:: Jen tak zlehka ::

:: 1.11.04 ::

Listopad? Do pekel s ním aneb Věčurky rodinné oslavné...

Tak a zase je to tu. A já se stejně jako každým rokem už od půli října tiše modlím, by mocnost pekelná učinila a listopad zrušila. Tudíž bych já nebohá 31. října večer ulehla a ráno bych se probudila do krásného dne s datem 1. prosinec. Zkrátka a dobře žádný listopad, žádné starosti, žádné utrpení mé týrané mysli. A proč to všechno? Inu proto, že se 85% naší rozbujelé famílie rozhodlo světiti svůj "děň ražděnija" právě v listopadu. Já vím, oni jsou v tom nevinně, ale... Ještě, že nás, zbylých rozumných 15% rodinných příslušníků se vhodně se svýma narozeninama rozptýlilo napříč celým rokem a tímto jsme narušili ten nudný listopadový stereotyp.

Mé utrpení počíná už 4.11., kdy své jmeniny oslaví bratr a švagrová č.1 (jmenuje se Karla, aby bylo jasno). V těsném sledu nastupuje švagr č.1, který docválá na bílém koňovi, dále pak moje mamucha a bábuška. Akce listopad pokračuje narozeninami švagra č.2 a švagrové č.2 a celou taškařici vtipně koncem měsíce završí svým dnem zrození můj muž a jeho jednovaječný bratr (poz. red. - švagr č.1). Nu, uznejte sami, že na jednoho to je až příliš. Navíc na mém účtu září krásná, dokulata vypasená nula a má fantazie se omezila na podněty typu - jak uvařit z vody, či jak z hovna uplést bič a ještě s ním zapráskat. Ke vší hrůze ještě z hloubi duše nesnáším rodinné veselice za učelem oslavy narozenin.

Naštěstí jsme si s mojí rodičkou už před pár lety udělaly v této věci jasno. Jsme ve věku, kdy nám netřeba bujarých oslav, beztak se víceméně podobají tryznám. Takže zcela postačí tichá kondolence a pár chápavých úsměvů. Uvaříme si něco dobrého a radujeme se, že se nám bez větší újmy podařilo přežít další rok. A bábuška? Ta letos oslaví krásných 94 let. Je už tak trochu jako malé dítě a má největší radost z naší přítomnosti, bonboniery a karafiátu. Ostatně, s mámou jsme zjistily, že jakýkoli jiný dárek věnovaný naší bábi se rázem stává dárkem putovním a sichr ho některá z nás obdrží na Vánoce.

A tak se trápím co vymyslet pro zbytek oslavenců. Manželova rodina si, dle mého soudu, potrpí na noblesní oslavy, spoustu jídla, pití a věcných darů. No a já nemám tolik odvahy, bych se dostavila s pouhým blahopřáním. Nemám ani natolik potlačenou sebeúctu a práh bolesti, abych seděla u slavnostní tabule, nablble se usmívala a připadala si jako chudá příbuzná, což bezesporu jsem. Takže jak z toho se ctí ven?

Při této příležitosti nemohu nevzpomenout jednu dosti pikantní příhodu. Já a tchán jsme narozeni ve stejný den. I stalo se, že jsme oba slavili kulaté výročí. Trachtace byla uchystána vpravdě epochální. Před tchánem se dárky vršily v lákavých hromádkách a před mnou maličkostí ležely dva balíčky. Vzhledem k tomu, že dáma má přednost (hlavně jsem toho měla míň, že), začala jsem rozbalovat jako první. Menší balík obsahoval jednu čokoládu od fialové krávy a ten větší...tramtadadááá...bačkory! Zřetelně jsem cítila, že mě jebne. Stažené hrdlo, slza v oku a věty typu: "Ježiš, díky. Přesně tohle jsem chtěla. To je ale žůžo.". Pak už jsem jen koukala jak tchán vybaluje mikrovlnku a Rolexky a... Mám dvě zásady, nepiju šampus a míchané drinky. Přestože mi obé velmi chutná, je mi druhý den tak zle, že si tuhle radovánku dokážu odpustit. Ten den jsem vypila asi litr šampáňa a mixla jsem to s pěti long drinky. Ožralá jsem byla jako hovádko. V intimitě domova jsem plakala, na zeď nakreslila terč a asi hodinu jsem se do něj trefovala onou domácí obuví. Dodnes, při vzpomínce, emoce cloumají mým majestátem.

Jsem už dost stará na to, abych byla malicherná. Jsem dost rozumná na to, abych se takové prkotině zasmála. Ano, jsem. V tom případě však nechápu, proč se mi to tak nějak nedaří.

Hlavně že jsme zdraví...

:: ohezkla: HK 14:24 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

0 Komenty popularne:

Přidat komentář

<< Home

...