vitajtě v Kravařu…

Začnu onou památnou větou:“Ale je tu krásně…“. Je tu nejen krásně, dá se tu dokonce při troše dobré vůle i žít. Když si člověk zvykne na Prajzy (místní výraz pro slezské Sudeťáky), jejich svéráznou mluvu a na to, že jsou kromobyčejní skrblíci, začne se mu v tomto koutě republiky i líbit. Tolik úvod k mému dnešnímu „frontovému zpravodajství“, asi už víte o čem budu dnes psát. Ano, jsou to „Prajzaci a Prajzka“.

a) Základním kamenem pro pochopení tohoto zvláštního lidského druhu, je alespoň rámcově porozumět jejich slangu. Je to jakási směsice němčiny, polštiny a … prajžštiny. Kamarád mi vyprávěl krásnou příhodu, která jasně dokazuje, že prajžština je pro zbytek Světa nesrozumitelná: Walter jel se svojí ženou do Prahy. A přestože jsou Prajzy vyhlášení škrti, šli na oběd do velmi noblesní restaurace. Uhlazený pikolík se zeptal, co si pán bude přát a Walter na to: “Tuž, cosik bysem zjedl a moja Trudka tež.“ To ještě vrchní ustál a intuitivně nabídl Waltrovi jídelní lístek. Walter se zahloubal a vzápětí zahlaholil: “Ty, daj baj tu huš.“. To byla věta, která pingla srazila na kolena. Byl schopen jen na zkoprnělé: “Prosím???“ Tomu asi nerozuměl Walter, protože vypálil: “Če pravim, daj baj tu huš!“ Vše se vyřešilo tím, že Waltrovi došla trpělivost a „aj s Trudkum“ se šli najíst do bufáče. Vy, kteří jste stejně jako pražský vrchní nerozuměli, co chtěl Walter sníst, si buďte jisti, že to byla husa. Já, když jsem poprvé slyšela prajžštinu, nabyla jsem dojmu, že jsem přistála na Marsu. Nu, uznejte sami. Co si myslet, když na vás někdo vypálí: “Idu z Kravařu do Tropau cugem na pogřib v novem ancugu.“ Po létech tvrdé práce a odříkání už vím, že dotyčný jel vlakem z Kravař do Opavy na pohřeb v novém obleku. A víte, co je „paskviči“?

b) Poté, co porozumíte jejich řeči, jste na nejlepší cestě k pochopení jejich velmi kladného vztahu k penězům. Každý správný Prajz „šporuje do štronzoku“. Každý správný Prajz má dvojí občanství (české i německé) a příbuzné v „Rajchu“, kteří čas od času pošlou nějaký finanční příspěvek. Každý správný Prajz pobírá rentu v Eurech, protože jeho „opa bojoval a padl ve Wermachtě“. A každý správný Prajz prostě miluje mít prachy a hlavně NEUTRÁCET. Pro lepší představu uvedu opět historku a přísahám na holý pupík, že je pravdivá: Prajzi si o Vánocích nekupují stromky. Mají totiž doma asi 30 let starý smrkový kmen, v něm navrtané dírky. V nejbližším lese nalámou větve, nastrkají je do navrtaných děr, lehce přilepí a mají nádherný vánoční stromek. A vzhledem k tomu, že pokrok nezastavíte, dnes si mladý Prajz pořídí ocelovou trubku, natře jí nazeleno, navrtá dírky a …..

Pokud jste obstáli v bodech a) i b), můžete „sednuč do cuga a jechač“ do Prajzlandu. A když už výlet na Prajzkou, tak tedy rovnou do Kravař. A když už do Kravař, tak rovnou na největší prajzský svátek – „odpust“. Vzhledem k tomu, že tento výraz je nepřeložitelný, vám mohu pouze přiblížit, co takový „odpust“ obnáší. Odehrává se v den svátku Svatého Bartoloměje. Týden před tím, se Prajzi moří s úklidem domů, zahrad a cest. Když je uklizeno, přijíždí „familija z Rajchu“, každá prajzká „robka“ upeče „huš“, naloží „kvašaky“ a „odpust“ může vypuknout. „Kravaraci“ paří čtyři dny a s nimi celé Slezsko. Loni jsem se dokonce dočetla v MF, že Kravařský odpust je tak věhlasný, že jej navštěvují i lidé z Čech, Slovenska, dokonce i bratři Poláci.

Takže doufám, že už teď toužíte vidět Prajzland na vlastní oči. Přijeďte, letošní odpust vypukne 22.8 a končí 25.8. monumentálním ohňostrojem. A ještě tip pro nezadané muže, prajzké robky jsou milé a hlavně velmi bohaté nevěsty s óóóbrovským věnem a domem.

A proto …vitajtě na Prajzské!

:: zprznil: Karl 11:54 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Deník válečné zpravodajky IV. aneb Zakažte mi dýchat…

…ano, přesně to já chci. Ovšem pochopila jsem to až dnes. Tohoto osvícení se mi dostalo od našeho všemi milovaného pana ředitele, přestože nám bezvýznamným (rozuměj, těm bez vysokoškolského titulu) takové lekce uděluje téměř denně. Já a mých sedm podřízených pracuje ve dvou propojených kanclech. Do toho prvního vrazil dnes ředitel alias Velký Chlupáč s nějakým nově přijatým TOP managerem (= 0% práce,100% plat) a nastala, jak my tomu říkáme "přehlídka cvičených opic". Chlupáč volně přešel do vedlejšího kanclu a uzřel, že jeden kolega drží (nikoliv telefonuje) v ruce mobil. I zahlaholil mocným hlasem:"Tak to tedy ne, pane kolego.Víte, že mobily jsem výslovně zakázal!!" a vzápětí následoval monolog směrem k mojí maličkosti. Něco v tom duchu, že já, jako vedoucí bych měla..., a to tedy ne, paní kolegyně...bla,bla,bla... Já jsem opáčila, že opravdu nevidím za roh a navíc mám dost práce na to, abych se zabývala takovými drobnostmi. Odpovědí mi bylo jeho velmi moudré:"Aha." Tak nevím, buď jsem se zbláznila já a nebo je problém někde jinde. Samozřejmě uznávám, že pořádek musí být a pracovní doba se má využívat na 100%. Ovšem není mi zcela přesně jasné, zda mi může můj nadřízený zakázat užívat můj osobní majetek (mobil). Chce se mi zařvat, že už tu nechci pracovat, kopat nožičkama do vzduchu a trucovat. Končí mi pracovní doba, proto padám domů a budu se snažit rozdýchat svou nasranost….

A nyní zase já, tentokrát krátce. Víte co jsem dělal o víkendu? Shlédl jsem 31 dílů Červeného trpaslíka, což při průměrné stopáži 30 minut dělá 15 a půl hodiny hledění do monitoru. Dále jsem pozřel 2,5 kg chilli fazolí (můj vlastní recept), což nám dělá, při odečtení 22 hodin spánku (od sobotní půlnoci do soboty 10:00 dopoledne, dále od nedělní půlnoci do neděle 10:00 dopoledne a od neděle 22:00 do půlnoci) krásných 1,6 gramu fazolí za každou minutu, co jsem byl vzhůru. Dobrý ne? To jsem zase napsal blbost….

Zdar

:: zprznil: Karl 15:54 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Ožralému koni na zuby nehleď aneb Jak ten trakař funguje, to jsem teda blázen

Dnes to bude prošpikováno odkazy, také zde najdete záznam jedné úchvatné debaty, sport, nebude chybět koutek zdraví a samozřejmě na závěr nějaké zvířátka. Tak jedem.

I zabloudil jsem dnes na svůj domovský prostor wz.cz, nahlédl do fóra a nestačil se divit, co jsem tam našel za debatu. Pěkné, že?

A nyní, již dlouho očekávaná zpráva. Řepiště City je čtvrté! Doufáme, že naši borci budou i nadále předvádět stejně kvalitní výkony a budou bojovat o postup do posledních kol. Tento odkaz jsem našel na sympatickém fotbalovém bloku, což je aktivita, kterou jsem v českých, moravských a slezských luzích a hájích ještě neviděl. Pokud se mýlím, opravte mě.

A co otoko, ptáte se? Vše při starém. Dnes mi jedna spolupracovnice vytiskla z lekarny.cz zajímavé pojednání o ječném zrnu. Jsou tam pěkně nechutné věci. Např. …v ucpané žlázce se začne hromadit maz a celý obsah se dále infikuje, v naprosté většině baktérií Stafylokokus….vytvořením drobného ohraničeného abscesu (přirovnejme k malému měchýřku naplněnému hnisem). Celá stať zde. Hned mám na hněčné brno nový, svěží pohled.

A na závěr slibovaná zvířátka. Je vidět, že v evropské unii se domácím mazlíčkům daří vskutku výborně. Nu, posuďte sami.

A konec..je pátek

:: zprznil: Karl 14:29 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Jednoočko

Dnes ráno jsem se probudil s neskutečně obrovským pravým okem, doufám, že se z ječného zrna neslepne….většinu času trávím s pravým okem zavřeným a postáváním před zrcadlem, kde levým okem sleduji, zda se ono otoko (oteklé oko) nezvětšuje.

:: zprznil: Karl 18:49 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Hněčné brno II.

Nevím co si mám o tom myslet, ale v tak krátké době po nástupu do nového zaměstnání a už druhé. Tentokrát je to oko pravé. Opět to slzí a pálí jak čert. Pomalu se musím dívat jen levým okem. Nic mnoho. Vypadá to, že zdejší prostředí má pro mé oči ječnozrnotvořící efekt. Že bych změnil vzduch? :-) No nic, už se ani nemůžu dívat na ten monitor….

Čest

:: zprznil: Karl 16:54 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Držím smutek aneb Fanouškovství jako nemoc šílených Karlů aneb Musím se s tím vyrovnat

Včera jsem měl bohužel tu čest sledovat přímý přenos fotbalového utkání mezi Slávií a Baníkem. Pro toho, kdo neví jak to skončilo, tak zde, sice nerad, připomenu výsledek. Baník prohrál 7:0. Něco naprosto neskutečného. Tak hrozně jsem se cítil…no ani nepamatuji. Něco mi říká, že bych tento nešťastný vztah, mě jako fanouška a Baníku jako klubu, měl osvětlit blíže. Tak tedy:

Před dávnými lety, kdy jsem chodil do zařízení zvaného školka, ve městě zovaném Ostrava, začali jsme spolu s ostatními dětmi ze sídliště zjišťovat, že se hraje jakýsi sport jménem fotbal a v našem městě jej hrají na prvoligové úrovni dva kluby – Baník a Vítkovice. Přišlo nám tedy divné, že ještě nejsme fanoušky ani jednoho klubu a tehdy se já jako nerozumné dítě rozhodl začlenit do skupiny příznivců tohoto sportu. Že jsem si zvolil Baník je nasnadě. Bylo to totiž v období, kdy Baník získal dva mistrovské tituly, Vítkovice na svůj šťastný rok teprve čekaly. A tehdy jsme my (Baníkovci) volali na vítkovičáky: Vítkovice, mají slabé plíce – čímž jsme je samozřejmě uvrhli do naprostého pošramocení mysli a jejich ubohé: kutálel se Baníček, kutálel se z vršku, narazil na Vítkovice a rozbil si držku – nás naprosto nemohlo vytrhnout ze stoického klidu.

Pak přišlo období, kdy jsme se s rodinou odstěhovali do Řepiště City a já Baník sledoval spíše z povzdálí. Vše propuklo nanovo až se střední školou, kterou jsem navštěvoval v Ostravě, už jsem byl poněkud větší a mohl jsem si dovolit navštěvovat fotbalová utkání na Bazalech. Bohužel, rok mého nástupu na střední, byl také posledním rokem Baníku v evropských pohárech. Takže mistrovské tituly jsem jako fanoušek prošvihl neboť jsem ještě neměl o fotbale ani zdání a poháry mi utekly mezi prsty v době, kdy jsem zase nebydlel v Ostravě. Ale já mu stále věřil. Chodili jsme na druhý poločas nebo dírou v plotě zadarmo, protože jsme si jako chudí studenti nemohli dopřát luxusu koupení vstupenky. A to byla doba. Vždy, když jsem přišel na fotbal, tak všechny góly buď už padly (povětšinou do naší sítě) nebo utkání skončilo 0:0. Fotbal, který tehdy předváděl Baník, byl naprosto zoufalý. Ale já vytrvával. Vždy totiž na začátku sezóny přišlo nějaké skvělé vítězství a já si říkal, že už je to tady. Pak se samozřejmě vše vrátilo do starých kolejí a já rezignoval. Přestal jsem chodit na Bazaly a místo toho, jsem, přesvědčen jedním kamarádem fandícím městskému rivalovi, začal chodit na Městský stadion fandit Vítkovicím. Vydržel jsem to dva zápasy, které skončily 0:0. Stejně Vítkovice nebyly můj klub.

No a přišlo období, kdy jsem se vydal za prací do Prahy. Tím bylo vše vyřešené. Bazaly daleko, Baník mě nemohl svádět k návštěvě jeho domovské stánku, akorát jsem si párkrát zašel na fotbal, když hrál v Praze. Kromě výhry 2:1 na Žižkově jsem samozřejmě zažíval akorát potupné porážky od Sparty, kde jsem si uřízl pěknou ostudu před kamarády fandícími Spartě. Až přišla letošní sezóna. Baník útočil na poháry a já opět podlehl mylnému dojmu, že tato sezóna je ONA – TA PRAVÁ. Začal jsem upravovat svůj harmonogram cest do Ostravy podle domácích utkání Baníku a navštěvoval všechny domácí zápasy, které jsem mohl stihnout. Odměnou mi bylo skvělé koncertní představení fotbalu při zápase Baník – Sparta před skvělou kulisou 18.000 diváků. A najednou přišly porážky a vše dokonala domácí prohra s Libercem. V tu chvíli jsem věděl, i když jsem si to ještě nechtěl přiznat, že tato sezóna není TA a že o pohárech si můžu akorát tak nechat zdát. Ale to co předvedli včera na Strahově, tak to byl vrchol. Nechci zde rozebírat situaci v klubu, o té ať si udělá každý svůj obrázek, ale fotbalisti (navíc placení) nemůžou utkání takhle odchodit.

Ale já vím, stejně přijde srpen, nová sezóna, já si v práci vylepím plakát se soupiskou a budu říkat, že tentokrát je to minimálně UEFA! Jsem prostě nemocný. :-)

Nazdar

:: zprznil: Karl 17:02 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Pes se přece neseká a Deník válečné zpravodajky III.

Ach, to byl klidný víkend. Takový jsem už hodně dlouho nezažil. Fakt. V pátek mě otec naložil a dovezl o půl desáté do Řepiště City, kde jsem vystoupil Na hřišti a spolykal tři Radegasty společně s Ing. Tlustým, který kupodivu nebyl na rybách. A v sobotu jsem jedl. Od půl desáté dopoledne do půl šesté večer jsem se v kuse cpal. Pak jsme šli na rodinný bowling, zastavil jsem se na chvíli v Ostravě, kde jsem měl setkání s dvěma děvčaty a opět odvoz do Řepiště City. V neděli jsem se vzbudil v devět ráno, šel jsem sekat trávník a jak jsem byl tak rozjetý, tak jsem posekal i psa. Teda ostříhal. Asi stárnu, protože mě to bavilo. No ale vážně, jindy by mě ani nenapadlo, jet v sobotu ve čtvrt na jedenáct domů, ale mi se opravdu chtělo. Děvčata z toho nadšena příliš nebyla, spíše bych řekl, že se krapet nasrala. Ale což, snad pochopí, že již se situuji do rozvážného mladého muže a na žádné vylomeniny dlouho do noci nejsem. To by mě zajímalo, jak dlouho mi to vydrží.

A nyní již, všemi mastmi mazané a oblíbené Zpravodajstvo z fronty:

Prvního května jsem se probudila s opravdu báječnou jarní náladou a s vyhlídkou na zasloužené čtyři dny volna. K ranní kávě jsem si pustila TV, konkrétně ČT2 - můj oblíbený program. A protože jsem zapomněla, že ČT slaví 50.let od vůbec prvního televizního vysílání u nás, málem mi vysadily všechny důležité životní funkce.

Se širokými úsměvy na mě mávali pionýři, vítající právě přiletivšiho prezidenta NDR, Ericha Honeckera. Beztoho hořká káva mi ještě víc zhořkla a zapálené cigárko jsem si vrazila hořícím koncem do úst. Jen co se mi podařilo rozdýchat "božského Ericha", ohlásilo se známou znělkou (alespoň nám,pamětníkům) Křeslo pro hosta. Nevěřícně jsem zírala na "váženou soudružku Pelikánovou", kterážto s patřičným patosem líčila svou zálibu v budovatelské a realistické poezii. Byla to opravdu síla: otázka - "Vážená soudružko Pelikánová,vím,že jezdíte přednášet poezii soudruhům vojákům, určitě vás tato činnost hluboce naplňuje.", odpověď - "Řeknu vám to takto,soudruhu. Oni ti chlapci na posádkách mnohdy nepřečetli ani jedinou báseň, a proto přicházím já, abych svou recitací jejich mysl naplnila láskou k vlasti a k Sovětskému svazu,že!"

Málem se mi zastavilo srdce a urychleně jsem si nalila panáka. Jak jsme v tomhle,pro Krista,mohli existovat? Asi mohli,neboť za soudružkou Pelikánovou náledovali jiní soudruzi, "politické písně Sokolov", ožralí Brežněvové a jiné socialistické kreatury. Dávali dokonce i filmy (či dokumenty) na telefonické přání. S hrůzou jsem zjistila, že můj zcela zpitomělý muž (a já ho radostně podporovala), volá do TV a chce shlédnout pořad "Táta pohraničník". Tedy:Ať žije 1.máj a proletáři všech zemí,jděte do prdele!!!

Půvab prvního májového dne naštěstí zachránila rozkvetlá třešeň a jarní polibek. Proto je důležité nenechat se zblbnout jakýmikoliv -ismy, užívat si sluníčka, rozkvetlých stromů, pivka na restaurační zahrádce a v mém případě i alergie.

Míru a realistické poezii zdar

:: zprznil: Karl 16:13 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Optimalizace aktualizace

Za ty dva dny jsme měl spoustu prožitků. Ve středu jsme byli, jak jsem již naznačoval, ve Stromovce, kde hráli nějací divní pánové za gramofónky. Počasí však nebylo nic mnoho a tak se tam sešla pouze hrstka lidí. Pan D. se odpojil chvíli po své slečně a já jsem pana G. a VelkéhoJ opustil zanedlouho. Ti dva se tam prý pak krapet posilňovali vodkama, takže dopadli velmi pěkně. Já jel na Chodov, kde slavila jedna slečna narozeniny ve studentské hospodě u kolejí. Měl jsem takový neblahý pocit, že jsem tam jediným zástupcem pracující třídy. Snažil jsem se vypadat nenuceně, ale mám pocit, že mě stejně odhalili. Pak jsem cestoval nočním autobusem do Vysočan, což bylo velmi zábavné. Na Masarykově nádraží jsem přestupoval na jakousi linku jinou a po pěti minutách jízdy narvaného autobusu se tam jeden unavený mladík pozvracel. Ale to tak, že přímo poblil. To jste měli vidět ten úprk, poblíž stojících a sedících spolucestujících. Mladík na to nic nedbal a pokračoval ve svém heroickém telefonování do Bejrútu. Po provedení dechové zkoušky, jsem usoudil, že mladík zřejmě konzumoval fernet a to tak, že chlastal. Smrdělo to neskutečně. Jak já byl šťasten, když jsem vystoupil ve Vysočanech. Se mnou vystoupila i dvojice mladých lidí a slečna toho chlapce přesvědčovala, že ji musí políbit pod rozkvetlou třešní. Já se otočil a pravil jsem, že dle mého názoru by to měla být jabloň. Na to rezolutně opáčila dívčina, že tedy pod oběma stromy a že jdu také. Tak jsem v ranních hodinách 1. máje líbal pod stromy dívku, kterou jsem vůbec neznal a která mi říkala anonyme. :-) Jo a včera jsem byl na Švihadle. Pro změnu ve Stromovce. Jo a dneska jedu do Ostravy. Můj otec mne veze autem. To bude jízda.

Dnes jsem si tak trochu blbnul a hledal alternativní publikační systém Bloggeru. Samozřejmě jsem pátral po něčem, co by bylo velmivelmi podobné Bloggeru, ale zase spolehlivější. Na nic, co by mě uchvátilo na první pohled jsem nenarazil, ale Pitas má alespoň úsměvné templaty. Jeden takový si můžete prohlédnout zde.

Nashledanou

:: zprznil: Karl 15:33 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...