Sousedy si nevybereš aneb Vichři z hor...
Někdo je má a někdo prostě nemá. Sousedy. My je máme a ne ledajaké. Hrozné. Strašné. Příšerné. Docela klidně bych sem mohla napsat jejich pravé příjmení, protože o internetu snad nikdy neslyšeli a i kdyby slyšeli, určitě by si mysleli, že se jedná o hromadnou ubytovnu mládeže, čili internát. Ale z obavy o své zdraví jim budu říkat Vichrovi. Jsou to alkoholici, takoví ti echtovní, pravověrní, jsou přímo kvintesencí alkoholismu. Přesně o nich je ten song:"Denně vožraléééj, denně vožraléééj...". Starý Vichr má za sebou několik rekreačních pobytů v Holčovicích (protialkoholická léčebna) a stará Vichřice by je potřebovala jako prase drbání. Neb jsou oba bez práce a žijou pouze ze sociálních dávek (bodejť by ne, mají tři haranty), chlastají něco, no smrdí to i přes zavřené dveře až na chodbu a já bych to označila za alkohol typu :pime šibko, bo še čmi. Na jejich mozkové buňky to zřejmě vliv nemá a ani mít nemůže, protože s pomocí boží zvládli osm tříd Základní školy. Všechny jejich děti jsou na tom velice podobně. Nejstarší dokončila Základní školu a pro sichr se ihned nechala oplodnit, prostřední si dodělává základní vzdělání v pasťáku a ta nejmladší statečně bojuje na Zvláštní škole.
Přátelé vězte, že s takovými sousedy není nouze o veselé historky z natáčení. Jejich žádosti o zapůjčení peněz, vajíček, cibule, kávy...mě už nechávají zcela chladnou. Nemám, nedám. V případě poblité a posrané chodby neohroženě klepu na jejich dveře a trvám na bleskovém odklizení výkalů. Dokonce jsem už tak vyškolená, že když mě ve tři ráno probudí řev a rány, otočím se na druhý bok a v klidu usínám doufajíc, že se konečně pozabíjejí. Následně přivolaným policistům odpovídám jasně a srozumitelně. Dokonce se už ani nečervenám,když mě ožralý Vichr (na poměrně rušné ulici) zdraví slovy:"Hoj, ty zpuchla pi*o.". Bez mrknutí oka jsem se naučila tomu kolouškovi odpovědět:"Čus, ty ču**ku.".
Jsou však momenty, kdy je i lety společného soužití značně zocelená a otrlá Válečná vyvedena z konceptu. Bylo poklidné letní odpoledne, chodbou domu se linul puch levného alkoholu, ze sousedovic bytu se ozývaly rány a řev. Řev, který dával tušit brzký skon jednoho z Vichrů. Po hodině nastalo ticho a já si radostně mnula ruce. Po pěti minutách mé bláhové radosti se ozvaly rány znovu, tentokrát na dveře našeho bytu. Rychle jsem si zopakovala telefoní čísla na Policii, Záchranku a Pohřební službu a šla statečně otevřít. Za dveřmi se potácel starý Vichr, páchnul jako kurví kufr a triko měl potřísněné krví. (Výborně, takže tentokrát budu volat Pohřební službu.) "Ty susedo, ta moja pi*a, mě bodnula a ja bysem potřeboval tum kudlu vytahnut ze hřbeta.". V té chvíli se pootočil a já si mohla vychutnat pohled na pořádný kuchyňák, elegantně vetknutý do jeho zad. Blekotala jsem něco o odchodu na Pohotovost a odborném lékařském zásahu...no, ale odporujte stokilovému nadžiganemu kreténovi, který vás navíc škrtí. Zavřela jsem oči a rychlým škubnutím mu vytáhla nůž ze zad. Ránu zalila Jodisolem, převázala, přelepila a doporučila Vichrovi návštěvu lékaře. "Kaj, kaj. Do dochtora něidu.". "Sousede, neblázni, ta rána je dost velká, chtělo by to zašít", odvětila jsem. "Šak maš sicher jehlu a kusek nitě. Zrob mi na tym ze par štychuv. Jak by se mi v tym vrtal dochtor, zavolal by na tu moju kukuřicu policajtuv a una by šla za kater.". Přesto, že byl naprosto neodolatelný, odmítla jsem. Zaštupuju kde co, ale bodat jehlou do lidského masa fakt neumím. Tak a takových historek mám plný kapsář. A budete-li, milé děti, hodné, Válečná vám zase někdy bude povídat, co zajímavého se událo na Slezské frontě.
Pá, pá...
:: ohezkla: HK 13:32 :: [odkaz trwaly] :: |
...
0 Komenty popularne:
Přidat komentář
<< Home