:: Jen tak zlehka ::

:: 2.4.04 ::

Rukověť manželky aneb Nezabiješ!

Svého muže miluji, ctím ho a vážím si ho. Před zraky jednoho z městských zastupitelů jsem mu kdysi dávno slíbila věrnost dokud nás smrt nerozdělí. Tyto atributy manželského svazku se mi s menšími obtížemi daří naplňovat. Pravda je však taková, že si čas od času, se zrakem zakaleným vztekem a naběhlou žílou na krku, musím polohlasně opakovat:nezabiješ, nezabiješ, nezabiješ!!!

Každá žena se dříve nebo později ve svém životě střetne s fenoménem zvaným "mužský mozek". Snad každá žena si zpočátku naivně myslí, že si toho kolouška převychová k obrazu svému. A já, po jedenácti letech manželství volám:"Holky, nebuďte naivní, chlapa prostě nepředěláte, ba naopak, bude horší a horší!". Ledaže si pořídíte dezorientovaného trubce, který nemá vlastní názor a rád se nechá manipulovat (a ani v tomto případě si nejsem jistá úspěchem).

Já osobně jsem na tento boj s větrnýmy mlýny rezignovala už před lety a pochopila že: chlap si sklopí záchodové prkýnko jen když se potřebuje vykadit. Marné a zbytečné jsou naše prosby a hrozby. Prostě se smiřte s tím, že jdete-li v noci čůrat, v polospánku se zavřenýma očima, ve čtyřech z pěti případů zahučíte do mušle, protože ON to pitomé prkno zase nechal nahoře. Já, když je dopad zvláště bolestivý, začnu ječet. Ať si to taky užije, jen ať se probudí a ví jaké to je praštit se holým zadkem o hajzlík.

Chlap v zásadě odmítá hledat věci, které si někam založil. Proč taky. Má ženu, která přeci MUSÍ vědět, kam si je založil. Obzvláště ráno je otázka:"Miláčku, nevíš kde mám ponožky (slipy, brýle, klíče od auta, peněženku, doklady...)?", iritující. To je ta chvíle, kdy si říkám, že každý rozumný soudce by mě musel omilostnit, kdybych teď svého muže zabila. Copak je takový problém si ty ponožky (slipy, brýle, klíče od auta, peněženku, doklady...) dát večer na místo, kde je ráno najdu?! Věřte, milé spolutrpitelky, že je lepší si na to zvyknout, pomyslet si něco o prdeli, otočit se na druhý bok, přikrýt si hlavu peřinou a čekat, až si onu věc panáček najde sám. Pokud je zvlášť dotěrný, vylezte z postele, otevřete a zavřete lednici a s milým úsměvem mu sdělte, že tam ty ponožky opravdu nejsou.

A když už jsem u těch ponožek. Můj drahý má jistou ponožkovou specialitku, která mě vytáčí k nepříčetnosti. Fusekle si ZÁSADNĚ sundává tak, že jsou rubem nahorů. A odkládá je ne do koše na špinavé prádlo, ale na židle v kuchyni, na topení v pokoji, na židli u počítače...náš byt je poset fuseklema. Já pak chodím, převracím ponožky lícem nahorů a je mi blivno. Fakt je ten, že tuto manželovu slabůstku se mi částečně podařilo odstranit. Pokaždé, když jsem narazila na volně ložené fusekle, vyhodila jsem je do odpadkového koše. I nastal krásný den, kdy ponožky došly. S vlídným úsměvem jsem takto pravila:"Koupím ti, miláčku, nové ponožky, ale jen pod podmínkou, že si je budeš převracet sám a dávat je do koše na špinavé prádlo. Jinak zase poletí do kandlu a choď si třeba v onucích, nebo bos!.". A dneska stačí jen ukázat na povalující se fusekle, naznačit zvracení a vše je následně dle mých představ.

A v tomto duchu bych mohla pokračovat do nekonečna. Špatně umyté nádobí, neustálé přepínání televize, permanentně zaprasený sporák...je toho dost, ale dámy, ruku na srdce, stojí nám to za věčné rozčilování? Není lepší se obrnit trpělivostí a myslet na věci, kterým zase my našim "pánům tvorstva" lezeme na nervy? Žít s chlapem je poměrně hrozné, ale bez něj to taky za moc nestojí.

Netrapte se, paní Kučerová...

:: ohezkla: HK 15:19 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...