:: Jen tak zlehka ::

:: 21.6.04 ::

Strejda Bubák a proč malé děti při pohledu na mě pláčou?

Uplynulý víkend jsem zasvětil pobytu v severovýchodní části republiky. Vyrazil jsem v pátek přímo z práce na expresní vlak, který mě měl vyložit v Olomouci. Mimochodem TT a TM – kdy podnikneme akci Rukávky a Krabice? V Olomouci se totiž nacházel dočasně dislokovaný Ing. Tlustý, který navrhnul páteční večer v olomouckých podnicích. Nebyl jsem proti. Cesta příjemně ubíhala, shlédl jsem cestou Terminátora 1 a část Star Wars IV. a už jsem vytupoval na olomouckém peróně. Před nádražím už mě čekal inženýr ve své nablýskané Škodě 105 L (to L je důležité, neboť se jedná o verzi Luxus, která měla stahovací i zadní okénka). Vyložili jsme můj bágl v prostorách, které inženýr krátkodobě užíval a poté už jsme vyrazili na noční obchvat podniků různých úrovní. Poznávání to bylo náročné a tak se nebylo čemu divit, že jsme již kolem jedné mířil zpět k ulehnutí. Cestou však inženýr pojal nevýslovnou chuť ještě něco vypít a tak jsme ve Škodě 105 L (!) ujeli od bytu asi 100 metrů, abychom ve zdejším Hladovém okně zakoupili láhev Fernetu citrusoidního a nějaký ten Toník. Ukázalo se však, že tato kratochvíle již byla na inženýra příliš a ten po jedné sklence vytuhl na gauči. Kvitoval jsem to s povděkem, neboť mi zůstala volná postel, dal jsem tedy sobě ještě pár sklenek, pohrál trochu her a usnul spánkem spravedlivě opilých.

Sobotní probuzení nebylo z nejrůžovějších, ale mělo se brzy zabarvit. Při urputném přemýšlení co budeme dělat než vyrazíme ku Ostravě a poté do Vratimova na ohlášenou bečku, prohlásil inženýr bez uzardění, že vyrazíme lovit ryby. Je to totiž náruživý rybář. Shodli jsme se na tom, že zůstávat nadále ve městě, které nám již nemá co poskytnout je nadále zbytečné a vyrazili ku Ostravě hned. On pan inženýr nedá dopustit na své domácí loviště. Vyrazili jsme tady Škodou 105 L (el) a cestou jsme dokonce dosáhli i rychlosti 100 km v hodině. Paráda. V Ostravě jsme naložili inženýrovy pruty, já sobě naložil 3 otravárky v láhvi a už jsme opět proháněli Škodu 105 L (Luxus), tentokrát směr Antošky. Cestou jsem zkonzumoval trochu toho piva a tak jsem po příjezdu rozbalil sobě karimatku a usnul spánkem unavených. Po probuzení jsem zjistil, že inženýr ještě nic nechytil, chvíli jsem jen tak bloumal kolem, až jsem se rozhodl rozdělat oheň a motivovat chytajícího inženýra vidinou lákavé rybí pečínky. Ani to nepomohl a tak jsme rezignovali na čerstvou potravu a rozhodli se vyrazit na vratimovskou bečku. Cestou bylo krásné počasí a tak jsme ve Škodě 105 L (L) pustili si sobě prehistorickou kapelu Mňága a Žďorp a nahlas si zpívali. Inženýr to kvitoval s prohlašením, že jsme strašní chuji, za pár let nám bude třicet a mi si tady zpíváme Radost až na kost ve Škodě 105 L. Každopádně po příjezdu jsem stihl akorát narazit bečku, načepovat 6 piv a spustila se strašná průtrž mračen. Mi to zas až tak nevadilo, neboť jsem měl stejně v plánu vyrazit do hospody na fotbal. Tak jsme taky záhy učinili a nechali se kochat skvělým fotbalovým galapředstavením. Po tom třetím gólu jsem se objímal naprosto s každým. Pak následoval přesun zpět, sledování trochy The Simpsons a pak už jsem požádal přelaskavého Ing. Tlustého, aby mě odvezl do Řepiště City svou přenádhernou Škodou 105 L. Pochod by byl náročnější než bych zvládl.

Neděle – auauau. Byl jsem rád, že jsem zvládl ve dvanáct vykopat se z postele, pozdravit se s otcem a jeho přítelkyní Mirxou, zjistit, že mají na hlídání dítě Mirxčiny dcery, poobědvat a pak se jen složit na pohovku k televizi, kde jsem si lízal rány. Mirxa na to reagovala tím, že vždycky ke mně přinesla dítě a pravila: „podívej Anni, strejda bubák“. Odpovědí ji bylo mé: „áááárghh“ a usedavý pláč dítěte. Pro uklidnění jsem si notoval píseň jedné hardcorové kapely jménem Já nenávidím malý děti. Proválené odpoledne se chýlilo ke konci a já musel vyrazit ku Ostravě, kde jsem měl nocovat u matky, abych se pak ranním spojem přesunul zpět do Prahy. U matky byla má milovaná babička, tak jsme si popovídali, já zavzpomínal na jedno z prvních slov, které jsem kdy řekl (bylo to BABIMUCHABACJU), abych jej pak asi rok opakoval jako mantru a už bylo na čase vydat se na domluvené setkání se skvělou D. Sraz jsme měli v restauraci Staročech (Reklamní vstup: nachází se na Smetanově náměstí, přímo naproti Divadlu Antonína Dvořáka), o které mám takové tušení, že jsem v ní strávil půlku svého ostravského života a kecali a kecali. Jelikož doma se chystalo sledování Superstar, musel jsem kdesi shlédnout fotbal Španělsko – Portugalsko. D. souhlasila, že půjde na chvíli se mnou a tak jsme se přesunuli do jedné restaurace, na jejíchž oknech slibovali velkoplošnou projekci. Avšak ouva, šéf byl toho názoru, že musí shlédnout superstar a ne nějaký blbý fotbal, z čehož měla D. nezměrnou radost a já s ní hleděl na velkoplošné Šárky a Anety. Hrůzahrůz. Naštěstí se mi je povedlo překecat aspoň na druhý poločas. Uf. Pak už rychle domů, krátký spánek a vlak EX Hutník. Zde musím učinit zásadní prohlášení: EX Hutník je naprosto hovadský vlak, který nemá ani v jedničce zásuvku elektrické energie a tak jsem místo sledování filmů byl odkázán na čtení a předstírání spánku. A to už by stačilo ne?!

Týý vole

:: zprznil: Karl 19:30 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...