:: Jen tak zlehka ::

:: 22.9.04 ::

To jsou věci aneb Deníček slaměné vdovy II. ...

Poslušně hlásím, že výsadek směr Jižní Tyroly dopadl úspěšně a destinace bylo dosaženo po patnácti hodinách jízdy. Také musím nahlásit, že můj slaměný život se rozjel na plné obrátky a přináší netušené věci. První překvápko mi uchystala naše milá čuba. Hned v pondělí jí docvaklo, že pán a vůdce smečky odfrčel a proto je nezbytně nutné, aby hrdě pojala úlohu alfa samice. Ten, kdo je tady nesvéprávným trumberou jsem já. Při venčení předvádí kousky nevídané, stihla se drobně servat se sousedovic čubou (dva šrámy na čumáku), drsně mě hlídá a vrčí na každého, kdo by se chtěl ke mně přiblížit a vůbec dává najevo, že ona je středobodem Vesmíru. Včera mě vytočila natolik, že jsem se neudržela a přetáhla ji vodítkem přes zadek. Jestli to tak půjde dál, tak já skončím v blázinci a čuba v guláši.

Že to s mojí svéprávností je tak trochu nadivoko si patrně nemyslí jen naše pesa, ale též má drahá rodička. Sotva jsem v pondělí ráno rozlepila oko, rozprdlikal se telefén. Volala matička. "Tak co, už je pan Válečný v té Itálii?". "Jo, odjížděli ve čtyři ráno.", zněla má rozespalá odpověď. "No tak to je výborné, sbal psa, sbal sebe a přijeďte, vlak ti jede v 10:20.", zavelela máta. Musela jsem dlouze vysvětlovat, že můj pondělní příjezd nehrozí, neb musím v úterý na veterinu a až podle stavu čubí dělohy a případné další kontorly, provedu přesun do města tisíce komínů. Hlavou zeď neprorazíte. "Přijedeš nejpozději ve středu a hotovo, já tě znám, ty si určitě vůbec nevaříš a netvrď mi, že čínská polívka je taky jídlo.". Jasně a taky jsem se začala pokakávat a nemyju se. Shniju tady ve špíně, pokud ještě dřív nezhebnu hlady. Takže expedice s krycím názvem "Pečovatelská služba pro slaměnky" startuje dnes odpoledne. V sobotu budu mít na oběd kachničku, heč.

Mé ovdovění přineslo také poznatek, který by stál za podrobné prozkoumání. Chování samců k osamělé samici. Tedy, řeknu vám, já zírám a nestačím se divit. Slaměná vdova zřejmě působí na některé chlapy jako magnet. Ještě včera nedostupná a dnes...zbraně uchystány, lov může začít. Svým způsobem je docela příjemné nechat se zvát tu na obídek, tu na sklenku vína, to ano. Ale uvádí mě to stavu, kdy číhám, jsem ve střehu a nutně musím uvažovat o tom, co má asi panáček za lubem. Vážně. V pondělí jedno pozvání na oběd, plus pozvání na pivko. To jsem si říkala, že je to náhoda, prostě nepátrej a neřeš, Válečná. Včera pozvání na vernisáž, kde jsem pobyla asi hoďku, letěla domů vyvenčit hafuš a s představou poklidného televizního večera jsem usedla k bedně. Omyl. Volal známý, že má pro mě nějakou bezvadnou muzičku a ať se bleskem přesunu do hospůdky, že už na mě čeká. Samec, který si mě za přítomnosti manžela téměř ani nevšimne se najednou chová jako jelen v době říje. Po dvou pivech a hodině keců typu:"Tobě to dneska fakt sluší.", a "Do kina bys zítra nešla?", jsem zbaběle prchla domů. Asi jsem blbá, ale po jedenácti letech manželství jsem poněkud mimo mísu a při setkání s tokajícím tetřevem bráním svou čest útěkem. A tak si tak dneska říkám, že ta moje máma má recht. Odveze si mě pryč od vilných mužů, vykrmí mě a za tři týdny předá manželovi ve stavu víc než vyhovujícím.

Tož pá, pá všem. Pokud vše poběží dle mých představ, objevím se tu někdy začátkem příštího týdne.

Lovu zdar...

:: ohezkla: HK 13:49 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...