:: Jen tak zlehka ::

:: 2.6.04 ::

Příroda regeneruje aneb S chutí do toho...

Včera jsme vyhópla z loža s tou nejhorší náladou jakou jsem kdy měla. Vrcholné nasrání na sebe sama vytvořilo velmi vyváženou kombinaci s depresí a apatií. Inu, den jako stvořený pro sebevraždu. Nacpala jsem se antihistaminiky, připlácla si na čelo mokrý hadr a uvažovala o nějakém efektním (a efektivním) způsobu odchodu z tohoto slzavého údolí. Dopoledne se táhlo jako cestička slizu za slimákem. Po poledni mě z chmurného rozjímání vytrhlo zvonění telefénu. "Nazdar Válečná, co robiš?". "No celkem nic, jen tak si tu uvažuju o sebevraždě a nevím, jestli se podřezat, oběsit, nebo pustit plyn a narvat hlavu do trouby.". "Tož tys je sicher jebla, neser a pojď na jednu čepicu.". Tak tomu říkám výzva. Můj nejlepší kámoška Bob mě oslovil nabídkou kvalitního ožrání se. "Tož dobrá tedy, kdy a kde?". "Tak za pět minut na zahradce U Ruže.". Než jsem stačila zahlásit, že na zahrádku nee, bo te pyle mě zabijum, Bob zavěsil. Polkla jsem paták, špricla si do nosu, kápla do očí, do ceterky sbalila asi stovku papírových kapesníků a statečně vyrazila mezi pyly.

Hospůdka U Růže je v centru města malebně ukryta mezi stromovím a okrasným křačím. Městský ruch sem nedoléhá a pergola obrostlá břečťanem skýtá žíznivcům příjemný stín a nám, alergiků, velké množství naprosto netušených alergenů. Odevzdaně jsem lapnula na dřevjany zyc, objednala si pivko a nasála vzduch do dutiny nosní. Copak to je za omamnou vůni? Chlupy v nose se hrůzou ježí a brání průchodu vzduchu prosyceného rygolem černého bezu. Cítím, že to bude velmi příjemné odpoledne. "Ty něbuď sračka, buď chlap, ni!", pravil Bob, který asi minutu koukal na můj zděšený výraz a rychle otékající ksicht. Jasně, co mě nezabije, to mě posílí. První pivko jsem vypila rychlostí blesku, stopadesátkrát kýchla, dvakrát si špricla do nosu a snažila se nemyslet na to, že vypadám jako mýval křížený s Asiatem. U druhého piva mi začalo být všechno putna. No co, beztak jsem dneska uvažovala o sebevraždě. Ani se nebudu muset moc snažit a budu to mít za sebou. Netušila jsem však jak výborný otupující koktejl vytvoří antihistaminika s alkoholem. Opravdu, mohu vřele doporučit.

Po třetí čepici jsem poletovala jako devadesátdevět balónků, vesele šveholila a s hlubokým ponorem rozebírala problematiku řazení třetího rychlostního stupně v Renaultu Clio. Přesně v 15:30 jsem ji měla sedět jako z praku a začala troubit k ústupu. S výrazem idiota jsem se vydala do chalupky. Cesta, která za normálních okolností trvá asi pět minut, mi trvala půl hodiny. Neustále jsem si opakovala, že su chlap, kladla nožku před nožku a nedbala pohoršených pohledů spoluobčanů. Pan Válečný mě neuvítal s otevřenou náručí. Ale ani moc nejargal, zřejmě viděl, že by to bylo prd platné. "Kolik jsi toho, prosím tě, vypila?". "Tsss, chicht, chrocht, asi čytři piva, ale je mi tááák fajně, tatušku.". "A víš to, že máš děsně napuchlý ksicht?". "A že mi to fajně přistaně? Včil se už klidně možu vliznut pod bezovy křak a nic mi něbudě, bo přiroda regeneruje!". Byla jsem okamžitě vykázána do postele a na obličeji mi přistál pytlík s ledem.

Dneska se mi už umírat nechce. Náladu mám docela dobrou. Ale co je hlavní, dneska už vím, že přežiju i velkou dávku alergenů, jen si musím na ta antihistaminika dát pár piv. Takže, s chutí do toho.

Kam slunce nemůže, přichází lékař...

:: ohezkla: HK 14:10 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...