:: Jen tak zlehka ::

:: 31.3.04 ::

Tak mě dneska opíchali paní Millerová

Ano, ano, titulek nelže. Ale popořadě. V pondělí si takhle sedím v kanclu, když tu Čmelda začne prohlašovat, že ve středu jede pro svou poslední dávku tetanu. Vzpomněl jsem si, že mé poslední očkování proběhlo kdysi dávno na přelomu osmdesátých a devadesátých let a tak jsem se rozhodl přidat se k němu a nechat se opíchat taky. Dnes jsem tedy Čmeldovi řekl, ať se rychle nasnídá, vyčůrá, vykaká, že poté vyrazíme. Když měl všechny úkoly splněny, čekal jsem na něj ještě hodinu, než se uvolil nastartovat svůj žlutý blesk, protože se rozhodl k přemístění na trase Žižkov – Jinonice osobním přemisťovadlem. Hned po nástupu a absolvování prvního kilometru se z rádia ozvalo: kdo chce jet Plzeňskou, ať na to hned zapomene, trčím tady už půl hodiny, Smíchov je pro automobilisty naprosté peklo…a jiné podobné povzbudivé hlášky. Náš plán vzal za své. Naštěstí byla k dispozici mapa, proto jsem využil svých skvělých navigátorských schopností a po pěti minutách s vyplazeným jazykem a ježdění prstem po mapě, našel jsem žlutou čáru, hned vedle Plzeňské, vedoucí do Jinonic a zvoucí se Radlická. Cestou nás však zdržely ucpané Vinohrady, ale i přes veškeré nebezpečenství dorazili jsme v pořádku k poliklinice. Jelikož jsem jel naprosto neobjednán, uvažoval jsem, co milým sestřičkám řeknu. Snad: "Dobrý den, já chci taky jednu včeličku do prdele?".

Ale to už jsme byli na recepci, Čmelda se vesele ohlašoval a já se stále nervózně motal kolem. Dokonce jsem se ho i ptal, jestli mi neporadí, ale to on ne. Nakonec jsem sebral poslední zbytky odvahy a pravil: "Dobrý den (to jediné mi zůstalo z přípravy), já jsem zjistil, že mám celkem dlouhou dobu po posledním očkování proti tetanu a chtěl bych taky.". Sestřička na mě chvíli hleděla, ale pak uviděla zoufalství v mých očích, zeptala se mě na jméno a řekla, ať se posadím, že hned přijdu na řadu. Zlehka jsem dopadl na svůj zadek, který měl brzy poznat, zač je toho loket. Jen kratičký okamžik jsem seděl, když si mě vyzvedla pěkná mladá doktorka, odvedla si mě do ordinace, řekla mi, ať se připravím a zase odešla. V tu chvíli jsem nevěděl, co si počít. Měl jsem mlhavou představu, že se ta injekce dává do zadku, ale co když ne? Co když tam budu ležet, kalhoty na půl žerdi a ona mi řekne, že to nemuselo být a píchne tu injekci třeba….třeba….třeba do ucha. Tak jsem chvíli stál, dělal, že mě naprosto pohltil plakát o cholesterolu, když se ona doktorka vrátila, podívala se na mě a pravila, že už bych si ty kalhoty ale fakt mohl sundat. Položil jsem se tedy na břich, sestra vzala smrtící jehlu a povzbudivě mě poplácala po zadku se slovy, ať se uvolním, že jinak to bude bolet víc. Nic mi tedy nezbývalo, povolil jsem svalstvo, aby se jehla mohla zarýt bez vážnějších následků. Nezbytná náplast, kalhoty hore a rozloučení se s doktorkou. Nechybělo mnoho a málem se objevilo i pár slziček. Bylo vidět, že jsme si za tu chvíli vybudovali zvlášť blízký vztah. Vrátil jsem se na recepci, kde čekal Čmelda a rozhodli jsme se, jelikož máme oba po dvou vypadlých plombách, nalézt jakési zubaře, co by nás chtěli. Tedy objednat na zalepení děr v zubech. Ti líní cajzli však měli plno na dlouhé měsíce dopředu a tak jsme po nedobrém obědě vyrazili zpět do roboty.

Čmeldův pohled na celou expedici zde

:: zprznil: Karl 18:06 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...