:: Jen tak zlehka ::

:: 1.10.04 ::

Děvčica šikovná aneb Horem pádem...

K této dnešní vyprávěnce mě, milé děti, inspiroval Jura a jeho povídání o velkém šéfovi. Někdy se to tak prostě semele a všechno je pokakaným navrch. Jedna nehoda stíhá druhou a my se jen nestačíme divit. Někomu se takové příhody stanou jednou, ma-xi-mál-ně dvakrát za život, někdo to má furt. Mým žitím se nehody různého typu táhnou jako ona pověstná červená nit. Nemyslím si však, že bych byla nějaký výrazný smolař, to ne. Já su prostě gramlavá tak nějak "od přirození". Můj muž dokonce tvrdí, že jsem takový nešika, že jsem schopna se přizabít i ve spánku. Nu, posuďte sami.

Už v dětství jsem se projevovala jako jedinec, jehož motorické schopnosti jsou poněkud omezeny. Snad i proto si dodnes pletu levou a pravou stranu. A díky této skutečnosti se mi stávají příběhy typu:jdu si zalyžovat, stojím na kopci, kochám se zimní krajinou a zničeho nic, prásk, ležím na zemi, hubu plnou sněhu a vymknutý kotník k tomu. Nechápu to. Normální člověk, když stojí oběma nohama pevně na zemi, tak prostě stojí. To já ne, já sebou fláknu a ještě se zvládnu dokaličit. A co byste řekli tomuhle. Sídlištní panelák s prosklenýma vchodovýma dveřma. Já zcela zřetelně vidím, že jedna šiba je vybitá, proto dveře neotevřu, ale chci projít tím vyskleným rámem. Zvednu jednu nožku, krok chci udělat, druhou hnátou však zakopnu o rám a už se válím v prachu cesty. Ale...před těma dveřma byla taková ta kovová rohož, mrcha. Já na ni padla držkou a ještě týden jsem měla na čele otisknuté ty kovové šprýcle. Tolik vzpomínky na dětství. Pokud si ovšem myslíte, že má nešikovnost s přibývajícím věkem vyšuměla, tak to se šeredně pletete.

Dneska už vím, že jsem nemotora veliký a že bych si měla dávat bacha, protože tady fakt jde o život. Můj. Jenomže mám ráda hektično, kalup, frmol a ráda dělám pět věcí najednou. A pak to tak dopadá. Doslova. To jsem tak onehdá prováděla generální debordelizaci příbytku. Mytí oken, velké prádlo, čistění koberců...všechno pěkně zaraz. Jak jsem tak ziglila tepich, napadlo mě najednou, že půjdu umýt okno. Napustila jsem si do šaflíku vodu, přidala něco Jaru a poklusem to vzala směr předmět dotyčný. Jistě tušíte, že jsem zakopla a práskla sebou. Neb jsem nechtěla vylít tu jarovou vodu, držela jsem při pádu ruce nad hlavou. Hodila jsem sebou na břicho, ruce stále nad hlavou. Nohama jsem se zašprajcovala pod skříň a jak to tak kurevsky zabolelo, packy mi povolily a lavor s vodou mi přistál na hlavě. Tak jsem si tam tak ležela, klela jako pohan, jarová voda mi tekla po ksichtě. Navíc jsem se tak hezky zasekla, že jsem nemohla vymotat z pod té skříně nohy. Manžel zrovinka venčil čubu, takže jsem si půl hoďky poležela a plakala bolestí. To naopak manžel plakal smíchy když se vrátil a viděl mě. Popravdě, já bych se chlámala taky, kdybych se viděla, že.

Takových a podobných příhod mám plnou nůši, takže vám sem šoupnu ještě jednu. Na Silvestr 2000 opravdu nezapomenu. Trávili jsme ho s partou známých u nás na chalupě. Spousta sněhu, chlastu a zimních radovánek. Vím, že bych šampaňské pít neměla, protože mi leze do hlavy a po dvou deckách jsem namotaná jako tři dívky. Ale když ono je to tak dobré. Zunkla jsem dvojku šampáňa, na tváři úsměv idiota i v tom někdo zvolal, že venku nádherně sněží, ať se jdeme podívat. Válečná radostně vyběhla a...už víte, co se dělo. Akorát tentokrát jsem hodila záda a rozbila si hlavu. Omdlela jsem a probrala mě až palčivá bolest, když mi manžel dezinfikoval ránu vodkou. A protože nebylo žádného obvazového materiálu, přiťápnul mi na hlavu vložku (s křidélky) a omotal to barzjakym šátkem. Ráno bylo kruté, nechutná bolest hlavy a když jsem chtěla otevřít oči, nešlo to. Jo, vložka se mi při spánku přesunula na oko a já asi pět minut nechápala. Zakrvácená vložka na oku? To musela být tedy jiskrná noc, ale že si nic nepamatuju??? Pak mi začala fungovat má rozmlácená hlava a já byla promptně odvezena na pohotovost, kde mi lebku sešili a diagnostikovali silný otřes mozku. Jsem to ale šikulka, což?

Jiná už asi nebudu. Ono to sice občas docela bolí, ale je to fajn šrumec a pantáta má alespoň čas od času možnost projevit se coby hrdinný zachránce. A já si říkám, že co mě nezabije, to mě posílí.

Šlápl mi koníček na malíček...

:: ohezkla: HK 10:50 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...