:: Jen tak zlehka ::

:: 10.2.04 ::

Na Slezské frontě (zatím) klid aneb Marné lásky snaha…

Pomalu se mi navrací má minulý týden ztracená duševní rovnováha. Už téměř nepropadám nezvladatelným záchvatům hysterického pláče, poměrně normálně vyměšuji, v noci jsem schopna spát bez podpory medikamentů a včera jsem dokonce měla chuť na svůj oblíbený bůček. Ale řeknu vám, v uplynulých dvou týdnech jsem si opravdu hrábla na dno. Příčinou krize byl neuspokojivý pocit z mého pracovně právního vztahu a zřejmě i má neschopnost radikálního řešení dané situace.

Řekla bych, že každý člověk se alespoň jednou za život dostane do stavu jakéhosi zatmění mysli, ať už ve vztahu partnerském nebo pracovním. Podvědomě cítí, že je to fakt pokakaným nahoru, ale uvízne v podivné duševní smyčce, která mu nedovolí pohlédnout na problém s odstupem a říct si: „Tak dost, v tomhle už nejedu!“. Mně se přesně takto mozek zacyklil zhruba před rokem. Někde vzadu jsem cítila, že nejsem spokojená se svou prací, že mě serou všichni a všechno, že jsem v práci víc než doma. Byla jsem protivná a nedůtklivá. Opravdu jsem to cítila, leč můj zpitomělý mozek vysílal naprosto sebevražedné signály a já si říkala, že to není až zas tak špatné, že mě ta práce baví, že ty peníze (i když stojí za prd) potřebuji, že si jen namlouvám, že je můj zaměstnavatel vyděrač a manipulátor…Nevnímala jsem varování, která se nabízela na každém kroku.

První nenápadné varování proběhlo předloni v prosinci, kdy jsem čekala, že mi po čtyřech odpracovaných letech ve firmě, bude konečně smlouva prodloužena na dobu neurčitou. A hups, dostala jsem smlouvu prodlouženou na tři měsíce. Když jsem se ptala po příčině, bylo mi naznačeno, že pan řídící může ze svého titulu dávat smlouvy komu chce a jaké chce. Sklapla jsem podpatky a držela hubu. Druhé varování se dostavilo po třech měsících, kdy jsem opět čekala na prodloužení smlouvy a hele, zase jen na tři měsíce. To už se mě trochu dotknulo, protože jsem makala jako Bulhar, nebyla jsem prostořeká, přechodila jsem dvě chřipky a pracovala přes víkendy. A opět se mi dostalo stejné odpovědi. Pan ředitel ze svého titulu, bla, bla, bla…

Když nám v létě stopli dovolené, bouchali jsem o sobotách a nedělích, očekávala jsem alespoň pochvalu před nastoupenou jednotkou, když už ne finanční ohodnocení. Nula, nula, nic, nic. Tak jsem si naivně plánovala krásnou a dlouho vánoční dovču. Nicméně v prosinci se opakovala letní historie, stopnuté dovolené, práce přes svátky a odměna nulová. Smlouva prodloužená tentokrát na měsíc (do konce ledna) a absolutní zákaz vybírání přesčasů. Po sedmnácti dnech odpracovaných na jeden zátah jsem už padala pyskem na tvář. Mé fyzično sice hlásilo, že to ještě nějaký pátek zvládne, ale má dušenka se zauzlovala a odmítala spolupracovat. No, nebudu si tady hrát na hrdinku, naprosto regulérně jsem se hroutila. Minulý týden jsem si chtěla vzít jeden den dovolené, protože mi už opravdu švihalo. Byla jsem poměrně nevybíravě odmítnuta a poté, co jsem se ohradila Zákoníkem práce, bylo mé jednání nazváno nekorektním. Tož to teda, k**va, ne. Chcete-li vidět nekorektní jednání, máte ho mít.

Tak si teď užívám nemocenské a hodlám si jí užívat dost dlouho. Nehodlám totiž přijít o poslední zbytek sebeúcty a proplouvat životem pod vlivem psychofarmak. Očekávám sice ještě nějakou odvetu pana zaměstnavatele, ale přežiju ji. Uvědomila jsem si, že mi tato práce, ponižování a konec konců ani ty peníze nestojí za to. Amen.

Buď práci čest…

:: ohezkla: HK 13:11 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...