:: Jen tak zlehka ::

:: 29.3.04 ::

Co je to štěstí aneb Trochu jsem se zamyslela...

Původně jsem chtěla písat o úžasném pátečním kulturním zážitku při "Čekání na Godota" v provedení Městského divadla Brno a Divadla Bolka Polívky. Avšak stalo se, že jsem, brouzdajíc po internetu, narazila u Arsinoe na tohle a tady to. Otázka:"Jaká je vaše nejkrásnější vzpomínka", a úvaha o bezmoci a štěstí jsou tak palčivě silné, že jsem nemohla jinak a přinutila jsem svůj starý unavený mozek k přemýšlení. Výsledek této činnosti byl natolik obsáhlý, že svým komentářem bych Arsince zablokovala blog, proto si plod své duševní činnosti dovolím vyblinkat tady.

Jaká je vaše nejkrásnější vzpominka? Vzpomínka, kterou přivoláte, když je všechno pokakaným navrch. Vzpomínka, při níž se vám zatetelí dušenka i srdíčko blahem a pusa se roztáhne od ucha k uchu. Vzpomínka...sakra, snažím se vzpomenout na něco krásného a milého ze svého života. Mám pocit, že má šedá kůra mozková je hladká a rovná jako dálnice. Nic mě nenapadá. Jezu kochany, copak nenajdu ani jednu, alespoň malou milou, vzpomínku? Proč si bleskově připomenu jen samé děsy a běsy? Přemýšlej, Válečná, mysli! Snad, když jsme si pořídili štěně, dnes již osmileté fenky. Byla tak sladká, voňavá, miloučká. Lozila jsem jako magor po čtyřech a tahala se s ní o ponožku. Je tak těžké si zapamatovat pěkné věci? Přemýšlím dál. Ano, když jsme s panem Válečným před jedenácti lety začínali. To byla romantika a tajemno a zamilovanost a...Bože, nejsem úplně citu prostá. Mám svoji krásnou vzpomínku, při které se tetelí srdíčko. Ale je to tak dávno, tak dávno, že jsem to úplně vypustila z hlavy. Kouzlo toho romantického hledání a nacházení pokryl prach všedních dní a mně, pitomé, pohodlnost dala zapomenout. Tož, Arsi, díky, dnes dám svému starouškovi pusičku hned jak přijde domů a budeme vzpomínat společně.

Svou krásnou vzpomínku jsem tedy našla a jak je to vlastně s tím štěstím? Mozkovna mi jede na plný výkon. Musím se přiznat, že pár měsíců prožívám něco velmi podobného jako Arsi. Neumím se radovat bez důvodu, prostě jen tak. Třeba je to tím, že starostí je víc než radosti. Třeba i tím, že neustále řeším nějaké existenční a zdravotní problémy a v zápalu boje nedokážu juchat nad právě rozkvetlou sedmikráskou (mám alergii, to zas budu kýchat), nad ptačím zpěvem (pokaždé mě ty čurble vzbudí ráno v pět). Občas se stane, že se ráno probudím a mám dobrou náladu. Není to štěstí, mám jen dobrou náladu. Ale že bych radostně skotačila, mávala pacičkama a kvičela: já su tak šťastné, tak to ne. Má poslední vzpomínka na ten zaplavující pocit štěstí se opět pojí s již výše uvedeným. Možná, že je to všechno jinak. Možná jsme šťastni právě v té chvíli, když jsme s lidma, které máme rádi. Když se smějeme jako blázni nějakému vtipu. Když nás manžel pochválí za výborný oběd, když jdeme na procházku se psem, vypneme mozek a jen tak koukáme a nemyslíme na ty starosti, které máme. Jen si to prostě neuvědomujeme. Jsou to tak naprosto běžné věci. Ale musí nutně pocit štěstí doprovázet nějaká intenzivní emoce, musíme si pokaždé říct:"Tak TEĎ jsem ale fak děsně šťastná!!!"? Co já vím. Právě jsem v zajetí bezmoci a blbé nálady, takže ty moje žvásty berte s rezervou. Ale za úvahu to stálo, díky tomuto budu dnes milá na svého muže a třeba i budeme oba tak úplně obyčejně šťastní.

...muška jenom zlatá...

:: ohezkla: HK 13:57 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...