:: Jen tak zlehka ::

:: 23.4.04 ::

Přišlo Jaro do vsi aneb Ustřelte mi hlavu...

Kula pere jako sedlák cepem, ptáci řvou, stromy se osrsťují, pupeny pučí, květy kvetou, zelená je tráva a pyly pýlí. A v tom božím dopuštění se zmateně motám a trpím. Přestože mám Jaro ráda, nemůžu se kochat. Nemůžu nadšeně pobíhat mezi stromovím a nasávat vůni květů. Nemůžu se položit do trávy a čumět do azuru. Proč? Bo! Bo su alergik. Oči mám nateklé jako tenisáky, obličejovou část olezlou jakýmsi nepěkným ekzémem, kýchám a z nosu mi teče jako ženichovi z lulinka. A su protivná. Ráno, abych vůbec mohla existovat, snídám antihistaminika. Prostě balada. A aby toho nebylo málo, včera sežnuli techničtí služebníci pažit před naším barákem, takže to chytám v plné palbě jen co otevřu okno. Nejradši bych někam zalezla a vylezla až na Podzim.

Ale dneska je fakt tak krásně, že jsem se rozhodla zariskovat a vyrazit do lůna Přírody. Nacpala jsem se patákama, vypila půl litru fujtajbloidního odvaru z kopřiv (prý má zmírňovat alergické reakce, pche), sbalila si své malířské náčiní a čubu a srdnatě vyrazila do plenéru. První prdu jsem chytla hned před domem od té posekané trávy. Záchvat kýchání a chrchlání mě vyřadil tak na pět minut z provozu. Ale co, nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme. Jde se do parku. Další dávku pylového bordelu jsem vdechla přesně tam. Rostou tu břízy a ty jsou právě v plném květu. Další záchvat kýchání. Odvážně pokračuji v misi, směr řeka. Dneska je přeci krásně, kurňa!!! Řeka šumí, lehounký vánek čechrá vlnky a roznáší vůkol...do prdele, co je toto za prach? Tak na pyl z těchhle křaků bych snad alergická být neměla!!! Je mi jedno, že ta voda v řece není zrovna nadvakrát čistá. Namáčím kapesník a dávám si ho na ksicht. Stejně už vypadám jako malomocná, takže nějaký svrab ze špinavé vody mě nerozhodí. Se sebevražednou tendencí pokračuji v chůzi, neboť destinací dnešní vlastivědné vycházky má být jezero.

Nebudu snad ani dopodrobna líčit kam jsem se až prokýchala a prochrchlala. K jezeru jsem nedošla, nenaplácala jsem barvy na papír. Kulturní veřejnost sice tímto přišla o jedno vrcholně umělecké dílo, ale já nepřišla o život. U prvního mostu jsem to otočila zpátky do chalupky. Na hlavu jsem si pustila studenou vodu, polkla tři kostky ledu, zavřela okno a zalezla do postele chcípnout. Pokud bych výrazně dlouho nic nenapsala, je po mně. Ale vězte, měla jsem vás ráda. Bděte!

Táta včera na venku našel první sněženku...

:: ohezkla: HK 13:02 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...