:: Jen tak zlehka ::

:: 9.1.04 ::

Švarní jinoši francouzští aneb Vítejte v Potěmkinově vesnici…

Máte-li někdy pocit, že pracujete s blbci, že jste nuceni vykonávat nesmyslné příkazy, že se k vám, krom informačního šumu, nedostane žádná podstatná zpráva, že pravá neví co dělá levá, že váš ředitel je despotický kretén…vězte, že na východě této republiky existuje firma, která, vymknuta z kloubů, šílí. A mou radostnou povinností je v této firmě pracovat.

Už jsem se tu zmiňovala, že vedení naší firmy, v čele s panem řídícím, je poněkud, no, ehm…jak to říct a neurazit? Ovšem včerejšek překonal mé nejabsurdnější představy. Od pondělka jsme žili v přípravách na přijetí delegace nejmenované francouzské GIS-ařské firmy. Že se uklízečky málem přetrhly při mytí okem, pulírování hajlzlíků a umývadel, leštění klik, jsem brala tak nějak v klidu. Že jsem v úterý celou šichtu žhavila plotr, tiskla gigantické mapy a letecké snímky a následně je lepila na zdi (a?, kurňa, ti frantíci vidí jací jsme borci), jsem pojala jako příjemné rozptýlení. Koutky mi však povadly, když vůdce se svou suitou nohsledů přišel osobně zkontrolovat čistotu, pořádek a kázeň na pracovišti. Božský zaujal postoj a la Napoleon a držel pětiminutový monolog na téma: „Ve čtvrtek přijďte všichni umytí, hladce oholení (i ve tříslech, pane řediteli?) a čistě oblečeni (to si jako nemůžu vzít ty svoje oblíbené fáračky, jo?). Všichni se chovejte slušně a ukázněně (já si chci aspoň jednou odplivnout na podlahu, prosím).“. Uáááá. Já snad blbě slyším. Takto se mnou nehovořila ani „souška učitelka“ v Mateřské školce!

Vrcholným kouskem ovšem byla akce Kulový blesk. To máte tak. Asi před pěti lety byl náš velkokapacitní kancl dimenzován pro 15 lidí. Po různých velkých třescích, reformách a zbabělých útěcích některých méně statečných kolegů nás tu dneska sedí 6, slovy šest. Spousta volného prostoru se šéfovi jaksi nepozdávala. Tož se k nám (jen na čtvrteční dopoledne) přesunuli kolegové z jiných kanclů. Celé středeční odpoledne se stěhovaly a zapojovaly compy, až jsme dosáhli kýženého počtu 15-ti zaměstnanců v tom našem velkém kanclíku. Ředitel si zálibně prohlížel tu Potěmkinovu vesnici a bezpochyby večer spokojeně usnul.

Ráno jsem si vycídila chrup, učísla vlas, polila se těžkým francouzským parfémem, vykolorovala ksicht, hodila se do kostýmu a plna radostného očekávání vyrazila do rachoty. Co vám budu povídat, všichni jsme vypadali jako své vlastní kreatury. Generalita se vymustrovala jako na pogřib, šampaňské se chladilo, stoly v zasedačce se prohýbaly pod vybranými lahůdkami. Já osobně jsem měla, pro zvýšení lesku tohoto slavnostního okamžiku, připravenu písničku o tom Aviňonském mostu, kterou bych, v mírném předklonu, békla našim vzácným hostům. Uvažovali jsme dokonce, že bychom na závěr návštěvy sborově zapěli Marseillaisu.

Jaké bylo naše překvapení když francouzští kolegové (takto je trefně nazval vůdce) dorazili. Především nebyla to delegace, byli dva. Měli na sobě džíny a mikiny, byli naprosto v pohodě, byli mladí a tuze pohlední. Inu Francouzi. Nevím jak ostatní, ale já se styděla. Za tu trapnou estrádu, za to ři?olezectví, za svůj kostým a pomalovanou držku, za to, že jsem vůbec nerozuměla angličtině se silným francouzským přízvukem, za to, že jsem se červenala, když jsem tomu švarnému frantíkovi lámanou angličtinou vysvětlovala na čem právě pracuji. Byl to prostě kolosální trapas a já se snad v životě necítila tak hloupě. A pevně doufám, že už nikdy, nikdy, opravdu nikdy neprožiju něco podobného.

Bon Soir…

:: ohezkla: HK 08:30 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...