:: Jen tak zlehka ::

aneb co všechno víme o praní/přání ponožek - bulvární rodinný párek (deníček pro každý okamih)
:: FUCKING WEATHER :: MAIL: Redakce :: MAIL: Karl :: MAIL: HK :: TESILÍ DOMOV ::
ICQ
[::.rss a jiné kydy.::]
:: RSS 2.0
:: Atom site feed
:: GUESTBOOK
[::..zlinky..::]
:: VYFOCENÝ TESIL
:: DEBIL TESIL
:: TESILÍ RÁDIJO
:: NEKONEČNÝ TESIL
:: CHUTNÝ TESIL
[::..súdruhovia..::]
:: Čmelda [Pato(b)log]
:: Lobo
:: A EÁÁ
:: Tam je...
:: AIF
:: Pivní varník
:: PlayForever
:: Brünn Lindwurm
:: Stanice ZOO
:: VfB
:: Chachar
:: PŠT?
:: TSOG-360
:: MP za vodou
:: OV blokuje
:: Kotchka
[::.nějaké obrázky.::]
Tak trochu lepší rádio
Tak trochu jiné rádio
Opera
[::..ARCHIV..::]
[::PROSTE ARCHIV::]
[FAKT JE TU ARCHIV]

:: 31.7.03 ::

Proč mě to rozčiluje aneb Milé děti…

…občas mě pořádně nadzvednete ze židle svým chováním. Ano, ty, ty i ty, vy všichni, kterým je 13 až 16 let. Nevadí mi, co si na sebe navlečete (pro mě za mě, choďte si třeba v jutových pytlích), ale nechovejte se jako hovádka.

Čas od času mám nezřízenou chu? takto oslovit výš zmíněnou věkovou skupinu pubošů, kteří se mezi sebou baví tak, že by leckterý dlaždič slepě záviděl. Bydlím v přízemí, tudíž si mohu v létě při otevřených oknech, opravdu vychutnávat jejich duchaplné rozpravy. Protože k nám (severovýchod republiky) ještě nedorazila květnatá mluva pražských fríkulínů (výrazy: hustý, prochytaný, hepy, daun, etc.), mluví zdejší puba jako prasata. Zrovna včera jsem vyslechla rozhovor asi 14-ti letých mlaďochů a věřte, že nejslušnější výraz byl: „Ty šuline.“. A abych nezapomněla, neustále a pořád plivou. Když jedna taková hutná slina přistála na našem okně, vylítla jsem ven a jako správná „stará hujda“ (takto mě oslovili) je seřvala.

Asi jsem už vskutku stará hujda, neb snadno zapomínám, jak jsme se chovali mi, když nám bylo čtrnáct. No , nerada to přiznávám, přibližně stejně. A naši rodičové (tehdejší třicátníci) z toho taky byli ve vředu. Vidíte to, kdysi dávno jsem si přísahala, že nikdy, nikdy, nikdy nezapomenu, jak hrozná byla moje puberta a že jsem se chovala jako pako. A je to tady. Proto tato oprava: …milé děti, chovejte se jak chcete, třeba si mluvte jako čuňátka, ale nečiňte tak přede mnou. Budu po vás řvát jako správná stará baba, které to leze na nervy. Ve snaze přiblížit se pubescentům jsem si přečetla článek v příloze „Lidovek“ (z 18.7.). Místy jsem řvala smíchy, místy nevěřícně kroutila hlavou a ve finále děkovala Bohu, že mám to nelehké období života za sebou.

Pro názornost si dovolím pár ukázek:
Jedinou četbou –náctiletých dívek je BravoGirl!, který jim poradí jak se oblékat, líčit, líbat, sbalit kluka … (pokusila jsem se pročíst tento skvost a teprve teď vím, o čem ten život je). Děvčata se prostě MUSÍ narvat do značkového oblečení, i kdyby na to měl padnout celý rodinný rozpočet : “Nejdřív jsem kupovala trička za dvě stovky…teď miluju značkový věci. Táta někdy říká, že mám spotřebu jak stíhačka. Takový výjevy občas jsou, ale peníze mi na to daj.“. A já dodávám – řezat, řezat a zase řezat. Jedinou oblíbenou zábavou – náctiletých holubiček je „šopování“: „ Dostávám dva tisíce na měsíc…mám platební kartu, ale po čtrnácti dnech je vždycky prázdná…koupila jsem si troje boty.“ . Poznámka válečné reportérky: „Tatííí, já chci takýýý!“. Jediným oblíbeným místem schůzek pubošek je pizzerie. „ Hodně mě teď baví hrát si na snobskou paničku, jít do pizzošky a zapálit si cigárko.“. Co na to válečná reportérka? – „ Hele, puso, ty seš fakt hustá.“.

A co na to BravoGirl? Je vždy po ruce a poradí dívkám i s takovýmito problémy: „Spletla jsem se a místo obočí jsem si vytrhala řasy. Dorostou?“, nebo, „Je možné otěhotnět tak, že mě oplodní spermie, která se nějakým způsobem dostala do bazénu?“, tenhle taky není k zahození, „Je mi špatně při představě, že mi nějaký kluk při polibku strčí do pusy jazyk. Přejde to časem?“. Co dodat závěrem? Děti nebojte se, neznám nikoho, kdo by pubertu nepřežil. Držím vám palce.

Děsně hustý bay


:: ohezkla: HK 10:00 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 30.7.03 ::

Pod vlivem úplňku aneb Když nevíte co by…

To byl včera zase den. Už v pondělí jsem koukala do kalendáře a zjistila, že úterý bude pod vlivem úplňku. Inu, napadlo mě, že bych mohla prubnout dietu. Dietu úplňkovou. Podstatou této legrácky je půst. Absolutní. Pijete pouze velké množství tekutin a (s prominutím) nežerete. Nikdy jsem žádnou dietu nedržela, tudíž jsem si myslela, že se jeden den bez přísunu potravy dá zvládnout. V osm ráno jsem v sobě měla asi tři litry vody a za sebou patnáct návštěv WC.

10:00 – válečná reportérka leze hlady po zdi, lítá na záchod a nadává si do pitomců.
12:00 – mrákoty, halucinace, kručení útrob je slyšitelné do vzdálenost 1km. Za doprovodu zvukových efektů mého žaludku jsem se motala po firmě. Vstupujíc do sousedního kanclu, jsem přirazila dveřmi ke zdi našeho ředitele. A jak jsem byla taková celá tumpachová, vypadlo ze mě:“To jsem se, do prdele, lekla.“. Pan řídící na mě koukal jako na zjevení, to „ do prdele“ přešel ledovým klidem, nicméně boule na čele mu vydrží minimálně dva dny.

Cestou domů jsem se přistihla, jak nepřítomně zírám do výloh obchodů potravinami. A to nejhorší mě teprve čekalo. Náš příbuzný slaví šedesátiny. Neb je z čeledi „kutil domácí“, rozhodli jsme se mu zakoupit něco jako vrtačku, brusku, hoblovačku, rozbrušovačku…zkrátka a dobře, když nevíte co by, najdete to v OBI. Říkala jsem si:“V OBI nemají nic k jídlu, to zvládneš!“. Chyba lávky, přátelé. Když jsme přišli na parkoviště k autu, upadla jsem na sedadlo a asi na chvíli omdlela hlady, protože jsem si najednou uvědomila, že můj muž stále stojí venku. Jeho:“-píp-. Já se na to –píp-. Já toho-píp- asi zabiju. –píp-, -píp-!!!“, mě zcela probralo. Ano, nějaký mamlas nám naboural naši (zaparkovanou) pojízdnou rakev. A to tak, že velmi. Dveře na straně řidiče neotevřete. Ani násilím. Přesto jsme se, za neustálého manželova „pípání“, vydali do OBI. Zakoupili jsme cosi, co se zove oscilační bruska a „propípali“ se k domovu.

Manžel okamžitě odklusal k našemu dvornímu automechanikovi a já, šilhající hlady, dumala, co s načatým večerem. Kolega někde (???) sehnal CD s filmem Terminátor 3. Já vím, nic mnoho, ale pro hladovějící unavenou válečnou reportérku ideální. Člověk od toho nic neočekává, nemusí přemýšlet a hlavně se v tom filmu nejí. Pan „místo mozku biceps“ Arnold se překonává. Stejně tak se překonali tvůrci zvláštních efektů, je opravdu na co koukat. Místy probleskne i pokus o vtip. Pokud se vám líbily předcházející díly „Arnolda – super stroje“, zajděte si do kina. Určitě se pobavíte. A já se jdu konečně najíst.

Hastala vista, baby…


:: ohezkla: HK 09:02 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 28.7.03 ::

Čím se trápí válečná reportérka aneb Ten Toplist mě zničí…

Jsem neštˇastná. Trápím se. Soužím se. Rmoutím se. Co že je příčinou mých chmur? Toplist! Po ránu jsem tam koukla a málem mě trefil šlak. Božský „Jen tak zlehka“ a 62. místo? Nemožné! Hrozné! K pláči! Nicméně, když jsem rozdýchala ranní zděšení, začala jsem přemýšlet o důvodu našeho monumentálního propadu (no považte, z nějakého 25. místa na 62. pozici).

Začala jsem z gruntu, tedy u sebe. Že by klesla úroveň mých příspěvků? No, přiznám se, toto nedokážu dost dobře posoudit. Jistě uznáte, že bych nebyla objektivní (samozřejmě si myslím, že jsem skvělá). Že by snad měly být mé vstupy častější? Ano, to by bezesporu mohly. Ovšem musím občas i pracovat a doma se manžel dožaduje teplé stravy, vypraných fuseklí a utřeného prachu…Ale možná tím jen omlouvám svou lenost a nedostatek inspirace (přeci vám nebudu popisovat, jak jsem včera vařila svíčkovou). A to už v úvahách přecházím od své maličkosti k věcem obecnějším. Jednou z možností našeho strmého propadu je zřejmě velký nárůst počtu blogů, zaregistrovaných v Toplistu. Ale, to by nemělo mít až tak zásadní vliv, protože kritériem hodnocení je čtenost, tedy přesněji počet připojení na daný blog. Teď si zřejmě nakálím do vlastního hnízda, když řeknu, že čtenost některých blogů mě docela zaráží. Kdopak asi čte takové to: „Pondělí – jsem smutná, nemám kluka, úterý – jsem ještě smutnější, pořád nemám kluka, pondělí (za dva týdny) – pořád nemám kluka a tak nemám o čem psát.“. No, ne že by ty mé výlevy byly zas až tak výrazně inteligentnější, ale doufat snad mohu, ne?

Trochu jsem pátrala, jak to vlastně je s vysokou čteností blogů typu „nemám kluka“ a narazila jsem, zřejmě, na jádro pudla. Mnozí blogeři dávají odkazy na tyto blogy, jako na odstrašující příklad. Tak třeba: Pixy napíše, že blog ten a ten je naprosto hrůzostrašný, no a všichni, co si to přečtou, se tam samozřejmě kouknou a onomu blogu utěšeně roste čtenost a hups, je v Toplistu na 10. místě. A víte co? Já jim těch pět minut slávy přeju. Možná by bylo dobré se podívat na problém i z druhé strany. Je umístění v Toplistu vůbec důležité? Píšu proto, abych pobývala někde mezi králi české blogové scény (to by se mi líbilo), nebo proto, že mě to prostě baví (ó, jak ráda bych řekla, že to je ten pravý důvod)?

Po hluboké a zralé úvaze jsem došla k tomuto závěru. Mé trápení bude u konce, až „Jen tak zlehka“ zazáří někde na 10. až 25.místě Toplistu. Nebudu si tady hrát na skromnou ženušku, kterou zavalí pocit štěstí už jen z toho, že mohla na?ukat pár řádků. Jsem ráda, že čtete, že je vás tolik, že se vám to snad i líbí…Ale to 62. místo mě fakt ničí.

utrápené ahoj


:: ohezkla: HK 16:16 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 25.7.03 ::

Totální kolaps techniky aneb Mé historické prvenství

Stalo se to. Bez předchozího varování. Bez zjevného důvodu. Prostě jen tak. Ve středu odpoledne jsem usedla k našemu domácímu počítadlu, chca vytvořit další vtipný a chytrý a okouzlující literární skvost. Zmáčkla jsem příslušný čudlík, comp zabzučel a tvářil se jako naprosto funkční, jen ten monitor byl stále černý a nečinný. Začala jsem zběsile mačkat čudl na monitoru. Nic. Po dalších třech minutách jsem dostala spásný nápad, vypnula jsem a po chvilce znovu zapnula počítač. Opět nic.

Hluboce jsem se zamyslela, ale opravdu hluboce, vrhla jsem se pod stůl podívat se, zda je káblík od monitoru v síti . Kupodivu byl a já byla tímto v háji. Co dělat, když se vše tváří normálně, všechny dráty vedou tam, kam vést mají, vše vydává odpovídají zvuk, jen ten monitor je zcela černý? Začala jsem dumat nad tím, co jsem zase zmršila, špatně zmáčkla, nebo nezmáčkla, co zmáčknout měla. Znám se, nejsem technicky nadaná a dokážu si to připustit. Avšak nerada. Jestliže se o blondýnách hovoří jako o tupých stvořeních, tak já (by? bruneta) jim mohu směle konkurovat. Potupně přiznávám, že jsem zřejmě historicky první tupou brunetou.

Chcete důkaz? Tady je, válečná reportérka se radostně znemožní před celým Světem. Jednou jsem si takhle v zápalu boje s Excelem nevědomky vypnula numerickou klávesnici. Ohromně jsem se divila, proč mi najednou nejdou ta čísla napsat. Mlátila jsem do klávesnice, do monitoru, do compu. S narůstajícím vztekem jsem ve finále začala kopat do stolu. Pak jsem naštvaně volala správci sítě, že v tom má pěkný bordel. Co vám budu povídat, trapas to byl kolosální a já si ještě dlouho připadala jako kretén. Ale zpět k našemu nefunkčnímu monitoru, a? můžu tak jako nenápadně odvolat tu tupou brunetu. Zavolala jsem svého technicky zdatného muže. Zapnul počítač, situace se opakovala a můj muž taky hupnul pod stůl (cha, cha…) podívat se, zda jde do monitoru proud. Strašně chytře jsem zahlásila, že to jsem už kontrolovala. Manžel prohlédnul všechny písty a ventily a pravil, že to je tedy záhada. To vskutku ano, protože monitor, jsa připojen k jakémukoliv jinému počítadlu normálně premává. A já odvolávám tupou brunetu.

Hezký víkend


:: ohezkla: HK 11:32 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 23.7.03 ::

Slepičí úlet aneb Trauma z dětství…

Dovolte mi, bych touto cestou nejprve pozdravila Arsinoe, kterážto mi svým povídáním o radostech života venkovského způsobila vzpomínky. Vzpomínky, dnes naštěstí zahalené milosrdnou rouškou nostalgie. Ano i já kdysi žila na venkově a pojímala to jako křivdu, kterou na mě spáchali moji bezcitní rodičové. V době mé nejšílenější puberty naše rodina přesídlila na vesnici. Jistě si dovedete představit, co to udělá s hormony zmítaným mozkem. Bože, jak já to nenáviděla. Jak jsem se styděla, když se někdo pozeptal: „A kde jako bydlíš?“ a já šeptla: „V Řepištích.“. Následovala zákonitá reakce: „Ty vole, to musí být pěkná prdel Světa!“. „A to taky chováte prasata a krávy (cha, cha, cha…)?“. Nejen je, přátelé, nejen je.

Mluvím o době lítého socialismu, kdy byl problém sehnat kus slušné flákoty i zeleniny. Proto naše zahrada přetékala mrkví, petrželí, zelím, cibulí, brambory nevyjímaje. Když jste vstoupili na dvůr (aniž jste uklouzli na kusu trusu), připadali jste si jako v písničce…Když jsem já sloužil to první léto, vysloužil jsem si…slepičku, kachničku, králíčka, ovečku… učiněná vesnická idyla. Ke vší té hrůze mě rodičové zapojili do péče o dvůr i zahradu. Okopávání záhonů, sekání trávy a sběr ovoce jsem nesla jako nutné zlo a stavěla se mu poměrně čelem. Ovšem kdákající, kvičící, bečící a mručící zvířena mě doháněla k šílenství. Vstávání v pět ráno a příprava pochoutek pro tu havětˇ. Čištění, promiňte mi ten výraz, prosraných kotců, kurníků a chlívků, brrr, ještě dnes mě lehce mrazí v zádech. A víte co? Nejhorší nejsou trpaslíci, ale slepice!

Kde asi Matka Příroda udělala chybu, když je tak nějak „dávala dohromady“? Pitomý opeřený tvor, který akorát žere, kálí a semo tamo se vzepne k vrcholnému výkonu a vyprdne vajíčko plné cholesterolu. A když jim hromadně střelí v té jejich prodloužené míše (mozek mít nemůžou), tak si radostně vyklovávají očička. Připouštím, že původcem mého slepičího úletu může být má drobná fobie z opeřenců. Nezvěte mě, prosím, na návštěvu, pokud vlastníte andulku, volně poletující kvartýrem. Ale, jak říkám, slepice jsou nejhorší. Jediné uspokojení mi v dobách puberty a vesnického utrpení působily pravidelné slepičí vraždy. Joj, dejte mi do levé ruky slepici a do pravé ruky sekyrku!!! Z něžné a křehké ženy se rázem stane vraždící stroj, bez milosti stínající ukdákané hlavy.

Možná si teď myslíte, že jsem něco jako Mengele, specializovaný na slepice. Nejsem. Puberta přešla. Já žiji ve městě, bez slepic a jiné havěti. Uklidněná. Dokonce zjištˇuji, že mi ta zahrádka občas chybí. Pěstuji proto bylinky za oknem. Rodičům jsem již dávno odpustila a dokonce si myslím, že ta výchova v rámci mé strašné puberty byla velmi přínosná. Faktem ovšem zůstává, že i dnes pozřu drůbeží maso s jistými obtížemi.

Kvoky, kvok…


:: ohezkla: HK 09:59 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 22.7.03 ::

Ztracený syn…

…se vrátil. To jako myslím sebe. Ovšem na jak dlouho to netuším. Abych se obhájil před maily, které mi přišly s otázkami co se děje a nestačil jsem na ně ani odpovědět, nabízím zde vysvětlení. Od pátku jsem v kuse v práci. Dneska to vypadá na další neplánovanou noční a ke všemu se ještě, s prominutím, vše sere. No ale co, je třeba brát svět optimisticky a proto Vám přidám jednu veselou historku.

Jak už jsem uváděl, od pátku jedu jako šroub. V pátek jsem nespal vůbec, v sobotu pět hodin a v neděli jsem z práce odešel asi v sedm. Dorazil jsem domů ouplně grogy a mozek vymaštěn. A to tak vymaštěn, že jsem si pustil na compu film Láska je kurva a k němu titulky z Telefonní budky. Asi pět minut jsem na to hleděl jako jelen, než mi došlo, že tady něco neštymuje. Řekl jsem si, že takhle tedy ne a otevřel sedmičku vína, kterou jsem i vypil. Naprosto vyčerpán jsem se skácel do postele a usnul. No, spánkem bych to nenazval, spíš to bylo takové koma. Ráno se mi samozřejmě podařilo zaspat a tak jsem se briskně vypravil do práce, zamknul jsem dveře..a tady byl průser. Vůbec jsem si nevšimnul, že spolubydlící Líná Noha je již zpět doma navrácen z Brna. Takže on se vzbudil, pěkně si otevřel okno u postele, zapálil si cigárko a začlo se mu ukrutně chtít na záchod..na tu velkou stranu. V klidu tedy dokouřil a poté se vydal na cestu k WC. Ovšem ouha, dveře jsou zamčeny. Polil jej studený pot a začal uvažovat, co bude činit. Tlaky ze střev byly stále silnější a silnější, takže byl donucen vylézt střešním oknem na střechu a tu přelézt. Samozřejmě nemohl příliš dávat nohy od sebe, nebotˇ by hrozilo, že z něj obsah střev vyjde ven. Poté co přelezl přes komín celou střechu, skočil na terasu, sešplhal po stromě dolů a pelášil zpátky dovnitř. Prý to na ten záchod stihnul, ale jen taktak. V noci, když jsem přišel z práci mi tuto story povykládal a pravil, že kdybych se mu v tu chvíli dostal pod ruku, tak mě zabije. A víte co je nejhorší? Vůbec nevím, jestli jsem jej dnes nezamknul znovu.

Čest


:: zprznil: Karl 14:32 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 18.7.03 ::

Mluvče se mnu po našimu aneb Rychlokurz prajžštiny...

Přátelé, kamarádi. Nedá mi to, abych se opět po čase nevrátila ke svému oblíbenému témátku. Prajzi a jejich slang. Jejich, pro zbytek světa nepochopitelný, způsob života. Jejich zvyky...to je zkrátka a jednoduše nevyčerpatelná studnice inspirace a zábavy.

Před časem jsem vás ve svém povídání zvala k návštěvě Prajzské, tedy konkrétně veselice zvané „odpust“. A protože termín konání tohoto prajzského mega svátku klepe na dveře, dovolím si vám, případným návštěvníkům, nabídnout rychlokurz prajžštiny a něco málo na víc.

Přijedete-li na Prajzskou, netvařte se jako hlupy čisarak (označení obyvatel Slezska, kteří žijí na druhé straně řeky Opavice a nejsou Prajzi). Všechny pěkně pozdravte, doporučuji pozdrav čus nebo čusek, po ránu můžete použít i oblíbené morgen . Nabídne-li vám někdo něco k zakousnutí, pak na vás ukáže a řekne: „Le un i.“, neděste se, dotyčný pouze upozorňuje na to, že právě jíte. A co vám takový prajzák může nabídnout? Může to být huš (pečená husa), kvašak (kyselá, kvašená okurka) a nebo třeba šlišky se špirkami (bramborové šišky se špekem). Samozřejmě, že u jídla nebudete stát. Šedni še na stolek opravdu neznamená, že se máte posadit na stůl, anóbrž na židli s opěradlem. Pak se taky můžete posadit na ryčlu, což je židle bez opěradla. Při open air zábavách usednete na lavku, čili lavici. Může se vám taky stát, že vás někdo vybídne, atˇ si sednete na partreger. Vězte, že tento hodný člověk vás chce svézt na kole a nabízí vám, atˇ se posadíte na nosič.

Prajzský odpust vždy začíná omšum (mší) v kostele. Pro tuto příležitost je vhodno si obléci anzug (oblek). Jinak si v klidu choďte v baj jakych galatach, tedy v obyčejných kalhotech. Budete-li si chtít zakouřit a na stole není popelník, poproste poblíž stojícího Prajzáka o ašenbecher. A pokud si k cigárku budete chtít i něco vypít, směle požádejte třeba o vařonku. Je to speciální, teplá kořalka, velmi sladká. Ale pozor, nepřehánějte to, po pár kalíšcích nebudete vědět, jak se jmenujete. Před spaním si dejte šlaftruňk, tedy jakoukoliv kořalku na usnutí. A když už jsem u těch kořalek, sedíte-li v hospůdce a někdo vás vybídne, atˇ si s ním dáte chodničkovum, bez obav si s ním dejte panáka, je to ten poslední – na cestu domů.

Jste-li požádáni prajzskum robkum (prajzačkou), atˇ zajdete do masařa pro šnycle, neváhejte a běžte do nejbližšího řeznictví a kupte maso na řízky. A po dobrém obidě (obědě) si nezapomeňte dát zablafuňk, tedy zákusek. Po obidě a zablafuňku se možná robka bude chtít pochlubit, jaký ma před barakem fajny paskviči. Vyjděte proto před dům a první květinový záhon, který uvidíte hodně nahlas pochvalte, pak zažijete pravou a nefalšovanou vděčnost Prajzákovu.

Závěrem něco pro nezadané muže. Řeknete-li mlade robce, že má fajne špary, budete jí lichotit, neb chválíte krásu jejích nožek.

Tak a tímto můj rychlokurz prajžštiny končí. Základní slovní zásobu pro přežití na Prajzské máte. Pokud se vám však bude zdát, že tento slovníček není příliš obsáhlý, klidně na Prajzáky mluvte německy, vy budete za hvězdu a oni vám budou velmi dobře rozumět. Protože každá teorie by se měla prověřit praxí, přijeďte a uvidiče, jak to tu fajně vyhlida.

Tuž čusek


:: ohezkla: HK 16:47 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 16.7.03 ::

Chce se mi co? Spát! aneb Ranní tortura...

Netuším, jak to máte vy, přátelé, leč já mám ohromné potíže s ranním vstáváním. Obzvláště teď, po dovolené, trpím jako Ježíš na kříži. Každé ráno mi v 5:30 zařve u hlavy mučící nástroj, zvaný budík. Taková ta malá mrcha, která pípá jako družice s Lajkou i Gagarinem na palubě. Samozřejmě v té chvíli spím tím nejtvrdším spánkem a výše zmíněné „píííp, píííp...“ mě vystřelí až k samotnému stropu. Pár sekund trvá, než mi docvakne, že je ráno a je třeba nastartovat alespoň základní životní funkce. Dalších několik minut se motám po bytě naprosto pitomá a v podstatě stále spící a tiše nenávidící svého muže, který ještě slastně oddychuje. Coby mechanická loutka dotápu do koupelny, kouknu do zrcadla...a musím si třikrát plivnout za levé rameno, abych sama sebe neuhranula. Můj ranní odraz v zrcadle mě vždy spolehlivě vyděsí.

Následuje ranní hygiena a příprava kávy, mého potřebného životabudiče. Zapálím si cigárko (má další ranní nutnost, díky které si zřejmě zakládám na žaludeční vředy), usrkávám kávu a pokouším se nastartovat mozek. Po dalších ranních úkonech, o nichž se není třeba rozepisovat, zahájím přesun na pracoviště. Zasednu ke compu s vědomím, že nemá smysl se ještě tak půl hodiny pokoušet o jakoukoliv kreativní činnost. I drazí kolegové už vědí (a mnozí jsou na tom podobně jako já), že po ránu platí heslo: „Nekrmit a nedráždit!“. Po druhé kávě jsou všechny životní funkce obnoveny a mohu směle budovat kapitalismus.

Semo tamo se mi poštěstí vstávat později než můj manžel. Pravda, nevím, dá-li se hovořit o štěstí. Můj muž se totiž probouzí následujícím způsobem: natáhne si budík na 6:00. V danou hodinu začne budík vyvádět, já jsem vystřelena ke stropu, uvědomím si, že to ne já, ale můj muž vstává. Tudíž s ním začnu cloumat. Chotˇ si v polospánku posune budidlo o deset minut a opět upadne do Morfeovy náruče. Usínám i já, a to jen proto, abych se za deset minut opět probrala u stropu, cloumala manželem, budík byl znovu posunut o deset minut...nu a tento postup se opakuje cca půl hodiny. Pak už se mi samozřejmě nepodaří usnout a vstávám s pocitem, že jsem celou noc vykládala na nádraží vagóny.

Věřila a doufala jsem, že si časem na tyto ranní procedury zvyknu. Není tomu tak, ba co dím, je to stále horší. Ovšem vím, že v tom nejsem sama, máme potíže s ranním vstáváním v rodině. Občas, při sobotě, telefonuji Karlovi. Je asi tak 11:00. A co myslíte? Jasně, že jsem ho probudila. I naší matičce není radno volat před devátou hodinou ranní. Jednou jsem to zkusila a dodnes toho lituji.

A co vy? Jste ranní ptáčata, nebo po ránu trpíte tak jako já? Klidně se mi svěřte. V tomto případě jsem velmi uznalá a chápající.

Dobrou noc


:: ohezkla: HK 15:01 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...

Návštěva města

V rámci pracovního víkendu jsem si včera dovolil opustit pracoviště, poté co jsem dosmolil dvě IVR, v již neskutečných 14:45. Program jsem měl naplánován vskutku bohatě (tzn. vymykal se mé obvyklé trase Vysočany – Žižkov a zpět) – návštěva pošty (zaplacení faktury), návštěva doplatkové pokladny dopravního podniku (zaplacení pokuty) a návštěva banky (žádost o půjčku). Jak vidíte, vše se točilo kolem peněz.

Takže poté, co jsem po zaplacení faktury docestoval na I.P. Pavlova, kde sídlí, mi velmi dobře známá, doplatková pokladna, vzbudil se v mých střevech skrytý démon. Snědl jsem totiž v naší jídelně (viz. Recept na Brněnský řízek) zkažený chlebíček. Byl jsem nucen vyhledat první pomoc v podobě WC v metru a poté, co jsem se chystal zaplatit, zrovna vycházející slečna z kabinky vrhla svůj obsah střev na podlahu. Panímáma z WC jala se ihned lamentovat a onu slečnu zasypala přívalem nadávek a nutila ji znečištěnou chodbu uklidit. Slečna však briskně se vytrhla bábě a sprintem ji zmizla z dohledu. No ten proud nadávek, to bych Vám nepřál slyšet. Frajtle byla jedna z nejemnějších, ale zase se opakovala nejčastěji. No řeknu Vám, klepal jsem se strachy, takže jsem při odchodu tu mísu štětkou vypulíroval, že se jenom blýskala. Potom už jsem si to namířil k doplatkové pokladně, kde vedle mne stojící slečna hořekovala nad tím, že ona chudák si dva roky kupuje měsíčník a jednou zapomene a musí platit stejnou pokutu jako lidé, kteří jezdí načerno stále. Jako třeba já. Inu přistoupil jsem k ní a milými slovy ji chlácholil. Ovšem slečna mne absolutně nevnímala a dál si mlela svou. Dokonce na tu nebohou pokladní vybalila všechny měsíčníky za poslední dva roky. Pokladní jenom seděla a kývala…hmmm, anoo, hmm, to by mohl říkat každý... No chápete to? O co se chudák děvče snažila? Ale zase je sympatické, že i takoví idealisté jsou stále mezi námi. :-)

A pak už byla náštěva banky, kde jsem se je snažil přesvědčit, že jsem tím nejvhodnějším typem ke schálení úvěru. A co myslíte? Tu půjčku mi dali. Ale každopádně do cetra už zase dlouhou dobu nemusím, jsem klidným člověkem a takových zážitků zvládnu jen pár za čas.

Hoj


:: zprznil: Karl 14:01 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 15.7.03 ::

Skandální odhalení

Abych se v tomto čase také aspoň trochu ozval, i přes své vytížení, a nenechával vše na válečné zpravodajce, která se musí rozkoukat po návratu z dovolené, rozhodl jsem se uveřejnit své skandální foto z práce, jak vykukuji ze dveří servrovny. Tady je.

Zdar


:: zprznil: Karl 09:26 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 14.7.03 ::

Návrat Válečné reportérky aneb Dovolená nebo trest?

Tak a je po dovolené. Hupky šupky zpět do pracovního procesu. Nějak vám, milí zlatí, nevím. Nevím, zda jsem si odpočinula a odreagovala se. Nevím, byla-li to dovolená, či trest.

Mé černé předtuchy a skryté obavy dosáhly naplnění v podobě deště, zkrápějícího Beskydy. Pravda, nepršelo plných sedm dnů mé dovolené, nicméně i těch pět dnů opravdu stačilo. Prosím pěkně, tato situace se opakuje již po tři roky a já stále bláhově věřím a doufám, že tentokrát pršet nebude a jak mi Slezané trefně říkáme, že „kula bude prat“ po celou dovču.

Na hory jsme s mužem a naší čubou odjížděli za krásného letního počasí. Tak zhruba tři kilometry za Frýdkem se zatáhlo a údolí pod Lysou horou nás přivítalo provazy deště. Naštěstí na chalupě nás očekávala moje mamička, která aktivně uvařila naše oblíbené papání (pro zvědavé – jsou to fazolky na smetaně). Já se najedla a přestala jsem být hysterická z toho deště.

Druhý den ráno jsem rozlepila oči a zjistila, že…lije jako z konve. Uvařila jsem si kafe, zapálila cigárko a přemýšlela, co teda jako budu dělat. Bylo mi zcela jasno, že své staré tělo opravdu nebudu vystavovat slunečním paprskům, nebudu se procházet lesy za účelem sběru lesních plodů, nebudu se kochat pohledem na beskydské kopce ozářené zapadajícím sluncem. Co ale, sakra, budu? Máma je naprosto pohotová a každý problém šmahem vyřeší. Podala mi montérky, pikslu s barvou, štětku a ukázala na dřevěné zahradní židle a stolek. V průběhu dovolené jsem natřela, židle, stolek, skříně, futra, police…a můj manžel, zmatený z toho, že celý den vidí svou ženušku, jak pobíhá v montérkách, se štětkou a celá od hnědé barvy…popadl barvu šedou, vylezl na střechu a jal se ji natírat.

Ale kromě natírání jsem si našla další radostnou činnost…vařila jsem a jedla jsem, co jedla , žerkala. Moje maminka tuto aktivitu sledovala s velkým nadšením, protože má neustále pocit, že jsem chudáček malý, podvyživený. Takže teď jsem taková celá pěkně vypasená, leč spokojená, klidná a vyrovnaná. Klidu je vskutku zapotřebí. Hned po našem návratu do náruče města, začalo svítit slunko a venku se udělalo standardní letní počasí. Proč ne. Pracovní týden začíná. A já se budu opět naivně utápět v představách o dovolené, zalité slunečním světlem.

Tak ahoj


:: ohezkla: HK 15:48 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 11.7.03 ::

Krásný to den…

…přátelé. Ano, máme pátek. Konečně mé zarudlé oči budou se moci otevřít klidně i po dvanáctihodinovém spánku. A zase se zavřít. Jak já se těším až dnes dokončím tryznu za pracovní dobu. Odejdu dnes z práce a už mne zde neuvidí. Tedy alespoň dva dny. No dobře, pokud mi nehrábne a nepůjdu do práce i o víkendu. Ale toho se snad vyvaruji nebotˇ mám stále před očima jako strašáka víkend příští. Zavřu za sebou prosklené dveře a opět se budu cítit svoboden. Úlevou vydechnu a budu přemýšlet kam mé kroky nasměruji. Po chvilce váhání už budu vědět. Pomalu se rozejdu po chodníku a v naprostém klidu dojdu k autobusové zastávce. Že mi před chvílí autobus odjel? No a co, vždy? já nespěchám. Počkám si na další spoj a tím zamířím na místo, které jsem si vybral pro strávení klidných chvilek příštích. Vystoupím, opět se zlehka rozejdu a už se blížím, pomalu otevírám dveře, říkám ahoj a k tomu dodávám…no jasně, jedno.

Taky jdete na pivo?


:: zprznil: Karl 11:29 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 10.7.03 ::

Je to hrůza

Přátelé nemám to jednoduché. Jsem teď maximálně pracovně vytížen a nečekám, že se to změní, nejmíň do konce příštího týdne, kdy si víkend střihnu v práci celý. Včera jsem si jen tak zlehka zatrénoval a pobyl v práci slušných 13,5 hodiny. To docela jde, ne? Tím se chci omluvit, za své poněkud kratší příspěvky, tedy pokud nějaké jsou. Je to smutné, ale je to tak. Časem, až se situace uklidní, budou mé spoty opět v rozsahu na jaký jste byli zvyklí a v humorné kvalitě přesahující únosnou mez standardní bránice. Položím Vám otázku. Zkusili jste někdy do sebe nasoukat šest knedlíků s rajskou omáčkou a masem za pět minut? No dobře, já vím, že jste normální lidé, kteří takové ptákoviny nedělají, ale já byl včera nucen tento limit zvládnout. A co myslíte? Nestihl….ale jenom o fous. Příště se to pokusím zlepšit.

Čest


:: zprznil: Karl 10:09 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 8.7.03 ::

Dovoluji si upozornit…

…že na popud Roberra aka –dr- jsem založil Klub přátel Nekonečné ságy. Samozřejmě se –dr- stal jeho čestným předsedou, kvůli čemuž chtěl, abych ten Klub založil. Takže pokud se chcete stát také členy (výhody ještě prozrazovat nebudu), pište. Také upozorňuji na nový 260. díl.

Zdar


:: zprznil: Karl 11:54 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...

Jsem zpět, živ a zdráv

Jak jste si mohli přečíst, navštívil jsem festival Rock for People v Českém Brodě. Přímý vstup se mi v Brodě sice podařilo napsat, ale ne už odeslat, takže jsem další radši ani nezkoušel. Byla to docela fajn akce, ale vskutku náročná, zvláště má nedělní show na peróně a posléze ve vlaku měla grády. V pondělí mi bylo řečeno, že jsem celkem překvapil, že nečekali, že jsem tak vtipný. Co stálo za hodněposlech byli Nahoru po schodišti dolů band a Traband....no ale určitě jsem na mraky kapel zapomněl...to víte festivalová strava a pití nepatří mezi nejlepší recept na dobrou pamětˇ. Jinak, taky se Vám zdá jak je zde pusto a prázdno, když je ta naše válečná zpravodajka na dovolené?

Zatím


:: zprznil: Karl 10:27 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 4.7.03 ::

1..2..3..můžeme

Hlásím se Vám z přímého vstupu z rockového festivalu Rock for People v Českém Brodě. Nečekaně a najednou jsem se včera dozvěděl, že zde jedu. Jsem zde jako učinkující. Budu zde předčítat úryvky ze své Nekonečné ságy. No dobře, mám akorát lístek pro učinkujícího. Pokud budu schopen podám další hlášení.

Konec hlášení


:: zprznil: Karl 12:24 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 3.7.03 ::

Syndrom ponorky aneb Potřebuji dovolenou!

Ano, potřebuji dovolenou, nebo ještě lépe důchod. Ale ze všeho nejlepší by bylo býti bohatým rentiérem (bratře, co myslíš, je už strýc Franky z Austrálie po smrti?).

V posledních dnech trpím ponorkovou nemocí a totálním odporem k práci. Štvou mě všichni a všechno. Obzvláště pak zemědělci, které naše firma připravuje na vstup do EU. Tři roky už digitalizujeme a registrujeme jejich pozemky a oni teď, po referendu, přicházejí s otázkami : „Pani a kdy už budu ty dotace z tej Unie?“. S přivařeným úsměvem a trpělivostí (asi jako když ošetřovatel mluví s těžce retardovaným pacientem) jim vysvětluji, že my pouze jejich pozemky registrujeme, atˇ se tedy, kvůli dotacím, obrátí na Agrární komoru. Nejradši bych je všechny i s jejich kravkami a kukuřicí zaorala uprostřed Sibiřské tajgy.

Vytáčejí mě i kolegové, kteří minimálně třikrát denně přijdou s nějakým velmi oduševnělým dotazem. Leze mi na nervy můj chotˇ a jeho infantilní radost z toho, že konečně prší a teplota se pohybuje kolem 20°C. Prší a mi příští týden vyrážíme na dovolenou do Beskyd. Opravdu neznám nic lepšího, než dovolenou na horách, když „chčije a chčije“. Dokonce jsem se dostala tak daleko, že jsem vzteky bez sebe při poslechu rádiových reklam, vůči nimž jsem za normálních okolností imunní. Včera, když se z rádia ozvalo radostné:“Doobrýý déén, méénujíí séé Jííndříích Žíívootskéé á séém maajííteeléém Óókééj ééleektrooníík...“, jsem zařvala:“Zavři hubu, kreténe!“, a vypnula rádio tak razantně, že spadlo na zem. Sakra, když už chce Jindra promlouvat k národu, tak atˇ alespoň ty tři věty pronese bez hanáckého akcentu. Nebo ještě lépe, atˇ si celý ten svůj „Óókééj ééleektrooníík“ narve do špic.

Naivně jsem si myslela, že k mému odreagování přispěje pořádná dávka kultury. Tudíž jsem si (asi jako poslední v této republice) dala film Matrix Reloaded, na který jsem se docela těšila. No, to jsem si tedy opravdu dala. Neo, coby HRDINA, který tápe a neví, co má dělat – vskutku neotřelý pohled na spasitele. Trinity, která vypadala jako po řádné týdenní pařbě, zmatená Vědma, senilní Klíčník, sto padesát agentů Smithů. Dvacetiminutové akční scény, přerušované slovními perlami: “Aha, takže program hackuje program.“. No, řeknu vám, nehrát v tom Keanu Reeves, kterého bych snesla i kdyby hrál v „Životopisu Rin Tintina“, tak bych ty dvě hoďky nezvládla. Nezbývá mi tedy, než nějak dožít do konce tohoto týdne, denně vzdát tichou modlitbičku, aby přestalo pršet a věřit, že se dovolená vydaří.

Vzhledem k tomu, že své příští dny budu trávit mimo dosah mobilních sítí a bez počítače, ozvu se tak někdy kolem 14.7.. Zatím se mějte všichni moooc pěkně, máte-li dovču užívejte si, nenechte se nikým a ničím rozhodit a jen tak zlehka čtěte „Jen tak zlehka“.

Zatím


:: ohezkla: HK 16:00 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...

Recept na Brněnský řízek dle naší jídelny

Nejprve si připravíme směs na plnění. Vezměte zapékané těstoviny ze včerejšího dne, odstraňte z nich největší kusy těstovin a poté opatrně mixujte, ale tak, aby v tom zbyly viditelné kousky zelenošedého hrášku. Poté do směsi přisypte hrášek čerstvý, krásně zelený. Strávníci jsou přece vesměs barvoslepí, takže ten rozdíl v zelenosti hrášku ani nepostřehnou. Pokud máte nějakou prošlou šunku, nasypte pár kousků. Ale opravdu jen pár, aby si strávníci nemysleli, že je rozmazlujeme. A nyní si připravíme plátky vepřového(?), které nenaklepáváme, ale přejedeme ručním válcem. Vytvoříme kapsu, kam nasypeme naši směs. Připravený řízek obalíme v pilinách a smažíme v přepáleném oleji ve fritéze. To podáváme se včerejšími bramborami za krásných 65,- Kč.

Dobrou chutˇ

PS: také si dovoluji upozornit na další pokračování psychopatického úletu zovaného Nekonečná sága.


:: zprznil: Karl 14:03 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 2.7.03 ::

Si myslím jakože…

…bych měl uvést na pravou míru zmatení, které se mi nevědomky povedlo mezi některými čtenáři (myslím, že především u Arsinoe) způsobit. Na této adrese blog ani zdaleka nekončí, naopak pokračuje dál, pouze jsem Nekonečnou ságu vyčlenil a přesunul ji na samostatnou adresu, kde tento psychopatický úlet nebude zatěžkávat zdejší stránky. A nyní hlavní zpráva dne:

Aaaarchivaceeee!!

Ano, ano, za neskonale skvělého přispění Martina (Techblog) Šrubaře se podařilo na Jen tak zlehka zprovoznit archivaci. Tímto mu patří můj nekonečně vděčný dík a jak už to tak bývá, ten, který se významným způsobem zasadí o další vzkvétání blogu Jen tak zlehka, dostane řád. Řád Jen tak zlehka I. stupně. Už mu byl zaslán.

Martine děkujeme


:: zprznil: Karl 10:47 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 1.7.03 ::

Takový nevšední zážitek aneb Kdo budí veřejné pohoršení...

Úvodem si dovolím jednu ne příliš podstatnou informaci – naše město je protkáno mnoha krásně udržovanými parky, které i v největším parnu nabízejí velice příjemné procházky. Tudíž jsme si s mým mužem a naší čubou naordinovali na tento víkend courání parkem. Dá se tak krásně projít celé centrum města, aniž by vás spalovala výheň rozpálených ulic.

Bylo krátce po poledni a mi korzovali parčíkem asi dvacet metrů od našeho největšího náměstí. Podotýkám, že nás, kteří si vychutnávali sobotní odpoledne bylo poměrně hodně. Lidé polehávali na trávě a užívali si sluníčka. Jak jsem tak po nich pokukovala, najednou mi došlo, že něco není zcela v normálu . Určitě to znáte taky, vše se tváří normálně, ale něco vám v tom nehraje...A pak mi to došlo, jak jsem si tak prohlížela polehávající spoluobčany, můj pohled se zastavil na takové trochu nesourodé dvojici. Holka s klukem, asi tak kolem dvaceti. Inu, nebylo by to až tak mimořádné kdyby...kdyby ten kluk nebyl úplně nahý. Ano, ležel si tam na zádech, trenýrky srolované u kotníků a já si tedy v klidu mohla prohlédnou vše, čím ho Matka příroda obdařila.

Protože mě docela zajímalo, jak se tato situace bude dál vyvíjet, usedli jsme s mužem na lavičku, asi tak čtyři metry od naháče. Uzavřeli jsme sázku, jak dlouho si klučina bude opalovat koule, než jej nějaký pohoršený občan, či na občanské upozornění dorazivši policajti donutí natáhnou trenýrky. Pět minut se celkem nic nedělo, jen korzující matky s dětmi obracely svým ratolestem hlavičky na druhou stranu. Puber?ačky výrazně zvolnily krok a přiblble se chichotaly. Naháči ani jeho slečně to zjevně nevadilo, zdálo se, že oba spí a nebo jsou natolik mimo, že to ani nevnímají. Nejvíc mě však překvapilo, že i takoví ti rejpaví důchodci procházeli kolem bez poznámek. Zhruba po sedmi minutách se na druhém konci parku objevila dvojice policajtů. Vzhledem k tomu, že šli na jisto, napadlo mě, že patrně proběhlo tzv. občanské upozornění (no znáte to, bonzovat se nemá, ale nahlásit se to musí...). Policajti došli lehkou chůzi k opalujícímu se naháči a slovy:“Občane vstaňte, oblečte se a předložte nám Občanský průkaz.“, se snažili kluka probrat. Když se nic nedělo, snažili se jej zvednou ze země. To už se probrala i ležící holka a začala ječet. Naháči se do trenýrek moc nechtělo, proto jej policajti tak trochu násilím postavili na nohy, nasadili mu pouta a ve finále i trenýrky. A pokoušeli se klučinu přinutit k odchodu. No a já bych řekla, že chlapec strávil zbytek dne na záchytce (evidentně byl pod vlivem).

Nemusím snad ani dodávat, že „policejnímu zásahu“, přihlíželo asi tak dvacet lidí, kteří by si za normálních okolností nevšimli, že v parku leží svlečený chlap. A já se musím přiznat, že mě tahle příhoda nepohoršila, ale nad míru pobavila.

prázdninové ahoj


:: ohezkla: HK 15:13 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...

Na vědomí se dává

Rozhodl jsem se přesměrovat Prostý příběh plný lásky, odvahy, spravedlnosti a přátelství na jinou adresu, na které si zároveň i vyzkouším novou službu bloguje.cz. Takže přátelé, Vy kteří budete chtít sledovat osudy našich hrdinů, máte na výběr. Buď kliknete na odkaz nalevo ve [::..zlinky..::] „Nekonečná sága“ anebo Vám nabízím přímý link zde.

Mějte se


:: zprznil: Karl 12:39 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...

This page is powered by Blogger. Isn't yours? [Co tady chces s tim kurzorem?!]

PicoSearch