:: Jen tak zlehka ::

:: 27.9.04 ::

Tupánkova cesta do velkoměsta aneb Hřbitovní průvodce...

Domove, sladký domove. Po krásných sedmi dnech jsem se vymanila z náruče své matičky a taktéž z náruče velkoměsta. Přestože jsem půlku života prožila ve městě tisíce komínů, můj návrat a týdení pobyt se značně podobal výletu Neználka na Měsíc. Ano, přátelé, jsem vidlák a nestydím se za to. Jsem jen překvapena, jak rychle se člověk může změnit.

Mamuška bydlí minutočku od snad největšího ostravského parku. Jistě, vím, že "Komeňáky" nejsou to, co bývaly za mého dětství, kdy zde bolševik pořádal monumentální soudružské manifestace a mládežníci skládali slib pionýrů. Ale...čuměla jsem jako péro z gauče. Je to prostě čači. A co mě naprosto uchvátilo (a čubu též) je prostor cca 1x1 kilometr, vyhrazený pro volné pobíhání čoklů. Tráva, spousta stromů a na každém rohu kandl na psí hovina. Dále mě překvapilo, že psů ostravských je jako sraček. Hafuše se každý den báječně vylítala a našla si nové kamarády (tímto zdravím boxera Artura a jeho páníčka).

Vrcholným zážitkem, kdy tupánek kulil očiska jako E.T. mimozemšťan a na každém kroku vytřepával slámu z botek, byla cesta čerez gorod. V době dopravní špičky jsme s mamuchou vyrazily na hřbitov, bych obkoukla její nový hrobeček. Trasu maminčin domeček - maminčin hrobeček jsme musely absolvovat městskou hromadnou s jedním přestupem v centru nejcentrovatějším (modří vědí, pro ostatní zastávka u "ASA"). Občané ostravští měli vzácnou příležitost popatřit na vyjevenou Válečnou, zmatenou jako Goro před Tokiem a tiše si drmolící:"Kurva, tolik lidí, tolik lidí!!!". Se sevřenou prdelkou jsem přestup zvládla a dmoucí se pýchou vystoupila u hřbitova. U vchodu nás uvítala cedule "Smrtihlav s.r.o. - pohřební služby nejvyšší kvality" a mé oko zálibně spočinulo na úpravných hrobech, rozprostírajících se na ploše několika desítek hektarů. I máma měla problém najít svůj příbytek posledního spočinutí. A já se opět projevila jako jelito velkolepé, když jsem byla vyslána pro vodu k hydrantu. "Hele, půjdeš rovně, pak první uličkou doleva, rovně, čtvrtou doprava, pátou doleva...najdeš to?", pravila rodička. Bez pro-blé-mů, jsem pověstná svým skvělým orientačním smyslem. Rovně, první doleva, pátá...do prčic, doleva nebo doprava?! No, co vám budu povídat, pěkně jsem se mezi těmi hroby zacyklila, hydrant nenašla a nejhorší bylo, že nebylo koho se na cestu poptati. Připadala jsem si jako ve filmu "Rozpuštěný a vypuštěný", akorát všude kolem nebyly samé kachny, ale hroby-hroby-hroby. V lese bych se mohla orientovat podle lišejníku nebo mraveniště, ale tady??? I nabrala jsem směr, kde jsem tušila svou matku. Po deseti minutách zmateného pobíhání jsem mámu potkala u vchodu na hřbitov.

Krom těchto několika drobných excesů můj pobyt ve velkoměstě proběhl na výbornou. S mámou jsme pokecaly, pojedly, popily, dobrou vůli spolu měly. Poslouchaly jsme muzičku pánů Goodmana, Ellingtna a Millera, sledovaly jsme pokleslé české seriály a já si ve finále přečetla velmi poučnou knihu "Jak hubnou slavní". Nabyté poznatky budu muset v brzku uvést do praxe. Přibrala jsem tři kilča a vypadám jako panáček Michelin.To víte, domácí strava je domácí strava.

Budete-li potřebovat hřbitovního průvodce, obraťte se na mě s důvěrou...

:: ohezkla: HK 16:37 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...