:: Jen tak zlehka ::

:: 23.3.04 ::

Investoři neschvalují intervence ECB!

Jak jsem avizoval, uplynulý víkend, jsem na rozdíl od své sestry, která se oddávala porcování nevinného prasátka, mňam, mňam, trávil na cestě, rodinné oslavě, sobotní pařbě a opět na cestě. Páteční příjezd do Řepiště City byl ve znamení příliš pozdní hodiny na to, abych se ještě někam vypravoval. Zůstal jsem tedy doma, začal hltat první porce domácí stravy a hleděl na Blejda Dvojku. To mě natolik otrávilo, že jsem po půlnoci usoudil, že je čas udělat HBO papá a upadnul do horečnatých snů.

Ráno po probuzení jsem přečetl všechen dostupný regionální tisk, ale o mém oblíbenci Petru Bezručovi ani zmínka. Samozřejmě nemohlo chybět probrání všech novinek s otcem, aby mě během rozhovoru uvrhla do zármutku informace o tom, že rodinná oslava nekoná se na našem Sausforku, ale v nějaké hospodě u Frenštátu pod Radhoštěm. Tím bylo jasné, že Baníček neuvidím ani v televizi. Byl jsem z toho natolik grogy, že jsem šel odnosit šest metráků nařezaných kulatin poražené břízy. Po této lehké rozcvičce jsem otřel své zpocené čelo, uklidnil tělo ze smrtelného třasu a usedl za volant rodinného závodního vozu zn. Opel, otec totiž již požil a tak stal jsem se vodičem. Těch cca 30 km jsem zvládl za slušných pět vteřin (v tom je započítáno i nezbytné bloudění) a šli jsme předávat dary. Po těchto úkonech jsme kolektivně nacpali břich a v tu chvíli se mé srdce zaradovalo, zahlédl jsem totiž v ruce přítele své sestry (ne Válečné, té druhé) PDA. Hbitě jsem vyskočil, vyrval mu ho z rukou a už zuřivě klikal na idnes. Zhruba kolem sedmnácte minuty mi začal úsměv kolem koutků klesat, až zmizel úplně. Však všichni ví, že Baníček prohrál. No co, Sparta remizovala. Zvečera se rozhodlo rodinné shromáždění rozpustit se a já využil strýcovy pohostinnosti a po vyložení osádky mého vozu, přesedl k němu a nechal se odvézt do Ostravy.

Tam jsem kolem sedmé večerní vysedal a jal se zřít na spousty podivných postaviček, motajících se nepevným krokem a mumlajících „Banik pyčo“. Kamarádi, především dva známí inženýři Tlustý s Chlupatým, jali se mě čekat ve známé obslužně Staročech, ale jak jsem zjistil, již po fotbale značně unaveni. Inženýr Tlustý byl však ještě natolik ready, že mě vzal na koncert svých kamarádů, skupiny hoo hoo cocktail (taky jsem mu musel slíbit, že sem na ně dám odkaz), ale to již na něj bylo příliš. Po koncertě už mu také nebylo rozumět a mé marné přemlouvání, ať jde ještě někam, minulo se účinkem, naopak pravil, že teď už může jít jedině do prdele. Nasměroval jsme tedy své kroky do známé ostravské ulice Stodolní, abych v klubu, který se jmenoval kdysi Rozkro(c)k a byl na Stodolní jedním z prvních, popíjel lahodné dvanáctky Ostravaru s malým Čulkou, se kterým jsem řešil, no to už nevím. Byl jsem rád, že jsem doklopýtal ke své mamince, aby ta mě ráno vyexpedovala zpět do Řepiště City a já mohl absolvovat zpáteční cestu opět osobním přemisťovadlem.

Fuj to jsem se rozepsal

:: zprznil: Karl 20:07 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...