:: Jen tak zlehka ::

:: 11.5.04 ::

Zwjonzek kulturalny aneb Tož, kerú béknem...

Přes měsíc jsem nezaměstnaná a už mi z toho kolosálně hrabe. Vařím, peru, uklízím, venčím čubu a sleduju takové skvosty jako jsou Melrose Place, Komisař Rex, Doktor z hor a jim podobné. Občas si koupím nějaký ten měsíčník pro ženy a připadám si těžce v obraze. Pokus o četbu kvalitní literatury se omezuje na nadpis kapitoly. Jedinou útěchou je mi Internet a vědomí, že do opavského blázince dojdu pěšky. Proto vítám každé povyražení. Obzvláště pak, je-li to věčurek na vysoké intelektuální úrovni. Jsem přeci mladá, krásná, vtipná a děsně chytrá, i když celkem nepoužitelná.

Radostně jsem si včera zavýskla, když jsem byla pozvána na setkání místních divadelníků a operníků. Bleskurychle jsem pročetla divadelní program, abych mohla zavést osvícenou konverzaci o zdejší činohře. Jukla jsem do "Hudební výchovy pro žáky třetích tříd", bych se mohla pochlubit, že umím odezpívat celou stupnici a vím, co je čistá kvarta. Pobrukovala jsem si "Pláč židů" z Nabucca a těšila se na to, že se konečně v plné šíři a hloubce projeví můj třeskutý intelekt. Natěšená jako malé děcko jsem se vydala vstříc novým zážitkům.

Zdejší divadelní klub je jako stvořený pro setkání na úrovni. Na vysoké kulturní úrovni. Až na tak vysoké, že jsem si první hodinu připadala jako mimozemšťan. Afektované subrety se bavily o dominantách a subdominantách. Povýšená klavírní virtuozka se rozhořčovala nad tím, že "ten pedál se jí opravdu nepovedl". Hysterický činoherec deklamoval Hamleta, či co to bylo. A já? Já chtěla být taky tak úúúžasná a pochlubit se, že jsem jednou byla v Národním divadle, že vím, kdo je Antonín Dvořák, že dokonce osobně znám Lišku Bystroušku. Začala jsem hovořit o čisté kvartě (když už jsem to pracně nastudovala, tak to taky prodám), dámy opovržlivě zvedaly obočí, pánové dělali takové to rádoby chápavé:"Ehm, tedy, mnoo.". A mně bylo divně. Rozhodla jsem se, že se nevzdám. Přeci nejsu žádná holá prdel, blbečci blazeovaní.

Přisedla jsem ke stolu partičky z divadelního orchestru. Pár jich znám a vím, že jsou naprosto normální, rádi zapaří a nepokazí žádnou srandu. Za půl hoďky jsem už vyla smíchy a bylo mi naprosto putna, co si kdo myslí. Kdybych tady měla převyprávět všechny veselé historky z natáčení, celý "párek" by mi nestačil. Každopádně jsem se výborně bavila. Kolem půlnoci hudebníci vytáhli nástroje a začali hrát tu nejšílenější dechovku, kterou jsem kdy slyšela. Pepíku Zímo, bledni závistí. Nad ránem jsem statečně vyřvávala, že "vésélááá jééé dědííínááá..." a měla jsem silné nutkání zavolat Karlovi a zazpívat mu nějakou pěknou prostonárodní píseň. Naštěstí mi včas došlo, že by mě asi zabil. Nicméně jsme při odchodu z klubu alespoň svým zpěvem (v mém případě spíš řevem, jsem totiž absolutní hlušec) obšťastnili naše opavské spoluobčany.

A jaké z toho plyne ponaučení? Nikdy už se nenechám rozhodit nějakými nadutci, kteří hrajou nejen ne prknech, která znamenají svět, ale i v životě. I bez nich mám svých mindráků až nad hlavu.

Milostné zvířátko uděláme z vás...

:: ohezkla: HK 14:24 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...