:: Jen tak zlehka ::

:: 19.4.04 ::

To byl zase věčurek aneb Zatanči mi mezi pomeranči...

V neděli jsem měla v hlavě tisíce malých permoníků, kteří ťukali svými kladívečky a měli z toho škodolibou radost. Manželův známý totiž v sobotu zapíjel svobodu, neboť příští týden vrazí hlavu do chomoutu. Zapíjel ji mocně v malém baru, ve kterém byl i taneční parket a pan diskžokej měl patrně stranický úkol zničit zvukovody všech zúčastněných extrémní dávkou decibelů. Po pěti minutách jsem měla hlavu jako pátrací balón. Po dalších pěti minutách jsem cítila, že mi z uší teče krev a zcela nekompromisně jsem se dožadovala "volume doleva". Volume sice proběhlo, ale doprava a sálem se rozezněl song Leoše "Kožucha" s nebývalou intenzitou. Bylo mi jasno, že tady jde fakt o život a je třeba se urychleně uvést do stavu "opilá a šťastná".

Za hodinu už jsem fungovala jako Tóna Hluchoněmec a házela bokem na duc-duc muzičku. Mozek mi zahltily úžasné hitůvky, od "Sereme" - uá, ué, přes "Čivavu" až k Aničce "Dajdou". Po dvaceti minutách tance jsem se, splavená potem, odebrala ke stolu a občerstvovala se kalorickými nápoji. DJ přešaltroval na gaučovky, oplodňováky, ploužáky a jiné písně pomalého typu. Neb pan Válečný dlel v družném rozhovoru s jakýmsi kamarádem, zapálila jsem si cigárko a pozorovala vlnící se páry. "Slečno, smím prosit?", ozvalo se mi těsně vedle ucha. Opravdu jen zběžně jsem koukla na žadatele o taneček a vymrštila se, jakože teda jo. Za tři pikosekundy jsem hořce litovala. Proč, já blbá, si týpka pořádně neprohlídla? Proč, když jdu jednou za rok trsat, má Marianum (opavský ústav pro retardované) vycházky? Panáček byl takový malinkatý tanečníček s výrazem Foresta Gumpa. Já se nad ním tyčila jako obryně Stáňa a mohla mu v klidu přepočítat řidnoucí vlasy na temeni. V drobounkém tělíčku však lví srdce tlouklo. "Slečno, máte přítele?". "Jde na to z ostra.", pomyslela jsem si. "Ne, přítele nemám, ale mám manžela, žárlivého manžela!", zněla má odpověď . Jeho malounká ručenka se pomalu leč jistě přesunula na mé veliké pozadí. "Váš manžel mi nevadí, když tady není, chi, chi.". Přestože jsem věděla, že kdybych Forestovi plácla jednu přes hubu, zabiju ho, ukázala jsem na svého muže a pravila:"Tak hele, tam ten pán je můj muž, vy urychleně sundejte ruce z mého zadku a chovejte se slušně!". Po těchto slovech jsem se odebrala zpátky ke stolu, kde se můj choť svíjel v záchvatu smíchu. Pozoroval mě a mého tanečníka a čekal jak to dopadne.

Za chvíli se mi dostalo satisfakce a smála jsem se já. K našemu stolu přistoupil velmi šukézní zajoch. I načechrala jsem vlas, nasadila čtrnácti karátový úsměv a očekávala vyzvání k tanci. Hošík však přisednul k mému muži. "Pane, vy vypadáte jako Ježíš.". (Pan Válečný má dlouhé vlasy a hustý plnovous). "Ano, synu, já jsem Ježíš.", zněla pohotová odpověď manželova. "Tak to mi splníte jedno přání, že?". To už jsem neudržela svou kamennou tvář a ryčela jsem smíchy. "Ne, synu, to se budeš muset obrátit na zlatou rybku, já už jsem hodně starý.". Zajoch vytřeštil oko a rychle zmizel. Nemusím snad ani dodávat, že jsem svému muži ještě v neděli říkala "Ježíši".

Při pondělku musím konstatovat, že občasná návštěva diskošky není od věci. Člověk se vypotí líp než v sauně, seznámí se se zajímavými lidmi, užije si pop-muzičky a popije něco alkoholických nápojů. Jedinou vadou na kráse byli druhý den ti permoníci v hlavě.

Tancuj, tancuj, vykrůcaj...

:: ohezkla: HK 10:27 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...