:: Jen tak zlehka ::

:: 30.6.03 ::

Napadl mě román… IV. aneb už mám název: Prostý příběh plný lásky, odvahy, statečnosti a přátelství

256. díl končí strýcovou smrtí. Na začátku 257. dílu se ocitáme na strýcově pohřbu, kde se sjela celá rodina, dokonce přijela i Milena, kterou svého času její otec vydědil. Na pohřbu dochází k trapné situaci, kdy se Jan pohádá s Luckou ohledně vlastnických práv na cirkus, ze kterého se mezitím stala evropská bomba a představení Šest medvědů a malý pomeranč bylo dokonce uvedeno na divadelních prknech. Vše naštěstí duchapřítomně řeší přítomný právník, který zachrání strýcovu závě? ze spárů rozzuřeného Jana, kterého uklidňuje Milena a oba se ztrácí společnosti z dohledu.

V dalším obraze se přesouváme do amazonského pralesa, kde sledujeme Marcelu s Drahomírou, kterak za pomoci indiánských stopařů, hledají Františka s Martinem. Během cesty je však Marcela pohlcena obrovskou krajtou. Drahomíra se nervově zhroutí, čehož využívají indiánští stopaři a nebohou dívku odvlékají do své vesnice, kde ji nutí jíst bambusové výhonky, plést oblečení a být všem po vůli. Drahomíra časem zešílí a přestává mluvit. Tuto smutnou zvěst donese Martinovi jeho věrný indiánský sluha Panjo, který na svých toulkách narazil na šílenou Drahomíru. Martin nikterak neváhá a vyráží ze svého stromového obydlí, ozbrojen pouze mačetou a v doprovodu Panja. Cestou zmasakruje dvě indiánské vesnice, než narazí na tu správnou, ve které drží Drahomíru. Po vyvraždění celého kmene vynáší pobledlou Drahomíru, která rozradostněna pohledem na Martina začíná opět mluvit. Při odchodu je Panjo zabit zákeřně zezadu otráveným šípem. Martin s Drahomírou odlétají do Bangkoku. Ovšem kde byl celou dobu František?

František poté co zachránil Martina byl natolik zdrcen ze ztráty svého psa Mudly, že odkryl svou latentní homosexualitu a vrhnul se Martinovi do náručí. Spolu se pak odebrali do amazonského pralesa, kde hodlali žít. Ovšem František si opět uvědomil svou bolest ze ztráty Mudly, a vrhal se cestou do náručí všech mužů, které potkal, což Martina znechutilo natolik, že Františka odvrhnul. Zoufalý František se dostává až do Ria de Janiera, kde se živí pouliční prostitucí. V tu chvíli se zjevuje duše mrtvého strýce, která Františkovi nepřestává hrozit. Ještě jednou zahrozí směrem k Františkovi a vydává se na cestu záhrobím, při které ji dělá společnost medvídek panda.

Bangkok. Na letišti vychází z budovy Martin s Drahomírou. V tu do nich vrazí neznámý muž. Ukazuje se, že je to Jan, který neunesl ztrátu cirkusu. Martin Janovi nabízí pomoc a seznamuje jej s Drahomírou. Po zaplacení hotelu se vydávají na okružní cestu po turistických letoviscích, zatímco Drahomíru nechali v hotelu. Ta se tam zatím seznamuje s Robertem, pohledným podnikatelem ze středních Čech. Robert překvapuje Drahomíru tím, že se ji přiznává, že byl kdysi tajným milencem Mileny a dokonce i Lucky. Drahomíře to však nevadí, nečeká na příjezd Martinův a Janův a odjíždí s Robertem do Čech. Janovi mezitím na cestách doráží telegram od Lucky s nabídkou zaměstnání v cirkusu. Jan nabídky využívá a odlétá z Thajska společně s Martinem, který cestuje do Londýna za Maxem a Janou. Františkovou smrtí končí 257. díl.

Pokračování příště

:: zprznil: Karl 15:31 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Napadl mě román… III.

Jistě se ptáte, jak se daří naší dvojici. Tak tedy:

Poté co naši hrdinové zdárně přečkali veškerá nebezpečenství a úskalí, které je potkaly při prodeji drog v Papui Nové Guinei, rozhodli se rozdělit své cesty. Martin, se z nabytých úspor vydal na cestu do peruánských And, kde chtěl zasvětit své konání objevení vzácného druhu rostliny. Jana, které poslal poštovním holubem pozdrav její strýc, rozhodla se vydat zpět do Evropy a navštívit jej v jeho horské rezidenci v rakouských Alpách. Ovšem jaké bylo její překvapení, když strýce našla v dezolátním stavu poblíž malé francouzské silničky, kde jej zanechala jeho vykutálená o dvacet let mladší manželka, bez veškeré hotovosti. Společně tedy naplánovali svou další budoucnost, z úspor Jany zakoupili malý cirkusový stan a vyrazili kočovat po Evropě s představením šesti medvědů a malého pomeranče. Ovšem určitě se ptáte, co celou tu dobu dělal Mirek. Mirek poté co dokončil své studia na Cambridge, podlehl poněkud nepěkné opiové vášni, která jej strhla do nejhorších londýnských zákoutí. Odtamtud jej zachránila až příhoda, kdy při honičce s policí, poranil si vážně nohu a začal žít nový život. Věnoval se advokátní praxi a za manželku pojal Lucku, která se zrovna vrátila z USA a Mirka vždy tajně milovala, jak už bylo naznačeno v předchozích dílech. V tu chvíli celou společností otřásla strašná zpráva. Martinovo letadlo v Andách ztroskotalo a všichni cestující byli pohřešováni. Zde se do příběhu vložil František, který neváhal ani minutu a společně se svým věrným psem Mudlou zorganizoval záchranou výpravu. V tu chvíli Františka opouštíme, abychom se vrátili zpět do Londýna, kam přijíždí cirkus Jany a jejího strýce. Představení navštíví Mirek se svou ženou Luckou a rodinným přítelem Maxem. Max je ihned okouzlen nádhernou postavou Jany, která v emočně vypjatých okamžicích vystoupení ukazuje medvědům i pomeranči, zač je toho loket. Mladí lidé si ihned padnou do oka, což se ale stane i strýci a Mirkově manželce Lucce. Ta se do strýce bezhlavě zamiluje a Mirka opouští. Mirek bolestí bez sebe se vrhá do temných vod Temže a bere s sebou i spisy dokazující strýcovu kolaborační činnost se Stasi. To nám ukazuje, jaký byl Mirek šlechetný člověk, což jsme ale věděli od začátku. Jeho praxi přebírá Max s Janou a na místo Jany nastupuje Lucka. Cirkus odjíždí. V tu chvíli přichází zpráva od Františka, že nalezl Martina v Andách, ovšem při této hrdinské ukázce odvahy a síly, umrzl jeho věrný pes Mudla. Společně s promrzlým Martinem schází zpět do civilizace a po jeho uzdravení zjiš?ují, že jsou si natolik blízcí, že by měli spolu začít žít. To ovšem překvapí Marcelu, která vždy milovala Františka a čekala na jeho návrat. Zasílá Františkovi výhružný dopis, který oba mladé milence tak strašně vyděsí, že se začnou skrývat amazonském pralese. Marcela ovšem nelení a za pomoci Drahomíry (která měla spadeno už delší dobu na Martina) se vydá do Jižní Ameriky, pátrat po Martinových stopách. Strýcovou smrtí končí 256. díl.

Naskle

:: zprznil: Karl 11:53 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Napadl mě román… II.

Po přečtení mého námětu na román, jsem byl kontaktován mailem jednou slečnou a v „PS:“ jsme si vyměňovali názory jak by měl román pokračovat. Takže, za spoluautorství na hrubém črtu musím poděkovat ZR a předem upozornit, že: Všechny postavy, názvy a pojmy, které se v tomto textu uvádějí, jsou smyšlené a jejich podobnost se skutečností je čistě náhodná a neúmyslná.

P.S.myslela jsem na ten Tvuj roman....opravdu dobry zacatek....mel bys pokracovat v tomto skvelym tvurcim psani...
PS: to pokracovani mit nebude
P.S: Velka skoda...
PS: tak jak bys navrhovala, aby to pokracovalo..nebo spis zacinalo?
P.S: jako emancipovana feministka bych navrhla, ze ona pak zastreli jeho, co myslis?
PS: jak by mohla, kdyz je mrtva
P.S: Tak obratime poradi..nejdriv ona jeho a pak on ji, to je dobry namet, pomalu na film.....
PS: a pak spachaji spolecne sebevrazdu
P.S: A nebo ji spachaji na zacatku.....
PS: a pak uhori v aute
P.S: A pak je odnesou mimozemstani.......A budou spolu naveky - happy end?
PS: uz to nebude pokracovat dal?
P.S: Muzou jeste divoce soulozit do konce knizky..........
PS: to by mohli a pak je zavrou za sireni mimozemske pornografie
P.S: Pak se vrati zpatky na zem, utecou pred mimozemskym zakonem...
PS: a sejmou je agenti CIA...kteri jim budou v klinicke smrti mazat zaznamy o jejich predchozich umrtich a kontaktu s mimozemskou civilizaci...pote se proberou s vypatlanym mozkem, vstoupi do sekty Svedku Jehovovych a zacnou distribuovat kokain v Papui Nove Guinei...jejich dodavateli bude ze severu Goro Bily pes (ten bude drogy nosit v sacku na krku) a z jihu Skipy (ten ve sve klokani kapse) - proc si myslis, ze ta zvirata v tech serialech furt nekdo pronasledoval? protoze to byli drogovi dealeri

Takže přátelé, pokud někdo máte nápady, jak by se dobrodružství naší dvojice, teď už drogových dealerů, kteří nejméně čtyřikrát umřeli a hledá je vesmírná policie za šíření mimozemské pornografie a zároveň jsou Svědky Jehovovými a nic si nepamatují, pokračovat, PIŠTE!

Zdar

:: zprznil: Karl 16:43 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Napadl mě román…

…tedy spíše začátek románu:

Ona: „Víš, že jsem si v noci myslela, že jsi někdo jiný?“
On: „Tehdy, kdy jsi se vzbudila a začala mne líbat?“
Ona: „Ano.“
On: „A kdo jsi si myslela, že jsem?“
Ona: „Nikdo určitý, prostě ideální muž a pak jsem otevřela oči a zjistila, že jsi to jen Ty.“
On: „Aha.“ (vytáhne pistoli a zastřelí ji)

No, když to tak teď čtu, tak si říkám, že než začátek je to spíš konec. Takže…je to…

Konec

:: zprznil: Karl 11:22 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Jen si tak trochu blognout aneb Je nás už moc?

Tento týden opět rozvířilo internetovou hladinu stále se opakující téma nově vznikajících blogů. Vím, že diskuse o dané problematice se vede již delší dobu, ale až do této středy mi to připadlo jako jenom taková, řekněme, nepodstatná pře. Nikterak jsem necítila potřebu vyjadřovat se k tomu, zda je na českém Internetu přeblogováno, či snad jestli je označení „weblog“ (já jsem pro „párek“ – pozn. Karl) to pravé ořechové, nebo zda s narůstajícím počtem blogů, bude klesat jejich kvalita.

Nicméně jak jsem si tak ve středu „courala“ po Netu, narazila jsem na příspěvek DarkMastera, který se do blogového problému pořádně obul. Tak jsem se nad sebou zamyslela. Víte, nechci mentorovat, či číst někomu levity (tím spíš kolegovi DarkMasterovi). Ovšem podle jeho hodnocení, bych se měla stydět, rozmlátit klávesnici o stůl a šoupat nohama. Co já jsem to vlastně za blogera? Úplný hovno. O historii blogu a blogování vím prd (podle kolegy DarkMastera bych měla vědět). No, nezlobte se na mě, přišla jsem k tomu, jako “slepý k houslím“. A opravdu je mi lhostejno, jestli je blogů pět, nebo pět tisíc. A co se kvality týče, já nevím, ale nech? posoudí laskavý čtenář.

Jestli dovolíte, zkusila bych svůj vlastní názor. Klidně nesouhlaste a napište mi, uvítám VAŠE názory. Tedy: myslím si, že Internet je věc veřejná. Pořídím-li si svůj blog a denně na něj umístím červené kolečko, je to jen a jen moje věc. Najde-li se někdo, kdo se bude denně koukat na červené kolečko, je to opět jeho věc. Jednoduše řečeno, píšu-li blbosti a lidi to jsou ochotni číst...no proč ne? (Máme televizi Nova, že ano?) Pro Bůh, přece se můžeme svobodně vyjadřovat, třeba i blbě, hloupě a o ničem. Že je nás mnoho? Ale, sakra, je to tak nějak módní, že? Ono to přejde a zůstanou ti dobří. Čeho se bát? Pánové, kterých si velmi vážím (Pixi, Arthur Dent, White Dog,... nerada bych někoho opomněla) určitě své místo na blogové scéně mají a mít budou stále. My, kteří si jen tak blábolíme, víme, že naši laskaví čtenáři tu budou jen potud, pokud je budeme bavit (rozlišujme blogy odborné a blogy ostatní). Takže, přátelé, je nás mnoho, ale je to v klidu.

Taky mě štve, že CURAKOWITCH (nebo co) je v rámci Toplistu v první desítce. Ale, kurňa, koukaj lidi na porno? Koukaj! A my se s bratrem se svými cancy můžeme jít bodnout. OK. Ale všeho do času. Nevím, jak bratr, leč já jsem ráda, že čtete. Že je vás takových 40 až 60 denně. Vždy? o co vlastně jde? Internet je přístupný dnes už komukoliv (viz. internetové kavárny), svobodu slova v této republice máme a tudíž....No co, já jsem „houby“ bloger., Ještě před půl rokem jsem neuměla rozchodit Internet a dodnes Karla šokuji hláškami: “ta URL adresa, to jsou nějaké potíže s močovým měchýřem?“. Opět se ptám, jsem bloger? A jaký je vlastně ten pravý význam tohoto slova? Víte to někdo?

Já si myslím ( a berte to, prosím, jako subjektivní názor), že jde o to, že píšeme. Je jedno z jakého důvodu. Jde o to, že nás to baví. A věřím tomu, že pokud nás to bavit přestane, přestaneme psát. Jsme asi trochu exhibicionisté. Některým to jde lépe, jiným hůře. Prostě blogujeme.

A resumé? Je asi jedno, kolik je blogerů. Já osobně se nebojím nárůstu blogů. Věřím čtenářům. Věřím tomu, že blbečci půjdou ke dnu. Věřím tomu, že blogování je módní, ale přejde to.

pište, telefonujte, blogujte... pa,pa

:: ohezkla: HK 09:34 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Skončila doba zkušební

Ano, už je tomu tak. Skončila mi zkušebka, takže jsem hned zažádal o dovolenou. Pro jistotu jsem ji naplánoval na zítřek a popozítřek. Takže nový příspěvek možná v pátek (ale to jsem zase celý den pracovně pryč), takže pokud se nerozhodne něčím přispět HK, novinky asi až v pondělí. Zítra by měla dorazit kamarádka D. společně s nějakou bývalou spolužačkou, takže asi moc klidu taky nebude. Zatím se mívejte. Jo a včera jsem si s tím článkem pěkně naběhl. Člověk si řekne, že bude upřímný a už dnes jsem měl včerejší zápis otřískán o hlavu. :))

Čest

:: zprznil: Karl 14:24 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Odhazuji stud..

…a napíšu po pravdě, co se mi o víkendu stalo. I s vědomím, že některým čtenářkám se to líbit nebude. Ale co bych pro Vás neudělal. Upozorňuji předem, že osobám ženského pohlaví, se další písmenka můžou zdát, jako by to psalo nějaké šovinistické prase, ale já upozorňuji, že jsem v tom nevině.

Pátek ponechme stranou a vrhněme se rovnou do prožitků sobotních. Vrtnul jsem se společně s Línou Nohou na Pivobraní, které se konalo v Riegráči. Pěkně od půl třetí jsme za poslechu kapel popíjeli pivka, tančili na Visací Zámek a na závěr večera nám zahráli skvělí Nahoru po schodišti dolů band. Už při koncertu se projevila naše lehkovážnost, kdy jsme zaclánějící slečny plácali po zadních bradách a se slovy: „dej pusu nebo pac“ jím nabízeli napití z našich piv. Tehdy jsem se dal do řeči (to už mám matné vzpomienky) s jednou takovou, no Jiří říkal, že byla fakt pěkná (takže mu budu věřit), a docela jsem se zapovídal. Poté mi ona slečna (jméno neznám do teď) zmizla a tak jsme si dali ještě jedno pivko a fotbálek a jelikož hudební produkce skončila, hotovili jsme se k odchodu. Cestou mě však klofla ona inkriminovaná slečna, která mi tvrdila, že bydlí hodně blízko Riegrových sadů a že si skočíme ještě někam a pak se uvidí. To ovšem byl zlomový moment a ono jedno pivo bylo onou pověstnou poslední kapkou. Poté už mám takové matné vzpomínky na to, že mě někam vedla a pak někam jedem a pak už jsme byli u ní doma. Odvedla mne ke svému loži, do kterého jsem spadl jako zabitý. Myslím, že jsem musel strašně chrápat. Taky si myslím, že ze mě ta slečna v tu chvíli musela mít velkou radost – odvede si opilého týpka domů a ten jí doma usne. Taky asi proto mě o půl šesté vzbudila a chtěla po mě takové ty věci. Co ale byla sranda, tak to, že mi v 6:45 řekla, že bych jako měl jít, protože rodiče budou vstávat. Sranda. Tak jsem se jako oblékl, slezl z onoho lože a vrazil do panímámy. Ta se mě zeptala, jestli si dám kafe, na což jsem odvětil, že kafe nepiji a jsem Karel. No, máte pravdu, měla takový tázací pohled. Radši jsem se vypotácel z onoho bytu a vtrhnul na světlo denní. No a jak jsem měl celou dobu zafixované její tvrzení, že jsem někde na Žižkově kousek od Riegráku, tak o to větší bylo moje překvapení, když jsem na ceduli označující jméno ulice zahlédl nápis Praha 10-Vršovice. Ještě jednou sranda.

No a je to, pokračování onoho dne bylo také veskrze zajímavé a náročné, ale o tom snad až jindy.

Zatial

:: zprznil: Karl 15:38 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Kapitánova svatba aneb Se učit, se učit, se učit…

Všechny vás, moji milí, zdravím s novým pracovním týdnem. Tak jsem opět ten víkend přežila, i když se nesl v poněkud zajímavém duchu. Dala jsem si jednu bezva svatbu a potom velmi oddychovou četbu – „Anatomická pitva“.

Začnu tou svatbou. Asi se ptáte, kdože se to ženil, či vdával. Vy, kteří fandíte basketu, jistě znáte jméno Petr Czudek. Ano, je to kapitán opavského basketbalového týmu (Mistři republiky!). A jak už to v kraji bývá zvykem, je nutno svobodu pořádně zapít. Tato akce proběhla minulý týden ve čtvrtek. Byli jsme pozváni i můj muž a já. Co vám, přátelé, budu povídat. Ještě v pátek odpoledne jsem měla hlavu jako pátrací balón, ve kterém tepalo tisíce malých permoníčků. Sobotní svatební obřad se konal nedaleko Opavy na zámku v Hradci nad Moravicí a byl vskutku zdařilý. Hned po obřadu jsme se odebrali domů, neboť to zavánělo další dávkou permoníků v hlavě. Ale nicméně večer jsme si skočili na jedno pivko do naší oblíbené hospůdky a narazili tam na několik notně podnapilých svatebčanů i s nevěstou, kterou unesli. Vzápětí dorazil ženich, proběhlo pár panáků a …

Proto jsem neděli zasvětila odpočinku a vzdělávání. Nějaká manželova známá chce jít studovat medicínu, přesněji tedy patologii. A v naší bohaté knihovně se nachází i takový skvost jako je kniha „Anatomická pitva“ Prof. MUDr. Lubomíra Malinovského, DrSc. Ona známá ji chtěla zapůjčit. A já, držíce se zásady, že člověk se má stále vzdělávat, jsem se ponořila do tajů pitvání mrtvých těl. Vřele doporučuji. Teď už vím, do čeho jednou půjdu. I pro vás tu mám několik drobných úryvků. Podotýkám, že další řádky jsou jen pro silné nátury: „Z dochovaných egyptských pramenů je známo, že lidské tělo se pitvalo již asi 3000 let před naším letopočtem... Mediciální řád, vydaný v Salermu a Neapoli kolem roku 1240, výslovně ukládal, že nikdo nesmí být připuštěn k chirurgické praxi, když nepraktikoval jeden rok u kolegy vzdělaného v anatomii...Prvním z profesorů pražské lékařské fakulty, který byl hlouběji vzdělán v anatomii byl Křišťan z Prachatic…Patrně první pitvou v Čechách bylo otevření těla krále Jiřího v roce 1471...K první veřejné pitvě došlo počátkem června roku 1600 za velké účasti obecenstva v čele s kancléřem Lobkovicem v Rečkově koleji…kterou provedl Jan Jesenský. A ještě něco málo k praxi. Obzvláště mě zaujala „Preparace dutiny lebeční“…Klenbu lebeční prořízneme pilkou v příčné rovině od arcus superciliaris k protuberantia occipitalis externa. Řez vedeme opatrně tak, abychom neporušili dura mater encephali. Proniknutí nástroje kostí poznáme při řezání podle změny zvuku. Klenbu lebeční odklopíme za pomoci páčidla přičemž dbáme tak, aby dura mater encephali zůstala při mozku…po částečném odklopení klenby lebeční vnikneme pod ni opatrně prsty a odlučujeme tupě dura mater encephali od kosti… No, já myslím, že jako ukázka to docela stačí. Vy, kteří jste se do této chvíle nepozvraceli, získáváte zdarma týdenní pobyt v pitevně.

Jak tedy sami vidíte, chvíle volna se dají prožít různě a vhodně skloubená zábava a vzdělávání je naprosto nejvhodnější.

Přeji pěkný den…

:: ohezkla: HK 09:21 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

MOHAA

Přátelé, tak Vám řeknu, že ten nový počítač není zrovna výhoda. Do práce chodím s krvavýma očima nevyspalý, ve středu jsem šel spát ve tři a včera jsem se od toho odtrhnul o půlnoci. Ale přiznejme si, co za tím doopravdy stojí. Ano, není to další vzdělávání, ale Medal of Honor. Stydím se. Ale je to masírka. Včera už jsem vážně nadával. No jen si představte tu scénu: Karel sedící za monitorem, prsty zuřivě drtí klávesnici a myš. Z reprobeden se ozývá střelba, na obrazovce se jakási neozbrojená postava souká z ponorky a v tu chvíli ji kosí kulky německých vojáků. A do toho řve Karel: „ty debile, tak už se chytni té bouchačky!“, no prostě roztomilé scény. Taky se mi povedl jeden veselý zásek. Stojím ve tmě pod hlídkovou věží a chystám se jim navrch hodit granát. Jenže granát se odrazí od zábradlí na strážní věži a spadne mi přímo na hlavu a exploduje.

Užijte si víkendu

:: zprznil: Karl 15:25 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Deník válečné zpravodajky: Hodný pejsek pořád nekaká aneb Takové malinké zamyšlení

Když jsem psala o „Hodném pejskovi, který nekaká“, neočekávala jsem v podstatě žádnou reakci. I když jsem tak jako nenápadně podsunula adresu našeho blogu svým známým pejskařům, kteří se stejně jako já potkali se PSÍ HLÍDKOU. A teď se, vážení přátelé, nestačím divit. Všichni reagovali veskrze pochvalně (neskromně se dmu pýchou), někteří dokonce chtěli, abych ten svůj článek zaslala jako „otevřený dopis“ na Radnici (což považuji za házení perel sviním). A všichni také požadovali, abych tento problém rozebrala do větší hloubky. Moc se mi do toho nechtělo, ale včera jsem si , shodou okolností, na WEBSKY přečetla post, který byl taky o psech, ale z pohledu „nepejskaře“. A tehdy mě napadlo, že by tohle téma ještě drobné zamyšlení sneslo. Nuže:

Myslím si a doufám, že patřím k těm správným a ohleduplným vlastníkům psa. Proto mi příhoda autora WEBSKY připadá naprosto šílená. Vypráví, kterak do tramvaje plné lidí nastoupili dva jedinci s nezajištěným (žádný náhubek, žádné vodítko) Rotwajlerem. Předně mě zaráží, že řidič MHD vůbec DOPUSTIL, aby takoví lidé se psem mohli do tramvaje nastoupit (přepravní pokyny hovoří zcela jasně o podmínkách přepravy zvířat). Pominu-li tento fakt, pak vězte, že já cestovat touto tramvají, tak udělám takový cirkus, že by na něj ti rádoby pejskaři i řidič tramvaje do smrti nezapomněli. S takovou bezohledností se člověk opravdu hned tak nesetká. Bohužel, i takoví pitomci žijí mezi námi a právě jim bych zakázala chovat cokoliv většího než křečka.

Ještě si dovolím napsat něco málo o lidské tuposti a bezohlednosti. Přes absurditu naší městské vyhlášky se ji snažím dodržovat. Ale náhubek svému grizošovi nasazuji a budu nasazovat toliko v centru města a v MHD. On totiž velký pes (v mém případě Německý ovčák), rozhodne-li se proběhnout za každou cenu, tak vám je vodítko i náhubek na prd. Takový pséko utáhne i 150 kg. A tohle prostě neustojíte. Viděla jsem, jak se Dobrman s náhubkem a vodítkem tryskem běžel přivítat s dítětem – členem jeho smečky a právě tím náhubkem mu způsobil ošklivá poranění. Nicméně i já se při svých toulkách se psem potkávám s pitomci, kteří mají psa zcela na volno. Už z dálky na ně řvu ať si ,k sakru, toho čokla vezmou na vodítko. Když můžu mít já fenu na vodítku, proč ne oni. A kecy typu: “Náš pes je hodný, on nic neudělá.“, nebo, „Vždyť je to jen Jezevčík.“, opravdu nehodlám respektovat. Můj muž to řeší tak, že po takovéto hlášce pouští našeho psa na volno (já s tím teda moc nesouhlasím). Jistě si dovedete představit jak to vypadá, když se Německý ovčák projde Jezevčíkovi po hlavě. Na druhou stranu svého muže chápu, jednou se mu totiž takový malý a hodný Jezevčík, puštěný na volno, zakousl do ruky. No, řeknu vám, tenkrát omdlel bolestí a já měla sto chutí do toho čokla i jeho páníčka nakopnout. Jak vidno, „lidé jsou různé“, ale je to opravdu a pouze o lidech. Ti vychovávají psa, ti se o něj starají, ti jsou následně odpovědni za případné psovi excesy. Pes je pes, tudíž ho nemůžeme trestat za chyby jeho pána.

Ale i mezi „nepejskaři“ jsou opravdu vypečení jedinci. Tuhle jsem potkala dámu s asi dvouletým klučíkem. Vzala jsem si psa ke druhé noze, aby nešel přímo proti dítěti. Maminka radostně kvikla:“Podívej, to velký haf, haf.“, a děťátko napřaženou ručkou mířilo naší feně mezi oči. Zařvala jsem, až mi přeskočili hlasivky. Káča jedna pitomá, co by dělala, kdyby se pes lekl a kousl? Když psa neznám, nemohu tušit jak zareaguje. Vlastně ani když ho znám. Jak budete reagovat vy, když vám někdo půjde prstama proti očím? A docela nemám ráda ani ty, kteří si za každou cenu chtějí mého psa pohladit. I přesto, že se slušně zeptají. Mám psa sice vycvičeného (zkoušky poslušnosti), ale je to pro něj pořád cizí člověk. Můj choť je v tomto poněkud benevolentnější. Tvrdí, že naše fena by za kus salámu prodala Arabům vlastní matku. Ale já mám opravdu drobné obavy a nerada bych pak platila někomu bolestné. Jak říkám, i dobře vychovaný pes, když se lekne, jedná zkratovitě. Co tedy dodat závěrem? Snad jen to, že jedině odpovědnost a ohleduplnost obou stran může tento věčný problém vyřešit, nebo alespoň napomoci k jeho vyřešení.

ahoj a konec mudrování

:: ohezkla: HK 14:35 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Oznámení II.

Včera se stalo skutečností, že z Dalibora se stal Ing. Samozřejmě neopomněl přes ICQ poslat pár výhružných zpráv, jak bych se měl třást ve svém současném zaměstnání, neboť se již prý řítí zo Slovenska na Prahu a obzvláště k účelu vystrnadění mě z mého současného místa. Dalibore – blahopřejeme!

10. června se stalo skutečností, že z Denisy se stala Mgr. Samozřejmě neopomněla přes SMS napsat pár milých zpráv a já na ně odpovědět, později, když už byla se společností poněkud rozjařena, nechala zavolat svou kamarádku, kterou jsem v životě neviděl a konverzovat ji se mnou, abych po deseti minutách hovoru zjistil, že si myslím, že mluvím s úplně někým jiným….teď jsem se do toho zamotal. Každopádně Deniso – blahopřejeme!

Zdar

:: zprznil: Karl 16:00 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Oznámení

S potěšením si Vám dovolujeme oznámit, že Karl a jeho nové počítadlo dnes vstupují do stavu manželského. Po dlouhých peripetiích, které tento vztah provázely, došlo dnes konečně ke spojení obou dvou. Karl zrušil své předchozí zasnoubení s notebookem a ten si ponechává pouze jako bokovku. Přejme oba mladým tvorům (věcem) hodně štěstí do dalšího společného života.

:: zprznil: Karl 15:47 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Deník válečné zpravodajky: Ukaž mi svůj pytlík aneb Hodný pejsek, který nekaká...

„Paní, prosím, mohla byste mi ukázat pytlík?“...tak přesně tato větička mě nedávno naprosto odzbrojila. Pronesl ji totiž asi dvanáctiletý hošík, jehož jsem potkala venčíce naši fenku. Nejdřív jsem tak jako divně koukala a pak jsem moudře pravila, že se snad už ve škole učili, jak je rozdíl mezi holkou a klukem. Že my holky prostě od přírody pytlík nemáme. Chlapec se začervenal:“Tak to já vím, ale já nemyslím TEN pytlík, já myslím, jestli máte pytlík na psí hovínka.“ Konverzace s klučinou se zdála být slibnou. „A pročpak bych ti ho měla ukazovat?“, sice jsem tušila kam to dítě míří, ale zachtělo se mi hrát hloupou starou dámu. „No přeci, kdyby váš pejsek kakal, tak abyste to měla čím sebrat.“. „Ano, tomu rozumím“, odvětila jsem. „Ale ptám se, PROČ bych ti měla ten pytlík ukázat?“. Odpověď byla překvapující. „No, protože já jsem Psí hlídka.“. Teď jsem si na starou hloupou dámu nehrála, teď jsem jí vskutku byla. Chlapec totiž vytasil „průkaz“, na němž stálo jeho jméno, nápis PSÍ HLÍDKA a razítko Městské policie. A mě proklouzlo mezi rty naprosto nevýchovné: „Ty vole...“.

Měla jsem pytlík, měla jsem psa na vodítku, ale neměla jsem, cituji:“...pejska opatřeného náhubkem...“. Hošík mi zapsal deset trestných bodů do svého deníčku a odchvátal. Ale ještě před odchodem mi vrazil do ruky letáček „Rady chovatelům psů“.

Tato příhoda mě nutí k malému zamyšlení. Ne snad nad tím, že chlapec taky mohl narazit na týpka, který by se s ním moc nevybavoval a jednu mu vrazil. Ale spíš přemýšlím o tom, proč některé městské vyhlášky chtějí být „papežštější než papež“, tedy jaksi staví se nad vyhlášku státní a to pouze svou absurditou. Státní vyhláška o vlastnění a pohybu psů stanovuje poměrně jasná pravidla hry. Nicméně každé město a obec si ji může ještě vyšperkovat vlastními úpravami. Naši páni radní samozřejmě nelenili a vsunuli do státní vyhlášky několik zajímavých direktiv: ...zakazuje se ... pohyb psů bez vodítka a náhubku na veřejných prostranstvích a veřejně přístupných prostorách... No, nic proti tomu, ale kde mám venčit psa většího, či loveckého plemene, který se opravdu potřebuje vyběhat? Jistě uznáte, že na vodítku se to dost dobře nedá provést a veřejně přístupné prostory jsou vlastně všechny prostory. Tedy i břeh řeky, která městem protéká, i nedaleký parčík, i okolí přilehlého jezera... a vyrazím-li se psem do lesa, picne mi ho tam nějaký šílený myslivec.

Ještě veselejší mi ovšem připadá: ...držitel psa je povinen...zajistit, aby pes neznečišťoval veřejná prostranství, veřejně přístupné prostory a veřejná zařízení...mám tomu snad rozumět tak, že vrazím psovi špuntík do zadku, aby nekadil? Nebo, ve chvíli, kdy přidřepne, mu tam vpálím prst a zařvu:“NESMÍŠ!!!“? Či jej snad nějakým záhadný způsobem odnaučím vyměšovat?

Ale zdaleka nejdrsnější je : ...poplatek ze psů neplatí... poplatník, který prokazatelně nechá vykastrovat psa nebo sterilizovat fenu, bude po dobu tří let osvobozen od placení tohoto poplatku...to nemůžou páni radní myslet vážně! Je to nehumánní a nemorální. I ta zvířata mají svá práva. Nevím, jak by se jim líbilo, kdyby jim někdo kvůli daním ufiknul koule. Nahrávají takovým těm rádoby „pejskařům“, kteří si psa pořídí jako pouhý doplněk image a nechají ho vykastrovat, aby na něm na tři roky ušetřili. A houby je zajímá, jestli ten „pséko“ netrpí. S tím ušetřením na poplatcích je to taky na diskusi. Ona ta kastrace něco stojí (mám pocit, že cca 2.000,-Kč).

Zlobím se a moc se zlobím. Ale na druhou stranu chápu, že je stále více těch nezodpovědných majitelů psů. Stále více psů končí v útulcích. Stále více jich volně pobíhá po ulicích. Častěji a častěji slyšíme o lidech, které pokousal nějaký rozzuřený čokl. Ale prosím, netrestejme psy!!! Ti za nezodpovědnost svých páníčků opravdu nemohou. To po čem volám je prevence a výchova těch, kteří se rozhodli vlastnit psa. Nikoliv represe vůči psům samotným. Pokud chci mít řidičák, taky se musím nejdřív naučit řídit auto a znát vyhlášku. Možná by pomohlo, kdyby se budoucí majitel psa, taky nejdřív naučil psa řídit a znát jistá pravidla hry. Možná. Možná si příště raději pořídím Čivavu (místo Německého ovčáka) a naučím ji kadit do vany a ven ji budu nosit v kapse, dle vyhlášky však opatřenou vodítkem a náhubkem.

Ahoj a haf, haf...

:: ohezkla: HK 14:49 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

1. Never more: ČD 2. Pár závorek

Nedávno se tady HK rozčilovala nad různými institucemi, mimo jiné i Českými drahami. Ovšem co jsem včera s nimi zažil, to jsem ještě neviděl. Vracel jsem se včera z Ostravy (EX Košičan) a po České Třebové se vlak zaplnil natolik, že se v něm nedalo pohnout. A víte co ti filutové vymysleli? Zamknuli jídelní vůz pro nehodnotné cestující 2. třídy. Takže přístup do jídelňáku měli pouze cestující z jedničky a ti, kteří tam zůstali sedět. Samozřejmě jsem neměl žádné pití sebou, takže jsem v tom vedru sušil hubu. Parchanti!

Jinak pobyt v Ostravě byl velmi příjemný, akorát sobota byla vcelku náročná. Navštívil jsem (poté co jsem si zajel koupit (bez řidičáku autem – to jsem ale hazardér, co?) manchesteráky (jako náhradu za ty roztržené na Mezi ploty) a byl říct ANO (měl jsem dobrou náladu, protože jsem si koupil ty kalhoty)) Slavnosti pivovaru Ostravar. Vstupné lidové (30 Kč), spousta kapel (Divokej Bill, Ready Kirken, Oueen Revival, Robson, Jam&Bazaar a Čechomor), výborný ostravárek (který považuji za jedno z nejlepších piv v republice) a spousta známých, které jsem dlouho neviděl. Zábavka to byla výborná, na konci programu byl ohňostroj, a my se rozhodli, že noc je ještě mladá a pokračovali poutí po ostravských pubech a klubech. V Bazaru, kde jsem večer zakončili bylo už vše (kromě panáků) vypito a tak jsem se tedy trápil se speciálním pitivem. Měl jsem fernet citrus smíchaný s ovocnou limonádou. No a pak už bylo velmi pozdě (myslím, že něco kolem čtvrté) a rozhodl jsem se zmizet společnosti, takže, když jsme procházeli ulicí, stopnul jsem si taxivůz a zbaběle jim odjel. Ovšem to nedělní ráno bylo velmi špatné. A v tom stavu a vedru jsem se tedy celý znaven vydal na cestu ku Praze. No a teď mě tady zase máte. Jste rádi?

Čest

:: zprznil: Karl 11:59 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Deník válečné zpravodajky: Copak se to tady děje aneb Horko stokrát jinak….

Dostala jsem od Karla bojový úkol – zase něco napsat. No jo, no. Jsem z toho vedra taková nějaká celá nablblá, ale co bych pro bratra a pro vás všechny neudělala, že? Takže „s chutí do toho a půl je hotovo…“. Tento týden přinesl hned několik témat k zamyšlení:

a) horko a pořád horko
b) Špidla a jeho spam
c) chlapci z Hradní stráže ukazují prdelky
d) piloti jdou do stávky
e) výbuchy na kolejích
… no prostě je toho dost. Jo a na to hlavní jsem zapomněla – REFERENDUM.

O těch zatracených vedrech jsem už psala. A z toho ostatního se mi docela líbí spamer Špidla a holé prdelky Hradních hošanů.

Ad b) Hmm, tak jsem to taky dostala a nemyslím tím menstruaci. Hovořím o elektronické prosbičce Vladimíra Špidly. Nejdřív jsem na to koukala jako z jara a pak jsem se trošku naštvala. Zase ze mě někdo (rozuměj pánové z Vlády) dělá nemyslící hovádko, kterému se musí připomenout, že se zase budou házet papíry do uren (hlasovacích). A jak jsem tak byla v tom správném duševním rozpoložení, lupla jsem ty „Vážené spoluobčany a spoluobčanky“ na oficiální e-mail páně Špidly s podotekem, že mi to tak nějak připomíná Václava Klause a jeho předvolební telefonáty. Taky jsem panu premiérovi sdělila, že spamy jsou trochu na hranici zákona a že by se on, vrcholná politická persóna, nemusel snižovat k takovým ne příliš košer postupům. Večer jsem koukala na Zprávy... a hele, on to nepsal Vladimír, ale Seznam.cz. A nás, co jsme si mailovali s Vládou (či snad s Vláďou) bylo hodně. No a tak od úterka čekám, že se mi někdo za ten spam omluví. Stačilo by pouho pouhé „ spoluobčanko, promiň“.

Ad c) Krasavci moji Hradní, co takhle nějaké fotečky pro nás, heterosexuální holky. Já bych se docela ráda koukla. Ale teď vážně. Co se to s těmi Hradními strážníky děje? Nejdřív je, kluky nešťastné, sexuálně zneužívá jejich psycholog. Tato kausa se prohnala medii, psycholog odstoupil, nikdo z toho nevyvodil důsledky a …všichni byli tak nějak podezřele v klidu. A ani ne půl roku na to nahaté fotky vojáků na webu pro gaye. Samozřejmě není to nic proti ničemu, až na tu drobnost, že si chlapci na některých snímcích svůdně svlékali uniformy Hradní stráže. No já být prezidentem, tak se opravdu, ale opravdu zlobím. Dokonce i jako spoluobčanku (kruci, Vladimíre, mě se to slovo líbí) mě to lehce hněte. No ale co, nadrotmistr, který focení zprostředkoval odstoupil, kluci dostali basu (a za každou fotku 500,-Kč), no a pan prezident se od všeho, zdá se, distancuje. Možná proto, že je heterosexuál.

A jak jste na tom, přátelé s referendem. Půjdete hlasovat?

Takže pá, pá a hupky šupky do Evropky.

:: ohezkla: HK 13:13 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Viděl jsem pánský striptýz!

Je to tak přátelé, včera jsem navštívil rozlučku se svobodou jedné kolegyně (ano té, která ještě nedávno analyzovala zapínání mých kalhot) a vyvrcholením večera byl pánský striptýz. No, co Vám budu povídat, slečny a paní byly nadšené, někteří z přítomných osob pánského pohlaví také, akorát mě se ten nabouchaný týpek, který odhazoval jeden kus námořnického oblečku za druhým, nějak nezdál. Taky se není čemu divit, radši bych si prohlédl nějakou pohlednou striptérku. Ovšem závěr večera se nesl v hektickém duchu. Poté co dorazil budoucí manžel se svými kamarády, zůstali jsme s nimi už pouze já a jedna kolegyně a vrhli jsme se do popíjení panáčků. Poté, co obsluha už opravdu rezolutně zavelela k uzavírce, rozhodli jsme se spolupracovnicí, že před nezbytným odchodem domů, navštívíme ještě jeden lokál. Vzal jsem tedy kolegyni pod paži a vydal jsem se s ní kráčet do míst určení. Cestou jsem však poněkud dezorientován zabloudil a místo, abychom dorazil k lokálnímu baru, ocitli jsme se daleko od těch míst na jedné tramvajové smyčce. Zde se kolegyně rozhodla, že si tedy zavolá taxivůz a nechala mne napospas osudu. Tam jsem zjistil, že mám v kapse pouhých padesát krone a se slzami v očích a se slovy: „tak podívej, mám pajdu, hodíš mě na Vysočanskou?“ jal stopovat projíždějící taxivozy. Bohužel ona ulice se vyznačovala průtokem taxíků 1taxi/10min, takže jsem znaven, poté co mne dva odmítli, klopýtal směrem k vytouženému domovu. Nakonec se jeden (díky Ti laskavý jedinče) slitoval a naložil mé znavené nohy (a zbytek nemohoucího těla) do svého vozu, odvezl mne na Vysočanskou, tam jsem se vyškrábal do kopce a zapadl do postele. Vskutku náročný den a večer!

Zatím

:: zprznil: Karl 10:04 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Špidla je spamer

Tak jsem se už dlouho nepobavil, jako dnes, když mi přišel e-mail od Vládi Špidly. Teda on to jako nepsal Vláďa, ale i tak je to prdel. Představa předsedy vlády v roli zuřivého spamera je opravdu velmi lákavá. :))))) Nějaké info zde.

Zduř

:: zprznil: Karl 13:52 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Deník válečné zpravodajky: Zpocenou rukou aneb Dost bylo vedra...

Chce se mi křičet o pomoc, leč vyprahlé hrdlo nevydá ani hlásku. Chce se mi někam utéct, ale malátné končetiny jsou schopny toliko vydávat hektolitry potu. Mozek se scvrkává pod palbou žhavých slunečních paprsků. Je horko, smrduto, lepkavo.

Nic se mi nechce. Jíst, spát, hýbat se, pracovat. Bohužel musím. Musím sedět u compu a vytvářet jakési statistické tabulky. Milióny čísel mi skáčou před očima jako blechy a můj mozek je odmítá řadit do logických souvislostí. S hrůzou zjišťuji, že už hodinu nutím Excel provádět operace, které mu nejsou vlastní. Drobnou útěchou je mi fakt, že v tom nejsem sama. V našem velkokapacitním kanclu se potíme bez rozdílu všichni. Okna jsou otevřena, dveře jsou dokořán, ovšem vzduch je stále horký a stojatý. Snazší by bylo podojit kozla, než vyrobit průvan. Všichni do sebe lijeme litry ledových nápojů. Čím víc však pijeme, tím větší je aktivita našich potních žláz.

Po odchodu z práce se situace nemění. Ulice jsou rozžhavené, asfalt mění skupenství z pevného na tekuté. Marně nutím své tělo k rychlejší chůzi. Můj mozek odmítá přijímat jakýkoliv impuls. Pak přichází moment radosti. Nebe už není jednotvárně modré. Zatahuje se. V dálce hřmí. Do deseti minut přichází úleva v podobě prudkého lijáku. Prší asi tak půl hoďky. Dalo by se to přirovnat k sexu, intenzivní, leč krátké. Po chvíli opojení přichází opět vedro. Je však ještě horší. Dusné vlhko. Z rozpálených chodníků se odpařuje voda. Připadám si jako v prádelně. Téměř se nedá dýchat. Snažím se svůj organizmus podpořit jedním dobře vychlazeným pivem. Nezabírá to. Naštěstí je už podvečer a teplota se blíží přijatelným mezím. Víc mrtvá než živá lezu do postele. Je to jako bych lehla na žhavý plech. Přesto, naprosto vyčerpaná, usínám. Ráno se probouzím s dokonale vygumovaným mozkem do dalšího horkého dne.

Zpocené ahoj…

:: ohezkla: HK 09:24 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Původně tady mělo být úplně něco jiného

Takových nápadů jsem dnes měl, co dnes napsat: jak to ve všech taxících smrdí stejně a hraje tam debilní rádio, co jsem dělal o víkendu, jak si Lukáš všimnul předchozích článků a vidíte, zřejmě se zde nic z toho neobjeví. Tedy pokud se v průběhu psaní nerozhodnu jinak.

Přátelé, Dalibor dělá státnice, tak mu držte palce! No a teď mi volala D., že na dnešek ji přeložili termín její vysokoškolské zkoušky a tak ji tedy držme palce taky. Bude z ní Mgr.! Hodně se prý klepe a už třikrát zvracela. Teda to jsou nervy.

Tak jo, teď přijdou ty taxíky. V sobotu, když jsem si vyrazil jen tak zlehka na jedno do Stromovky, večer se nečekaně protáhl, za což může Petr a při odjezdu z Akropole jsme s panem G. využili služeb taxi vozů. Potvrdilo se mi, že všechny taxíky mají univerzální vůni a všichni taxikáři poslouchají debilní rádia. Všimli jste si toho taky? Jako by se snad prodával identický zápach. Chcete vůni do auta? Ano, ale jsem taxikář. Tak to bychom pro Vás měli jednu speciální podpultovku. Rádio do auta? Dobře, ale pokud jste taxikář, budete mít stabilně přednastavenou volbu jedné stanice, která nepůjde změnit. Divím se, že ještě z toho nemagoří. Nebo snad ano?

Taky jsem si řekl, že bych se mohl vyznat z toho, co jsem četl, čtu a možná budu číst na netu. První co mi učarovalo, byl Kompost. Přes něj jsem se dostal k Den94ku, který jsem slouskal asi třikrát komplet (HK: vřele doporučuji). Ze súdruhú blogerů celkem pravidelně mrkám na RG~blog, dále na Websky.cz, Techblog (kterému sice nerozumím, ale čte se dobře :) a pak na Arsinoe (zajímá mě jak prožívají ženy třicítku na krku :). Abych to shrnul, odborné blogy a čtivo, v mém případě ne (mimo conBlog – občas se tam píše i o mě :). Důležité je, abych se pobavil. Takže jsem samozřejmě i čtenářem Baldachýna, i když ten v poslední době spíš jen tak z povinnosti.

Zatial

:: zprznil: Karl 13:53 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Rozhněvaný deník válečné zpravodajky: Nechte si kecy na koledy aneb Vážená paní B…

Zapřísahala jsem se, že se nebudu vztekat, nebudu se rozčilovat a budu mít ráda paní B. z COLu (třeba, chuděra, za nic nemůže) i celého volného.cz. Totéž jsem doporučovala i Karlovi, který je už nejméně týden do běla rozžhavený vzteky. Nebudu se ze široka rozepisovat, proč jsme oba tak rozezleni (podstatu problému odhalíte v Karlově postu o kousek níže), ale spíš bych chtěla pouvažovat o organizační neschopnosti námi milovaného volného.cz:

a) volného.cz, potažmo paní B. napadlo, že by si mohli vylepšit image. Jak tedy na to? Chvíle přemýšlení a voiala… jo, weblogy! To bude to pravé ořechové. Je to dnes velmi módní, jsou jich zde stovky (od těch úplně pitomých, až po ty velmi kvalitní), tudíž bude z čeho vybírat.

b) ano, výběr, to je oč tu běží! Zde zřejmě volní.cz udělali zásadní chybku. A já se tedy ptám, podle ČEHO jste, drahá paní B., vybírali? Podle čtenosti blogu, nebo snad podle toho, čím je naplněn? Nebo podle vašich osobních sympatií? Či snad kriteriem bylo něco zcela neuchopitelného a nepochopitelného? Můj osobní názor je ten, že vlastně žádný výběr neproběhl. Oni se prostě asi oslovili skoro všichni, kteří se dnes na weblogové scéně nacházejí (podle včerejšího Toplistu je to cca 100 blogů/neblogů), pak se jen čekalo, zda bude mít někdo zájem. Napsal se jim takový milý a pěkný canc, jak jsou nej…a jak byli pečlivě vybráni.

c) Vážená B., a co jste teda jako čekali. Že budou mít o volného.cz zájem jen tak dva, tři bloggeři? Chyba lávky, co? Kdo by se, probůh, nechtěl trochu zviditelnit? Snad jen úplný magor a těžký solitér. Ale ten by si zas nepořídil blog, víme?

d) takže to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo. Zřejmě podle hesla:“Kdo dřív příjde, ten dřív mele!“. Jistě chápete, milá paní B., že jsme s brutherem rozhořčeni. Já osobně jsem si udělala obrázek o celé té vaší báječné organizaci a věřte, nic lichotivého to není. Proto jedno doporučení na závěr: chcete-li přijít s nějakou novou službou, udělejte si průzkum a opravdu PEČLIVĚ vybírejte a teprve potom oslovte vybrané. Takto se totiž vyhnete tomu vašemu „plnému stavu“.

Jo a ty kecy, tak ty si nechte na koledy…

:: ohezkla: HK 15:34 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Haló, tady volný.cz! Máme Vás rádi, kamarádi!

23. května tohoto roku mě mile překvapil nezvyklý mail:

>Dobry den,
>nase spolecnost Czech On Line, a.s. provozuje portal VOLNY.CZ.
>V nasich Novinach chceme zavest rubriku
>"Weblogy". Po peclivem pruzkumu desitek weblogu jsme se rozhodli pro
>nekolik z nich. Vase stranky patri mezi ne.

Ó jaké bylo mé překvapení, že taková společnost s pěkným názvem se rozhodla zařadit náš rodinný bulvární párek (weblog?) do své nově se tvořící rubriky. Vytvořil jsem tedy soubor dle jejich požadavků a pln radosti jsem jim cestu k němu odeslal i se známým prasečím logem. A pak už jsem jen čekal. A čekal. A pak už se rubrika zjevila a s ní i první odkazy na články na blozích. Ovšem náš deníček mezi nimi nebyl. Říkal jsem si, teprve se to rozjíždí, je nutné mít trpělivost. Mezitím jsem denně klikal na volny.cz jak blb, abych zjistil, že stále nejsme do jejich skvělé rubriky přiřazeni. Už jsem začal být krapet naštván, avšak HK mi radila, ať neblázním a ještě počkám. A tak jsem zase čekal. A čekal. A stále nic. Až mi dneska došla trpělivost a zaslal jsem milému volnému.cz tento mail:

>Dobry den,
>
>zajimalo by mne proc jste mi nabizeli vystavovani titulku clanku z blogu Jen
>tak zlehka na volnem.cz, kdyz tato moznost nakonec zustala
>nevyuzita? Clovek by ocekaval, alespon mail v tom smyslu, ze doslo ke
>zmene...nebo aspon tak neco.
>
>K.

Jak vidíte, byl jsem milý až hrůza a snažil jsem se tvářit „asi vám nechtěně vypadlo z paměti, že jste chtěli zařadit i tento skvělý blog“. Ovšem odpověď, která následovala mi vyrazila dech:

>Dobry den,
>omlouvame se, ale v soucasne dobe mame "plny stav". Zajemcu bylo vic, nez jsme
>ocekavali. V pripade zmeny Vas kontaktujeme.
>Preji hezky den!

Nad tím mi zůstal rozum stát, vždyť přece tomu věnovali tak pečlivý průzkum! Přispěchal jsem tedy s další reakcí:

>diky za info....
>takze vetu: "Po peclivem pruzkumu desitek weblogu jsme se rozhodli pro
>nekolik z nich. Vase stranky patri mezi ne." mam chapat tak, ze to rozhodnuti nebylo zas tak >pevne? ci snad: "nabidli jsme to skoro vsem"?
>
>take preji hezky den
>K.

Na to už mi ta milá volná.cz paní neodpověděla. Buď se radí s kolegy, jak to bylo s tím průzkumem nebo šla na oběd a mail se mezitím v tom horku vypařil, či snad jej sežral firemní lapač škaredých mailů. Každopádně, pokud by byli tak hodní a ještě se uráčili odpovědět, jejich báječnou krasomluvu zde opět rád uveřejním.

Přeji hezký den!

:: zprznil: Karl 12:46 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Zrobíme s tým krátky proces

Nechutné vedro, jazyk se líně převaluje po vyschlém patře a sípavý hlas prosí: „vodu, vodu“. Myšlenky unavailable….. Sakra, co to je za počasí? Potřeboval bych tak max. 25 stupňů, abych mohl fungovat jako právoplatný člen lidské společnosti. Jak to řekl mistr Yoda: „Žádný zájem na sporech já nemám“, ale pokud by to tak mělo být dál, byl bych nucen něco s tím provést. Co to ještě nevím. :-) Řešení ovšem částečné je – sklepení příjemné hospůdky a ©hlazené pivko.

Ovšem musím přiznat, že jednu výhodu toto nechutné počasí má. Slečny odkládají další a další části oblečení a mozek zmučený horkem dostává přeci jen nějaké impulsy. Horší je, že člověk stejně většinu dne prosedí v práci a těchto impulsů je ušetřen. Místo toho hledí do monitoru a poslouchá taková zvěrstva, jako je Honza Kalousek z rádia a jiné skvosty, které naše přední stanice nabízejí. Sakra, zjišťuji, že mě nebaví pracovat. Vždyť za chvíli tomu budou už tři roky co pracuji, to už bych mohl do důchodu, ne?

Pokud se nebudu zrovna vyskytovat ve stokomínovém otčímovi Ostravě, zřejmě povedu své kroky 14. června do net-café U rybiček, kde se koná 1. PraBlog. Viz ikona vlevo.

Nazdar

:: zprznil: Karl 15:19 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Deník válečné zpravodajky: Co jsou to ty Kulesouty aneb Záhada Tunguzského meteoritu...

Vůbec se nemusíte bát, že vás teď zahltím odbornou přednáškou na téma: Pád tunguzského meteoritu. Nevím o tom ani zbla. A samotná díra uprostřed tunguzské tundry mě zajímá jen do té míry, že jsem ráda, že ten kus vesmírného šutru nepadl doprostřed našeho krásného Slezska. Pokusím se jen odhalit další z mých malých tajemství. A to sice to, jaká jsem důvěřivá trumpeta.

Můj muž je doslova dobrák od kosti, ale zároveň taky ohromný žertéř a mystifikátor. No a já jsem, samozřejmě, terčem jeho vtípků a podvůdků. Nejdřív si to prostě „prubne“ na mé maličkosti a když mu ty jeho blbinky slupnu, podrobí zkoušce inteligence naše známé. Už snad tisíckrát jsem si říkala, že mu na ty jeho vtípky neskočím (po těch letech našeho manželství bych už měla být dostatečně vytrénovaná), ale stává se mi to zas a znova. Kupříkladu zrovna minulý týden. Ranní probouzení mi působí nesmírná muka a jak jsem se tak zpitoměle motala po bytě, zavolal mě můj choť k oknu a pravil: “Miláčku, co to tam je mezi tím stromem a tím elektrickým sloupem?“. Koukala jsem a koukala a nic neviděla. Vtipálek zahlásil, že by to třeba bylo lepší, kdybych si vzala brýle. Poslušně jsem odcválala pro dioptrie, pět minut brejlila mezi strom a sloup a opět houby. To už koloušek řval smíchy, když jsem mu pověděla, že tam asi nic není. „Jsem čekal, jak dlouho ti bude trvat, než ti to dojde.“ No, cha, cha, cha...to bylo tedy opravdu vtipné.

Ale tohle je prkotina proti Kulesoutům. Kulesouty byly mystifikací těžkého kalibru. Dokonale propracovanou. S vědeckými rešeršemi. Dal si opravdu záležet a vyrobil i jakýsi písemný materiál. Hned vám vysvětlím, v čem je pointa příběhu. Tuším, že někdy 30.6.1908 (pokud se mýlím, odpusťte, nejsem odborník na meteority) spadl doprostřed neobydlené sibiřské tajgy obrovský meteorit, doposud snad největší, jaký kdy dopadl na Zemi. Zbyl po něm několika kilometrový kráter a ruští borci prý nenašli ani kousek z toho hvězdného šutru. A tak se vedly vědecké disputace o tom, že to ani nemusel být meteorit. A nějaký chytrolín přišel na to, že biologická masa, je-li ve velkém množství nahloučena na malém prostoru, za příhodné teploty, tlaku a rosného bodu, může být kromobyčejně třaskavá. A protože tenkrát bylo mezi řekami Jenisejem a Tunguzkou velké množství komárů, přidaly se k tomu ony patřičné atributy exploze a ... komáři bouchli. I nám laikům to zní poněkud podivně. Leč můj muž se téhle blbosti chytil a přivedl na svět Kulesouty. Měla to být záhadná biologická hmota, seskupená do kulovitých útvarů, vysoce třaskavá a vyskytující se pouze a jedině v tunguzské oblasti. Opravdu vypracoval natolik věrohodný materiál, že kromě mě, vyhlášeného tukánka, se na tuhle mystifikaci chytili i onačejší borci. Byla jsem totiž přítomna vysoce fundovanému rozhovoru mého muže a týpka, který vystudoval Matfyz a byl na to patřičně hrdý. Co vám budu povídat, sežral Kulesouty i s navijákem. Já se asi hoďku kousala do rtů, abych smíchy nevybuchla jako tungužští komáři. Pak mi začalo být hrdého matfyzáka líto a vstoupila jsem do debaty. Pravila jsem že: “Po tom, co jsem slyšela dostávám strach. Vždyť jsme doslova obklopeni vysoce výbušnými věcmi. Jestliže bouchnou komáři, může kliďánko explodovat i, řekněme, pytlík polohrubé mouky. Je to taky biologická hmota a je nahloučená ve velmi malém prostoru, tedy pytlíku!“. Jedním dechem jsem dodala, že očekávám, že budu nominována na Nobelovku. Vědci si lámou hlavy a vymýšlejí atomovky a střely Země-Země. To já bych tedy zkusila raketu Kuchyně-Vzduch. Prostě otevřeš okno v kuchyni, popadneš pytlík polohrubé, zamíříš na sousedovic barák... a jací byli sousedi?

Matfyzák prozřel. Pochopil jakého ze sebe udělal vola a dodnes s námi nekomunikuje. Tak tohle je rozluštění záhady Tunguzského meteoritu. K tomu ještě jedna dobrá rada:

Potkáte-li mého muže, vše, co vám řekne vydělte dvěma až deseti.

:: ohezkla: HK 15:30 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Deník válečné zpravodajky: Všichni bodří Slezané aneb Z deníčků mých přátel...

Mám ráda takové ty poklidné páteční večery, kdy nic nemusíte a máte čas zajít s přáteli do restauračního zařízení. Dle mého soudu jsou nejlepší malé hospůdky, kde se všichni znají. „Štamgasti“ totiž zpravidla neprudí a můžete v klidu poklábosit. Sháníte-li míchačku, určitě dostanete dobrý typ, kde ji koupit nejlevněji. Opravujete-li střechu, zcela jistě je jeden ze štamgastů pokrývač. Já mám to štěstí, že v blízkosti mého bydliště přesně taková nálevna je. A přestože míchačku už mám a střechu neopravuji, ráda posedím a poslouchám příhody svých přátel. Ne všechny historky jsou stoprocentně vtipné, ale když se do vyprávění pustí sám „ředitel zdejší čerpací stanice“, je to zárukou bujarého veselí a poprskaných stolů. Vybrala jsem pro vás několik veselých příhod, u kterých jsem doslova řvala smíchy. Možná se vám nebudou zdát až tak vtipné. Bohužel, do počítače nelze přenést tu momentální atmosféru, ani ten orosený pivní půllitr.

Kamarád se živí přepravou čehokoliv kamkoliv. Jednou se takhle vydal do Polska. Když se unavený, s prázdnou Avii vracel, přepadl ho hlad a žízeň. Projížděl zrovna malou polskou vesnicí nedaleko hranice a uviděl něco, co by se při troše dobré vůle dalo nazvat hospodou. Na place před tímto zařízením parkovalo pár traktorů, mopedů, starých bicyklů a ... povoz, do něhož byl zapřažený starý utahaný kůň, který evidentně podřimoval. A jak tak kamarád procházel kolem povozu, plácl milého koníka přes zadek. Kůň líně otevřel oči, provedl vpravo v bok a pomalu kráčel směrem k polím. Známý se v hospůdce v klidu občerstvoval, když v tom se rozlítly dveře a v nich stál zjevně rozzuřený polský vesničan a řval:“K***a, gdie jest muj Rudyn?!!“ Jistě jste správně (stejně jako můj kamarád) pochopili, že řvoucí muž byl šťastným majitelem onoho utahaného koně a plácnutí přes zadek byl patrně povel pro odchod domů.

Další veselá historka je mého známého, který se často a rád předvádí, obzvláště má-li kolem sebe nadšené fanynky. Loni v létě zakoupil kajak značky „Gumotex Břeclav“ a vypravil se zahvězdit na nedaleké jezero. Ke kajaku si pořídil i malý kompresor („Přece to nebudu nafukovat hubou, ne?“). U jezera našel pláž s velkým počtem místních krasavic. Ležérně vytáhl svůj Gumotex, připojil k němu kompresor, zapálil si cigárko a začal nafukovat. Na krasavice házel čtrnácti karátové úsměvy a sledoval, jak děvčata reagují na jeho exhibici. V tom se ozvala rána, z kompresoru se zakouřilo a vypověděl své služby. Nezbylo než típnout cígo, zalehnout k ventilku a prověřit kapacitu plic. Známý dvakrát zafuněl do kajaku a došlo mu, že to opravdu není malé lehátko. Navíc se i krásky kolem začaly pochichtávat. Po chvilce přemýšlení nastartoval auto, na výfuk našrouboval hadici kompresoru a kajak mohl být vzápětí spuštěn do vln. Dívky se obdivovaly a tleskaly. Kamarád se ovšem nestačil divit, když svůj Gumotex vypouštěl. Výfukové plyny udělaly své.

A ještě jedna. Pan I. si vzal den volna, protože potřeboval v bytě opravit elektroinstalaci. S elektrikářem se domluvil, že pro něj přijede po obědě. Nicméně už ráno se dostavil jeho známý, který měl při této opravě pomáhat. Milí chlapci se dohodli, že dílo půjde lépe od ruky, když si hned po ránu dají „něco do zobáčku“. V poledne už byli oba jako děla. Známý pana I. se odpotácel neznámo kam a pan I. si řekl, že si jenom hopne na záchod a pojede pro elektrikáře. A jak se to tak občas stane, při vykonávání potřeby se hluboce zamyslel a usnul. Elektrikáře přivezla naštvaná manželka pana I. s tím, že ještě musí odběhnout do obchodu. Mistr se tedy pustil do práce a vypnul pojistky. Tma probrala pan I., který se s výkřikem:“Co se to tu, k sakru, děje!“, vyvalil ze záchodu. Elektrikář se hrozně lekl, protože si myslel, že je v celém bytě sám. Pan I. byl zděšen, neboť si myslel, že jel autem pro elektrikáře naprosto ožralý.

Tak a dost. Příště se vás pokusím pobavit něčím, co bude z mé hlavy.

:: ohezkla: HK 14:44 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Mezi ploty na Mezi ploty

Zase jsem o tomto víkendu podal důkaz, jaký jsem blázen. V sobotu mě vytáhl Líná Noha na fotbal. Hrál Baník na Žižkově. Samozřejmě, že jsem o tom nevěděl, jinak bych Línou Nohu na fotbal tahal já. Jen co jsme dorazili, celí nedočkaví koupit si lístek, zamával na nás nějaký týpek, ať jdeme dál a vevnitř po nás chtěl kilo. Ušetřili jsme tedy každý deset korun (vstupenka stála šedesát), zakoupili si pivo a věnovali své pohledy hře, zvané fotbal. Tak to probíhalo až do druhého poločasu, kdy se strhla brutální průtrž mračen. Tehdy jsme nezareagovali jako běžní smrtelníci, kteří by se běželi schovat, ale jelikož byl výsledek nerozhodný a Baník vypadal, že by i mohl vstřelit rozhodující gól, stáli jsme tam jak magoři a nechávali na sebe padat šňůry deště. Samozřejmě, že Baník ten gól nedal, utkání skončilo 1:1 a my byli promoklí až na kost. Mělo to ovšem jednu výhodu – toho piva neubývalo, akorát bylo takové nějaké řidší.

V neděli, jsem si vyšel jen tak do Billy, nechal jsem doma mobil (promiň! kdybych to býval tušil, tak si jej vezmu a šel bych s Tebou do toho kina na Frídu – a to myslím vážně) a jen tak nás s Línou Nohou napadlo, že bychom mohli otestovat, jestli nám ještě zůstala schopnost dostávat se na festivaly zdarma. Jelikož zrovna probíhaly Mezi ploty, rozhodli jsme se tedy pro bohnický festival. Bylo to celkem snadné, až na daň, kterou jsem zaplatil – moje nejhezčí manchesteráky se roztrhly při přelezu plotu. Jinak to bylo fajn, venku hezky, měli jsme sebou vínko, hrály pokleslé zábavní skupiny, jako třeba Anna K, Wohnout a Hudba Praha (o těch jsem si myslel, že už nejsou), až na podraz, který na nás přichystali pořadatelé. Poté co nám došlo víno, chtěli jsme si koupit pivko, postavili jsme se do fronty, vyplázli každý dvacku a oni nám podali nealkoholický Birrel. Vůbec mi nevadilo, že mi ho v průběhu dne Líná Noha vylil.

Vypadá to, že na blog.lide.cz se rozjela jakásik služba, která způsobila mohutný příliv weblogů? na český internet. Soudím tak, dle rozmachu na Toplistu. Btw. stejně se mi nelíbí slovo weblog. Pojďme tomu říkat jinak. Třeba párek.

Čus

:: zprznil: Karl 10:16 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...