:: Jen tak zlehka ::

:: 11.6.04 ::

Suicidal tendency aneb Když čert sere...

Jsou chvíle, kdy si říkáte, že to sice stojí za prd a že situace je vážná, nikoli však zoufalá. Že je všechno pokakaným navrch, ale mohlo by být i hůř. Permanentní dlouhotrvající bolest se stane součástí života natolik, že ji tak nějak přestanete vnímat. Někde vzadu věříte, že se to prostě jednou musí obrátit k lepšímu a mobilizujete poslední zbytek naděje a zdravého rozumu a fungujete, jako by se celkem nic nedělo. Pokud se nevyvrbí něco, co vás srazí na kolena, docela to i jde.

Byla jsem více méně smířená s tím, že už třetí měsíc zoufale hledám práci a nenacházím. Uvykla jsem si na svou alergii, na oteklý ksicht, pojídání patáků. Naučila jsem se žít s vědomím, že zemřu bezdětná a v papírové rakvi poputuju do hromadného hrobu. Sice jsem se občas musela praštit kladivem do ruky, abych se ujistila, že žiju, ale fakt to docela šlo. Pořád ve mně byl kus optimisty, který věřil, že bude líp, protože prostě líp být musí. Ovšem dnes dopoledne jsem padla pyskem na tvář a volně přešla do fáze sebelítostivé fňukny s nervama na pochodu.

Po probdělé noci jsem se ráno vyhrabala z loža, vypila extra silné kafe a snažila se svůj starý unavený mozek přinutit k soustředění na vyhlášku o pohybu motorových vozidel na pozemních komunikacích, bych mohla se ctí obstát u testů a rozšířit tak šik dobrovolných dárců orgánů. V 10:00 mě prdlikání telefénu zastihlo u otázky: přečnívá-li náklad vozidlo vpředu nebo vzadu více než o 1m, přečnívající konec nákladu...bla, bla, bla. Výborně, alespoň se na chvíli odreaguju. Volal mi manžel. Jeho hlas zněl jako ze záhrobí. "Víš, co je nového??", ptal se mě pan Válečný. "Co se děje, máš nějaký divný hlas.". "Posaď se, mám pro tebe jobovku.". Přestala jsem tepat a před očima mi začaly tančit rudé kruhy. "Tak co se, ksakru, stalo!?". "No, firma prý nemá takový obrat jaký by měla mít...", ne, Bože, jen to ne, ať ho nepropustí. "A tak čtyři lidi dostali výpověď.". Zastavilo se mi srdce. "A co ty, ty taky????". Manželovu odpověď: "Jo, já byl mezi nima.", už jsem vnímala jakoby z velké dálky.

Pečlivě budovaný domeček z karet spadl s plesknutím na zem. Kurvadrát, co teď. Rozklepala jsem se, začaly mi téct slzy a vize žebrácké hole byla na dosah. Viděla jsem sebe samu, kterak vybírám zbytky z popelnic. Jak v ošoplstaném svetříku vařím chlebovou polívku. Viděla jsem naše stěhování do Azylového domku a milosrdnou smrt po požití velkého množství Okeny. Udělalo se mi nedobře a pár minut jsem zoufala řvala do záchodové mísy. Přestože jsem poměrně velký realista, nenacházím žádné rozumné východisko. Vlastně ano. Ač tvrdý alkohol nepiju, zaběhnu do kšeftu a za poslední peníz zakoupím božkovskou lihovinu, čtyři krabky cigaret a takto vytvořím iluzi pro dnešní den - ožralá a šťastná. Dneska to nechám koňovi. A zítra...děj se vůle boží.

Plakala Maryčka Magdonova...

:: ohezkla: HK 13:03 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...