:: Jen tak zlehka ::

:: 21.4.04 ::

Den pro mou lásku aneb Bulím jako želva...

Je to možná jistý druh masochismu, dívat se na film, o kterém na sto procent vím, že mi neudělá dobře na dušence. Nemohu si však pomoci. Tak tomu bylo i dnes přes poledne. Na Primě opakovali film Juraje Herze "Den pro mou lásku". Nechala jsem všeho, usedla k bedně a po pěti minutách už jsem brečela feňe do kožucha. Poprvé jsem film viděla asi v patnácti a už tenkrát mě fascinoval, brečela jsem a musela myslet na věci, na které se radši moc myslet nemá. Smrt dítěte. Patnáctiletý mozek, nezatížený existenčními problémy, bez špatných životních zkušeností jen ztěží dokáže v plné intenzitě pojmout hrůzu a utrpení rodičů, kteří ztratí dítě. Přesto, nebo právě proto se pokaždé dívám znovu a znovu na tento film. Čím jsem starší, čím více jsem dostala facek od života, tím více prožívám a vnímám smrt. Smrt jako Damoklův meč, který visí nad námi všemi.

V rámci dnešního sebetrýznění jsem vzpomněla na jednu bývalou kolegyni. Je to už možná patnáct let zpátky. Obě jsme pracovaly na výpočťáku. Jí bylo tenkrát asi tolik co mně dneska. Hrozně toužila po dítěti. Několikrát otěhotněla, několikrát samovolně potratila. Dlužno podotknou, že v té době neexistovalo IVF. Těhotenství se plánovalo s teploměrem a menstruačním kalendářem v ruce a udržovalo se tak, že těhotnou prostě zašili (což se, pokud se nepletu, praktikuje i dnes).Pamatuji si zcela přesně jak radostně všem sdělovala, že už je v pátém měsíci a že tentokrát dopadne vše dobře. Za dva týdny ji odvezli přímo z práce do špitálu a vrátila se zpátky asi až za tři měsíce. O deset kilo lehčí, šedivá a utrápená v obličeji. Teprve za další dva měsíce byla schopna mluvit o tom, co se jí stalo.

Do nemocnice ji přivezli se slabým krvácením. V noci jí bylo velmi špatně a měla silné bolesti. Doktoři jí řekli, že vše je v pořádku. Druhý den v poledne jí vyvolali porod (byla už v šestém měsíci) a ... dítě bylo mrtvé. Bylo mrtvé už v noci. Představa, že nějakých dvanáct hodin nosím v břiše mrtvolu mi už tenkrát udělala dost špatně. A to nejhorší mělo přijít. Neboť v šestém měsíci těhotenství se nejedná o potrat ale o porod, musela si mrtvé dítě ze špitálu odvézt a pohřbít sama. Když o tom teď píšu, brečím jako želva. Je to sice už dávno, ale...bolí to.

Vím, že socialistické zdravotnictví je, zaplať Bůh, minulostí. Vím, že dneska je snad všechno jinak. Ale přesto některé věci přetrvávají. Pocit bezmoci, pocit strachu, pocit bolesti a smrt. Proto je možná dobré občas kouknout na film, o kterém víme, že nám neudělá dobře na duši. Jako memento.

Držme si palce...

:: ohezkla: HK 14:47 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...