:: Jen tak zlehka ::

:: 28.4.04 ::

Měl to být poetický večer aneb Problematika dospívání...

Chtěla jsem se odměnit za statečnost (pan ORL dochtor mi nedal takový ten obrázek se lvem a nápisem "Statečné srdce") a na chvíli zapomenout na svou bolavou držku. Chtěla jsem si odpočinout od hokeje, vytáhnout pana Válečného a čubu na podvečerní procházku a následně zajít (to už jen s panem Válečným) na nějaké dobré papu do restaurace. Konec konců, proč ne, jednou za čas. Byl krásný vlahý podvečer, začalo se smrákat, řeka šuměla. Procházka byla velmi příjemná a taková jarně romantická. Dokonce i čuba vycítila výjimečnost této situace a zcela mimořádně nesežrala zdechlou rybu.

Příjemně naladěni jsme se vydali do centra a cestou jsme se rozšafně dohadovali kam se zajdeme najíst. Oba jsme měli chuť na pizzu a proto zvítězila pizzerie, kde sice mají tu italskou placku poněkud dražší, leč bezkonkurenčně nejlepší. Drobně jsme opomněli skutečnost, že v oné pizzerce se scházejí puboši z celého města (nechápu, je tam fakt poměrně draho). Zasunuli jsme se do prázdného boxu a ano...hospoda byla plná pubescentních fakošů. V boxu za mnou seděly tři černě oděné intelektuálky (evidentně produkt Slezské univerzity) a oduševněle rozprávěly na téma:Kafka a jeho přínos pro českou literaturu. Inu, i já si kdysi hrála na intošku a blábolila o Kafkovi. Děvuchy navíc nebyly hlučné, takže se to dalo přežít. Ovšem pantátovi hořkla jeho výborná špenátová pizza v ústech. Box za jeho zády okupovalo pět asi osmnáctiletých husiček. Neustále se nablble chichotaly a chovaly se jakoby to tam osvobodily. Jejich výrazivo by jim mohl závidět leckterý dlaždič. Chápu, že puberta je obdobím vzdoru a odmítáním autorit, ale mluvit o své matce jako o "té staré pitce", ehm, tedy...navíc si ty trubky připadaly děsně v po-ho-dě. Dozvěděli jsme se vše, co jsme nechtěli vědět o jejich intimním životě (zásadně hovořily o šukání, prcání a šoustání). Také jejich názory na muže byly poměrně interesantní. Nejvíce mě zarazilo, že jsou to maturantky. Podle chování a mluvy bych je tak šacovala na jelita z pomocné školy.

Chudák manžel byl tak vytočený, že se neudržel a velmi slušně je poslal do pekel. Jedna z nich (ta nejhlučnější a nejvulgárnější) mu jasně naznačila "vo co gou":"Drž pi*u, šuline!". Tak to bylo silné kafe i na mě. Jsem pověstná svou zdrženlivostí a tolerance je mé druhé jméno, ale toto? Vstala jsem, s úsměvem na rtu a telefénem v ruce jsem se šla děveček optat na číslo na Městskou policii. "A proč jako, ty krávo?". "Protože mě, milé dámy, obtěžujete svým vulgárním a hlasitým projevem.", odpověděla jsem a nahodila výraz tvrdosti žuly. Jejich smích mě málem smetl pod stůl. Se stále žulovým ksichtem jsem vytočila číslo policajtů a strážmistrovi velmi zřetelně vysvětlila daný problém. Že mi sdělil, že k takové prkotině vyjíždět nebudou, jsem samozřejmě holubičkám neřekla. Každopádně můj herecký výstup přinesl kýžený výsledek. Pubošky se sklidnily a my jsme, mírně rozladěni, dojedli své pizzy. Při odchodu jsem si neodpustila pár vět o úrovni štředoškolské mládeže.

Já vím, nebyli jsme jiní. Taky z nás rodičové šíleli. Ale právě proto nehodlám tolerovat hormony zmítané mozky, které se na veřejnosti chovají jako hovádka. Ať si mezi sebou mluví jak chtějí, ať si tak mluví i doma, když to nesere jejich rodiče. Já ale nevidím jediný důvod, nechat si otrávit pěkný večer bandou pubertálních dacanů.

Škoda každé facky, která padne mimo...

:: ohezkla: HK 13:13 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...