:: Jen tak zlehka ::

aneb co všechno víme o praní/přání ponožek - bulvární rodinný párek (deníček pro každý okamih)
:: FUCKING WEATHER :: MAIL: Redakce :: MAIL: Karl :: MAIL: HK :: TESILÍ DOMOV ::
ICQ
[::.rss a jiné kydy.::]
:: RSS 2.0
:: Atom site feed
:: GUESTBOOK
[::..zlinky..::]
:: VYFOCENÝ TESIL
:: DEBIL TESIL
:: TESILÍ RÁDIJO
:: NEKONEČNÝ TESIL
:: CHUTNÝ TESIL
[::..súdruhovia..::]
:: Čmelda [Pato(b)log]
:: Lobo
:: A EÁÁ
:: Tam je...
:: AIF
:: Pivní varník
:: PlayForever
:: Brünn Lindwurm
:: Stanice ZOO
:: VfB
:: Chachar
:: PŠT?
:: TSOG-360
:: MP za vodou
:: OV blokuje
:: Kotchka
[::.nějaké obrázky.::]
Tak trochu lepší rádio
Tak trochu jiné rádio
Opera
[::..ARCHIV..::]
[::PROSTE ARCHIV::]
[FAKT JE TU ARCHIV]

:: 31.3.04 ::

Tak mě dneska opíchali paní Millerová

Ano, ano, titulek nelže. Ale popořadě. V pondělí si takhle sedím v kanclu, když tu Čmelda začne prohlašovat, že ve středu jede pro svou poslední dávku tetanu. Vzpomněl jsem si, že mé poslední očkování proběhlo kdysi dávno na přelomu osmdesátých a devadesátých let a tak jsem se rozhodl přidat se k němu a nechat se opíchat taky. Dnes jsem tedy Čmeldovi řekl, ať se rychle nasnídá, vyčůrá, vykaká, že poté vyrazíme. Když měl všechny úkoly splněny, čekal jsem na něj ještě hodinu, než se uvolil nastartovat svůj žlutý blesk, protože se rozhodl k přemístění na trase Žižkov – Jinonice osobním přemisťovadlem. Hned po nástupu a absolvování prvního kilometru se z rádia ozvalo: kdo chce jet Plzeňskou, ať na to hned zapomene, trčím tady už půl hodiny, Smíchov je pro automobilisty naprosté peklo…a jiné podobné povzbudivé hlášky. Náš plán vzal za své. Naštěstí byla k dispozici mapa, proto jsem využil svých skvělých navigátorských schopností a po pěti minutách s vyplazeným jazykem a ježdění prstem po mapě, našel jsem žlutou čáru, hned vedle Plzeňské, vedoucí do Jinonic a zvoucí se Radlická. Cestou nás však zdržely ucpané Vinohrady, ale i přes veškeré nebezpečenství dorazili jsme v pořádku k poliklinice. Jelikož jsem jel naprosto neobjednán, uvažoval jsem, co milým sestřičkám řeknu. Snad: "Dobrý den, já chci taky jednu včeličku do prdele?".

Ale to už jsme byli na recepci, Čmelda se vesele ohlašoval a já se stále nervózně motal kolem. Dokonce jsem se ho i ptal, jestli mi neporadí, ale to on ne. Nakonec jsem sebral poslední zbytky odvahy a pravil: "Dobrý den (to jediné mi zůstalo z přípravy), já jsem zjistil, že mám celkem dlouhou dobu po posledním očkování proti tetanu a chtěl bych taky.". Sestřička na mě chvíli hleděla, ale pak uviděla zoufalství v mých očích, zeptala se mě na jméno a řekla, ať se posadím, že hned přijdu na řadu. Zlehka jsem dopadl na svůj zadek, který měl brzy poznat, zač je toho loket. Jen kratičký okamžik jsem seděl, když si mě vyzvedla pěkná mladá doktorka, odvedla si mě do ordinace, řekla mi, ať se připravím a zase odešla. V tu chvíli jsem nevěděl, co si počít. Měl jsem mlhavou představu, že se ta injekce dává do zadku, ale co když ne? Co když tam budu ležet, kalhoty na půl žerdi a ona mi řekne, že to nemuselo být a píchne tu injekci třeba….třeba….třeba do ucha. Tak jsem chvíli stál, dělal, že mě naprosto pohltil plakát o cholesterolu, když se ona doktorka vrátila, podívala se na mě a pravila, že už bych si ty kalhoty ale fakt mohl sundat. Položil jsem se tedy na břich, sestra vzala smrtící jehlu a povzbudivě mě poplácala po zadku se slovy, ať se uvolním, že jinak to bude bolet víc. Nic mi tedy nezbývalo, povolil jsem svalstvo, aby se jehla mohla zarýt bez vážnějších následků. Nezbytná náplast, kalhoty hore a rozloučení se s doktorkou. Nechybělo mnoho a málem se objevilo i pár slziček. Bylo vidět, že jsme si za tu chvíli vybudovali zvlášť blízký vztah. Vrátil jsem se na recepci, kde čekal Čmelda a rozhodli jsme se, jelikož máme oba po dvou vypadlých plombách, nalézt jakési zubaře, co by nás chtěli. Tedy objednat na zalepení děr v zubech. Ti líní cajzli však měli plno na dlouhé měsíce dopředu a tak jsme po nedobrém obědě vyrazili zpět do roboty.

Čmeldův pohled na celou expedici zde


:: zprznil: Karl 18:06 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...

Sousedy si nevybereš aneb Vichři z hor...

Někdo je má a někdo prostě nemá. Sousedy. My je máme a ne ledajaké. Hrozné. Strašné. Příšerné. Docela klidně bych sem mohla napsat jejich pravé příjmení, protože o internetu snad nikdy neslyšeli a i kdyby slyšeli, určitě by si mysleli, že se jedná o hromadnou ubytovnu mládeže, čili internát. Ale z obavy o své zdraví jim budu říkat Vichrovi. Jsou to alkoholici, takoví ti echtovní, pravověrní, jsou přímo kvintesencí alkoholismu. Přesně o nich je ten song:"Denně vožraléééj, denně vožraléééj...". Starý Vichr má za sebou několik rekreačních pobytů v Holčovicích (protialkoholická léčebna) a stará Vichřice by je potřebovala jako prase drbání. Neb jsou oba bez práce a žijou pouze ze sociálních dávek (bodejť by ne, mají tři haranty), chlastají něco, no smrdí to i přes zavřené dveře až na chodbu a já bych to označila za alkohol typu :pime šibko, bo še čmi. Na jejich mozkové buňky to zřejmě vliv nemá a ani mít nemůže, protože s pomocí boží zvládli osm tříd Základní školy. Všechny jejich děti jsou na tom velice podobně. Nejstarší dokončila Základní školu a pro sichr se ihned nechala oplodnit, prostřední si dodělává základní vzdělání v pasťáku a ta nejmladší statečně bojuje na Zvláštní škole.

Přátelé vězte, že s takovými sousedy není nouze o veselé historky z natáčení. Jejich žádosti o zapůjčení peněz, vajíček, cibule, kávy...mě už nechávají zcela chladnou. Nemám, nedám. V případě poblité a posrané chodby neohroženě klepu na jejich dveře a trvám na bleskovém odklizení výkalů. Dokonce jsem už tak vyškolená, že když mě ve tři ráno probudí řev a rány, otočím se na druhý bok a v klidu usínám doufajíc, že se konečně pozabíjejí. Následně přivolaným policistům odpovídám jasně a srozumitelně. Dokonce se už ani nečervenám,když mě ožralý Vichr (na poměrně rušné ulici) zdraví slovy:"Hoj, ty zpuchla pi*o.". Bez mrknutí oka jsem se naučila tomu kolouškovi odpovědět:"Čus, ty ču**ku.".

Jsou však momenty, kdy je i lety společného soužití značně zocelená a otrlá Válečná vyvedena z konceptu. Bylo poklidné letní odpoledne, chodbou domu se linul puch levného alkoholu, ze sousedovic bytu se ozývaly rány a řev. Řev, který dával tušit brzký skon jednoho z Vichrů. Po hodině nastalo ticho a já si radostně mnula ruce. Po pěti minutách mé bláhové radosti se ozvaly rány znovu, tentokrát na dveře našeho bytu. Rychle jsem si zopakovala telefoní čísla na Policii, Záchranku a Pohřební službu a šla statečně otevřít. Za dveřmi se potácel starý Vichr, páchnul jako kurví kufr a triko měl potřísněné krví. (Výborně, takže tentokrát budu volat Pohřební službu.) "Ty susedo, ta moja pi*a, mě bodnula a ja bysem potřeboval tum kudlu vytahnut ze hřbeta.". V té chvíli se pootočil a já si mohla vychutnat pohled na pořádný kuchyňák, elegantně vetknutý do jeho zad. Blekotala jsem něco o odchodu na Pohotovost a odborném lékařském zásahu...no, ale odporujte stokilovému nadžiganemu kreténovi, který vás navíc škrtí. Zavřela jsem oči a rychlým škubnutím mu vytáhla nůž ze zad. Ránu zalila Jodisolem, převázala, přelepila a doporučila Vichrovi návštěvu lékaře. "Kaj, kaj. Do dochtora něidu.". "Sousede, neblázni, ta rána je dost velká, chtělo by to zašít", odvětila jsem. "Šak maš sicher jehlu a kusek nitě. Zrob mi na tym ze par štychuv. Jak by se mi v tym vrtal dochtor, zavolal by na tu moju kukuřicu policajtuv a una by šla za kater.". Přesto, že byl naprosto neodolatelný, odmítla jsem. Zaštupuju kde co, ale bodat jehlou do lidského masa fakt neumím. Tak a takových historek mám plný kapsář. A budete-li, milé děti, hodné, Válečná vám zase někdy bude povídat, co zajímavého se událo na Slezské frontě.

Pá, pá...


:: ohezkla: HK 13:32 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 30.3.04 ::

SMS – sůl do Vašich ran

Jak zjišťuji, s postupujícím počtem známých, kteří mají adresu zdejšího plátku, zmocňuje se mě stále více a více autocenzura, takže o víkendu, o kterém by se dalo toho napsat mraky, nenapíšu nic. Jak z toho ven? Původně tohle byl můj deníček pro každý okamih, ve kterém jsem se snažil s drobnou trochou příkras popisovat vše co jsem zažil a to otevřeně. Nyní mi to jaksi nejde. Říkám si, co když si tohle přečte tamta? A co když si tohle přečte tamten? Hmm, no nic, v tuto chvíli Vám tedy nabídnu přepis proběhlých včerejších esemesek mezi Línou Nohou, kterážto si žádá o úvěr, aby mi mohl splatit půjčku a zakoupit si můj počítač, přičemž z nabytých peněz si já zakoupím nový, a mnou.

LN: tak muj antiperspirant je sport fever,abys vedel.tak uz se nedivim, ze mi tak voni

Tohle jsem ponechal bez komentáře, avšak ten starý padouch se nezalekl.

LN: tak ta pani mi povidala,ze to vypada dobre i bez toho rucitele a ze mi zitra da vedet.asi me miluje, jdu to oslavit do Cinana nakym hovezim

Totok už jsem nemohl ponechat bez kondolence.

: Skvela zprava stary brachu,at ti kravske maso dobre ulezi se v bachoru a ma pozitivni vliv na delku pubickeho ochlupeni

Poté se Líná Noha zřejmě odebral na chvíli do věčných lovišť, aby zareagoval až zvečera.

LN: pico idu do roksü na chiki liki tu a.to bude asi sranda, akorat sem zuleny jak stoudev

Z této zprávy bylo jasné, že debata se chýlí ke konci a tak jsem vyprodukoval ještě závěrečnou zprávu.

: Nejde, nejde, co s hromadou rosti? Sezrat sadlo, krocana mastit masti

Jak vidíte, definitivně mi jeblo


:: zprznil: Karl 16:08 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 29.3.04 ::

Co je to štěstí aneb Trochu jsem se zamyslela...

Původně jsem chtěla písat o úžasném pátečním kulturním zážitku při "Čekání na Godota" v provedení Městského divadla Brno a Divadla Bolka Polívky. Avšak stalo se, že jsem, brouzdajíc po internetu, narazila u Arsinoe na tohle a tady to. Otázka:"Jaká je vaše nejkrásnější vzpomínka", a úvaha o bezmoci a štěstí jsou tak palčivě silné, že jsem nemohla jinak a přinutila jsem svůj starý unavený mozek k přemýšlení. Výsledek této činnosti byl natolik obsáhlý, že svým komentářem bych Arsince zablokovala blog, proto si plod své duševní činnosti dovolím vyblinkat tady.

Jaká je vaše nejkrásnější vzpominka? Vzpomínka, kterou přivoláte, když je všechno pokakaným navrch. Vzpomínka, při níž se vám zatetelí dušenka i srdíčko blahem a pusa se roztáhne od ucha k uchu. Vzpomínka...sakra, snažím se vzpomenout na něco krásného a milého ze svého života. Mám pocit, že má šedá kůra mozková je hladká a rovná jako dálnice. Nic mě nenapadá. Jezu kochany, copak nenajdu ani jednu, alespoň malou milou, vzpomínku? Proč si bleskově připomenu jen samé děsy a běsy? Přemýšlej, Válečná, mysli! Snad, když jsme si pořídili štěně, dnes již osmileté fenky. Byla tak sladká, voňavá, miloučká. Lozila jsem jako magor po čtyřech a tahala se s ní o ponožku. Je tak těžké si zapamatovat pěkné věci? Přemýšlím dál. Ano, když jsme s panem Válečným před jedenácti lety začínali. To byla romantika a tajemno a zamilovanost a...Bože, nejsem úplně citu prostá. Mám svoji krásnou vzpomínku, při které se tetelí srdíčko. Ale je to tak dávno, tak dávno, že jsem to úplně vypustila z hlavy. Kouzlo toho romantického hledání a nacházení pokryl prach všedních dní a mně, pitomé, pohodlnost dala zapomenout. Tož, Arsi, díky, dnes dám svému starouškovi pusičku hned jak přijde domů a budeme vzpomínat společně.

Svou krásnou vzpomínku jsem tedy našla a jak je to vlastně s tím štěstím? Mozkovna mi jede na plný výkon. Musím se přiznat, že pár měsíců prožívám něco velmi podobného jako Arsi. Neumím se radovat bez důvodu, prostě jen tak. Třeba je to tím, že starostí je víc než radosti. Třeba i tím, že neustále řeším nějaké existenční a zdravotní problémy a v zápalu boje nedokážu juchat nad právě rozkvetlou sedmikráskou (mám alergii, to zas budu kýchat), nad ptačím zpěvem (pokaždé mě ty čurble vzbudí ráno v pět). Občas se stane, že se ráno probudím a mám dobrou náladu. Není to štěstí, mám jen dobrou náladu. Ale že bych radostně skotačila, mávala pacičkama a kvičela: já su tak šťastné, tak to ne. Má poslední vzpomínka na ten zaplavující pocit štěstí se opět pojí s již výše uvedeným. Možná, že je to všechno jinak. Možná jsme šťastni právě v té chvíli, když jsme s lidma, které máme rádi. Když se smějeme jako blázni nějakému vtipu. Když nás manžel pochválí za výborný oběd, když jdeme na procházku se psem, vypneme mozek a jen tak koukáme a nemyslíme na ty starosti, které máme. Jen si to prostě neuvědomujeme. Jsou to tak naprosto běžné věci. Ale musí nutně pocit štěstí doprovázet nějaká intenzivní emoce, musíme si pokaždé říct:"Tak TEĎ jsem ale fak děsně šťastná!!!"? Co já vím. Právě jsem v zajetí bezmoci a blbé nálady, takže ty moje žvásty berte s rezervou. Ale za úvahu to stálo, díky tomuto budu dnes milá na svého muže a třeba i budeme oba tak úplně obyčejně šťastní.

...muška jenom zlatá...


:: ohezkla: HK 13:57 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 26.3.04 ::

Šediví dnové aneb To má být jako jaro?

Svět še v kravskum dupu obraca. Vůbec to nechápu, vůbec tomu nerozumím. Co to je, totok? Jaro? Ráno jsem rozlepila oči, koukla z okna...ty vole, sníh! No to mi poser! Já chci Jaro, teď a hned!!! Mám blbou náladu, nic se mi nechce, jsem líná jako vepř a navíc v noci nespím. Probudím se tak v jednu, půl hoďky se zmítám, v hlavě kolotoč pitomých myšlenek. Co se mnou bude? Co budu dělat? Kde najdu novou práci? Když ji nenajdu, z čeho zaplatím inkaso a nájem? Má mě můj muž ještě aspoň trochu rád? Neměla bych tak žrát, jsem tlustá. Jsem stará. Jsem hloupá. Chci mít dítě. Musím přestat chlastat, tím nic nevyřeším. A kouřit taky přestanu. Začnu znova malovat a budu se učit to po*rané HTML a angličtinu a...kašlu na to. Jdu si zakouřit a na chvíli upadám do komatu jenom proto, abych se za hoďku znovu probrala a...co se mnou bude...

Včera jsem dřepěla celý den sama doma a sledovala barzjake pohlupave serialy. Pan Válečný se oddával popíjení s kolegou, kterému se narodilo mimino. Do psí nohy! Sice chtěl, abych se zapíjení robátka účastnila, ale znám se. Se svojí blbou náladou, podpořenou alkoholem, bych se nejspíš chovala jako hysterická kráva. Tož jsem radši zůstala doma a brečela čubě do kožucha. Proč už není, kurde, Jaro? Proč už nesvítí slunko? Potřebuji nějaké pozitivní vjemy pro svůj starý unavený mozek!

Snad pozitivní bude dnešní návštěva dííívadla. Od 19:00 budeme "čekat na Godota". Ale vzhledem k tomu, že můj muž má jakousik neodkladnou, prý pracovní, schůzku v 17:00 v restauraci "Na Ružku", mám strach, aby se čekání na Godota nezměnilo v čekání na manžela. A tož co, zrobim se šnicle, pustim bednu a čuba mi bude fajnym společnikem. A v noci zase nebudu spát, vzbudím se v jednu, v hlavě kolotoč pitomých myšlenek.

A dost! Už jsem protivná i sama sobě. Jak že to zpívá Wabi "kosa na kolejích" Daněk?...tak řekni, sakra, to svý:nevadí, zase bude líp. Jo. Není to zas tak děsné. Dneska, courajíc po internetu, jsem se u Maji asi hoďku chlamala tomutok. Tož nebuďte ze mě v deprézi a posmějte se taky.

Všechno je na pi*u, jen včely jsou na med...


:: ohezkla: HK 13:47 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 25.3.04 ::

Chandru mám...a nedám!

Dostihl mne dnes po ránu podivný plíživý pocit, který se s postupujícím časem dále prohluboval. Přemýšlel jsem co je to za pocit, neboť jsem jej již dlouho nezažil a najednou bingo - ona to chandra. Co s tím? Nic mě nenapadá, zkusím si ji nevšímat a ona na mě třeba taky zapomene. Ale co Vám chci říct - provedl jsem včera provedl dobrý skutek. Vystupuju večer ze 139ky a za mnou starší týpek, vypadl rovnou na rypák. Zapálil jsem si cigaretu a chvíli ho upřeným pohledem pozoroval. Když jsem zjistil, že ještě stále jeví známky života, rozhodl jsem se mu pomoci zpět do horizontální polohy. Jelikož však byl nalitý hluboce pod poslední stupeň koordinovanosti, chytl jsem jej nejprve za jednu ruku, nepomohlo. Chytl jsem jej tedy za druhou ruku a přidal táhlý pohyb, kterým jsem chtěl docílit, aby přede mnou poklekl. Dostal jsem jej 5 cenťáků nad zem a pak mi zase spadl. Všiml jsem si deštníku, který onen nebohý opilec svíral mezi pravou rukou a tělem. Prudkým škubnutím jsem mu jej vyrval, zachytil jej oběma rukam, jeho pravou jsem obtočil kolem deštníku, zapřel se a jako správný deratizátor jsem jej postavil na nohy. Chlapík pohlédl naprosto skelným pohledem někam do dálav, vypustil na mne odér v němž se mísil všechen alkohol a cigarety světa a pravil: "to je dobrý". Traumatizován jsem se odebral směr domov.

Kdo jinému jámu jámu, sám do ní sám


:: zprznil: Karl 17:29 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 23.3.04 ::

Investoři neschvalují intervence ECB!

Jak jsem avizoval, uplynulý víkend, jsem na rozdíl od své sestry, která se oddávala porcování nevinného prasátka, mňam, mňam, trávil na cestě, rodinné oslavě, sobotní pařbě a opět na cestě. Páteční příjezd do Řepiště City byl ve znamení příliš pozdní hodiny na to, abych se ještě někam vypravoval. Zůstal jsem tedy doma, začal hltat první porce domácí stravy a hleděl na Blejda Dvojku. To mě natolik otrávilo, že jsem po půlnoci usoudil, že je čas udělat HBO papá a upadnul do horečnatých snů.

Ráno po probuzení jsem přečetl všechen dostupný regionální tisk, ale o mém oblíbenci Petru Bezručovi ani zmínka. Samozřejmě nemohlo chybět probrání všech novinek s otcem, aby mě během rozhovoru uvrhla do zármutku informace o tom, že rodinná oslava nekoná se na našem Sausforku, ale v nějaké hospodě u Frenštátu pod Radhoštěm. Tím bylo jasné, že Baníček neuvidím ani v televizi. Byl jsem z toho natolik grogy, že jsem šel odnosit šest metráků nařezaných kulatin poražené břízy. Po této lehké rozcvičce jsem otřel své zpocené čelo, uklidnil tělo ze smrtelného třasu a usedl za volant rodinného závodního vozu zn. Opel, otec totiž již požil a tak stal jsem se vodičem. Těch cca 30 km jsem zvládl za slušných pět vteřin (v tom je započítáno i nezbytné bloudění) a šli jsme předávat dary. Po těchto úkonech jsme kolektivně nacpali břich a v tu chvíli se mé srdce zaradovalo, zahlédl jsem totiž v ruce přítele své sestry (ne Válečné, té druhé) PDA. Hbitě jsem vyskočil, vyrval mu ho z rukou a už zuřivě klikal na idnes. Zhruba kolem sedmnácte minuty mi začal úsměv kolem koutků klesat, až zmizel úplně. Však všichni ví, že Baníček prohrál. No co, Sparta remizovala. Zvečera se rozhodlo rodinné shromáždění rozpustit se a já využil strýcovy pohostinnosti a po vyložení osádky mého vozu, přesedl k němu a nechal se odvézt do Ostravy.

Tam jsem kolem sedmé večerní vysedal a jal se zřít na spousty podivných postaviček, motajících se nepevným krokem a mumlajících „Banik pyčo“. Kamarádi, především dva známí inženýři Tlustý s Chlupatým, jali se mě čekat ve známé obslužně Staročech, ale jak jsem zjistil, již po fotbale značně unaveni. Inženýr Tlustý byl však ještě natolik ready, že mě vzal na koncert svých kamarádů, skupiny hoo hoo cocktail (taky jsem mu musel slíbit, že sem na ně dám odkaz), ale to již na něj bylo příliš. Po koncertě už mu také nebylo rozumět a mé marné přemlouvání, ať jde ještě někam, minulo se účinkem, naopak pravil, že teď už může jít jedině do prdele. Nasměroval jsme tedy své kroky do známé ostravské ulice Stodolní, abych v klubu, který se jmenoval kdysi Rozkro(c)k a byl na Stodolní jedním z prvních, popíjel lahodné dvanáctky Ostravaru s malým Čulkou, se kterým jsem řešil, no to už nevím. Byl jsem rád, že jsem doklopýtal ke své mamince, aby ta mě ráno vyexpedovala zpět do Řepiště City a já mohl absolvovat zpáteční cestu opět osobním přemisťovadlem.

Fuj to jsem se rozepsal


:: zprznil: Karl 20:07 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 22.3.04 ::

Šastni teho gušla aneb Já si dám zabijačkovou...

Tož tak,zabijali zme. Ni mi, ni mojeho chlopa, zabiljali zme gušla (pro české okruhy: gušel je "po našimu" prase). Bo to mače tak, my s chlopkem mame takum tradicu, že každym rokem zabijamy gušla, až je co žrač. Naco chodič do masařa a za velke penize kupovač masko, gdyž se možeme domluvič s fajnymy kamaradamy a šastnuč gušla spolem. Jak še pravi, zrobime to na polim a šeci ušporujemy.

Sobota začala fajně. Rano chlopek stanul, hodil čubu vychcač a odfaral pro masařa, kery nam měl
teho gušla šastnuč i zrobič tych vyrobkuv. Ja šem zatym v chalupě pokluzala a měla šem taky plan, že budu po tym kluzeni kukač na na bednu, až se to ti chlopi zrobjum sami, tum zabijačkum, bo še při tym šeci nadžigajum jak te svině a ja měla taky plan na tum sobotu, že budum gřešnum robkum a chlastač něbudu. Ale jak še pravi: roba mini a pan Bug měni.

Tož asik tak, po desate mi chlopek volal na mobila, že němaju tych špilek na jelita. Až hopnu do kšeftu i barzjake špilky kupim. I včil še začnula moja tragedia. Dopokluzala šem, išla šem do tej Billy, kupila šem špilky a došla šem na tyn plac, kaj še zabijalo. Kukam na tych chlopuv a pravě še: "Babo, to něvipada fajně. Chlastu po kokot, gušel už něchrochta, tož to budě šichta. Sicher še napereš aj ty.". I tož jak šem doněsla tych špilek, mušela šem ši vypič barzjakum fajnum gořalkum. A potem šem enym kukala jak še mašař ohaňal tym punštokom. Potym šem pomyla tych zabřiděnych čeparuv a dostala šem take privilegium, že možu pomychač tej masy do tlačenky i jitrnic. Pak šem zasik pomyvala čepary, davala šebleflum tlačenku do tych pytlikuv a fajně koštovalam šecky te vyrobky. Potem sem še dala po gořulce a bylo mi, džecka, tak fajně. Pili zme ty lahvače od Radegasta a k temu barzjaku Wisku, no fajne.

No, zavěr večirku mi jaksik unika, bo tych dojmuv bylo jaksik převelice. Ale mušim vam povědžeč, že muj chlopek trva na tym, abysem tu napisala, že un velice miluje zabijačku, velice byl un taky akčni a že ezli chcete oprubovač, tož to možetě, bo on to tak fajně dochučil, že by za tototk še nemoseli stydžeč ani v tym Hiltoně. A ezli nevěřiče, tož dofarajtě. Gušla mame plny mražak. A ezli ste mi něrozuměli ni sluvka, tož to vaš problem, bo to je po našimu.

Zabijamýýýýý...


:: ohezkla: HK 14:24 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 19.3.04 ::

Lehké topné koleje

Něchtěl jsem včera narušit vnímání skvělého kombaku Válečné reportérky jejím výborným článkem, a proto jsem si odpustil své kydy. Nicméně dnes už tak činit nehodlám. Jedu dnes do Ostravy, chystá se nějaká velká rodinná oslava a tak jsem nucen vytrpět dnešní a nedělní cestu. Naštěstí to bude automobilem jedné z početných příbuzných usídlených zde v Praze. Žaludek stane se na chvíli nekonečným a perte do mě to domácí jídlo.

Byl jsem obviněn z toho, že jsem na Kaprunu vůbec nelyžoval a místo toho vyváděl jiné věci. Proto tady přihodím i další fotky, které nafotil kolega Ovoce klasickým přístrojem a na kterých jsem nezpochybnitelně zachycen při provádění úkonů zvaných lyžníkování. Nějaké panorámata (1). Ještě jeden příspěvek do skupiny Al-Dajdou (2). A nyní už ony lyžníkové kreace (sebe jsem na svahu zvýraznil černým skorokroužkem - 3,4,5,6). Neúspěšný pokus o dospálení bílé části obličeje (7). Celá skvadra (8). A tady jsou dva nechutní čerti, které jsme na Kaprunu potkali (9).

Letím


:: zprznil: Karl 16:33 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 17.3.04 ::

Tak tohle je život aneb Mezi nohama zlatý důl...

Tento článek je nevhodný pro děti a mládež mladší 18-ti let

Moje nejlepší kámoška je chlap. Tedy ne nějaká babachlap nebo mužatka. On je to CHLAP, od "přirození". Nechci si tady plácat po ramenou, ale řekla bych, že s "mým kámoškou" jsme důkazem toho, že mezi opačným pohlavím opravdu může existovat přátelství. Sice je to muž svérázných názorů, nicméně jeho ranařství mi zhusta pomohlo vyřešit zapeklité životní situace. Pravda je i to, že někdy jeho svojské postoje nezvládám.

Včera jsem se nezvykle brzo vyhrabala z loža a u kávy a cigárka dumala co tak dneska budu dělat. Z úvah o mých neveselých perspektivách mě vytrhl zvonek. Koho to k nám, takhle po ránu, čerti nesou? Zvednu náš domácí hubafon a zahlásím:"Prosím?". Odpovědí mi bylo velmi chraplavé:"Su už Němci v Berlině?!". Ano, tušíte správně, byl to můj kámoška a byl nadžigany jak sviňa. Nu co, i muži mají své dny a my ženy jim v takových chvílích musíme být oporou. Dlužno ještě podotknouti, že můj kámoška sám o sobě tvrdí, že je kvartální piják. Když paří, tak paří fest a z rozjetého vlaku vypadne až po třech dnech absolutním vyčerpáním.

Otevřela jsem dveře a v náručí mi přistála igelitka plná lahváčů. "Co máš pro nás nového, Bobe?". "Ty, Tome, noveho nic, ale mam tu cosik na spraveni.". (Chápejte, já jsem Tom a on je Bob). Dopila jsem kafe a s lehkou obavou otevřela lahváče. Bob se zhluboka napil, grgnul a začal vyprávět. "Hej, Tome, tak od neděle slavim svoje narozky.". To by poznal i slepý, prochlastaný chraplák byl naprosto usvědčující. "Začnuli zme na kuželkach, pak zme šli na tanečky, rano na gulašovku do "Žloutenky", potem na šampus do "Kartača" a pak zme jeli do burdelu a synci mi kupili k temu životnimu jubileu kurvu. No a ja včil idu přimo z teho šuku.". No potěš klobás. Bobovi zářila očička a to nejen tím chlastem. Tvářil se jako Podlahův kozlík Šikula a začal mi velmi podrobně líčit onu postelovou akrobacii. Obzvláště si pochvaloval nasazování prezervativu ústy. (Kolik asi prezošů ta děvucha polkla, než se dopracovala k dokonalosti?). "Ty a viš co, ta kurva byla asi tak stara jak ty a viš jake měla kozy? Asi tak čtyrky a neměla je vygajdane!!!". No, ne že bych měla mindráky ze svého poprsí, ale řekla bych, že působení gravitace se nevyhne nic, ani kozy kurví. A Bob byl v takovém stavu, že by práci plastického chirurga nepoznal, ani kdyby to měla ta kněžka lásky vytetováno na pravém ňadru.

Po třech lahváčích z Boba kopulační euforie vyprchala a dostavily se výčitky svědomí. "Tome, a co jak se to dozvi moja roba? Co bys robila ty, gdyby ti chlop šukal s kurvum?". Co bych robila? Nejdřív jsem uvažovala o ostře nabroušené mačetě a genitáliích, válejících se na podlaze. Pak o kurvocidě. Pak jsem si představila sebe samu, kterak prodávám své tělo a na mé pracoviště se dostaví něco, co si myslí že je chlap a vypadá jako opocené páchnoucí dvojče Dinosaura. Potom se mi vybavila jedna hláška: každá baba má mezi nohama zlatý důl a která ne, tak ta tam má fakt pi*u. Takže, víte co bych udělala já? Já bych k našemu manželskému loži vyvěsila ceník erotických služeb. Máš potřebu za sex platit? Výborně, budeš platit i mně. Jen bych se asi musela naučit nadundávat prezervativ ústy.

Kde je poptávka, je i nabídka...


:: ohezkla: HK 19:19 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...

Lepra - tam kde voní domov

Můj obličej se změnil k nepoznání. Vypadám jako kdybych měl ošklivou obličejovo-kožní chorobu a dokonce si na mě i ukazují v prostředcích hromadné dopravy (tady o tom píše čmelda - akorát to nebyla tramvaj, ale autobus). Je to naprosto strašné, nechutné a odporné. Už nikdy více! Nenávidím Tě slunce a je mi jasné, že o tom víš, a proto jsi mi to provedlo! Ještě navíc si teď celkem i odbourávám i svůj oblíbený zvyk - hledět do každého zrcadla, které potkám. To už nejde, když na mě hledí taková strašná zrůda. No, ona na mě hleděla i předtím, akorát nebyla spálená. Jinak se vynořily další fotky, z inkriminovaného víkendu, takže tady jsou. Tímhle všechno začalo a tady a tady je vyfocena mafie na cestě zpět.

Zatím - jdu se litovat domů


:: zprznil: Karl 15:06 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 15.3.04 ::

Právě jsem se vrátil z Kaprunu, slunce všechny mé požadavky spálilo

Tak sedím zase v kanceláři, totálně spálený obličej, nohy bolavé, ale zážitků spoustu. Došlo i na fotodokumentaci, kterou jsem nepořizoval sice já, ale mí prozíravější (?) kolegové. První část je už natáhlá na tesila, zbytek bude po vyvolání klasického filmu a pokud tam bude něco zajímavého, tak to sem samozřejmě přihodím. Ale popořadě.

Vyrazili jsme v pátek odpoledne (1) za krásného slunečného počasí, které mě mělo pronásledovat celý víkend. Náš tranzit, ve kterém nemohl chybět Čmelda a Ovoce, byl obtěžkán větší částí zásob tekutých a chlazených, a proto jsme samozřejmě nelenili a pustili se do nich. Čmelda s Ovocem povětšinou slivovici, což já jsem nepil (jako ostatně žádný tvrdý alkohol, pokud mě nebolí v krku :) a já se Čmeldou jsme se mazali ochranným faktorem 10 stupňů G zevnitř (2,3,4). Nic netrvá věčně a také cesta, která byla přerušována pouze recyklací vypitých ochranných faktorů, byla u konce. Po vyložení zásob (5) a rozdělení osádek na pokoje jsme s Čmeldou nějak nevěděli roupama co dělat a proto jsme navázali družbu s německými instruktory lyžování, kteří tam pobývali s bandou uřvaných pre-pubescentů se silným německým přízvukem. Tuším, že říkali, že jsou od Pasova. Jelikož už příjezd nebyl nijak brzo, i družba se protáhla do časných ranních hodin (6,7,8,9,10,11,12,13). Čmelda s instruktorem zmizli nějak dřív a já s instruktorkou jsme si večerku (nebo spíš raněnku) dali okolo půl čtvrté nad ránem.

Bohužel budíček byl pro mě krutý a to v sedm ráno. Po nezbytné dlouhé horké sprše, snídani, vklopýtání do tranzitu a odvozu k lanovce nastal čas k přestrojení do lyžníkových úborů. Samozřejmě, že mi to slušelo nejvíc i přes mé nevyspalé oči, které zakryly sluneční brýle (14). Lanovka byla naprosto strašná, jímala mě závrať (15) a nebylo divu, že jsem nevypadal zrovna ready (16). Nahoře bylo naprosto skvělé počasí, nádherná panorámata, viď mámo, a já si samou radostí, zapomněl potřít obličej nějakým přípravkem proti obtížnému slunci. Jak to vypadalo po celodenním lyžovaní můžete posoudit sami (17). Po večeři jsem silně cítil spánkový dluh ze včerejší noci a tak jsme si krátkou chvíli krátili Train simulátorem (18), upili něco ze skromných zásob a upadli do horečnatých snů (já tedy určitě, protože ta držka pálila jak sviňa).

V neděli jsem se již neodvážil nic riskovat a na zlobivé slunce si našel úkryt (19,20). Poté opět skvělé lyžování, všichni kdo mě viděli, byli naprosto uchváceni mými lyžníkovými kreacemi (21), goulashsuppe, tranzit a směr naše krásná vlast. Cestou jsme ještě zažili nádhernou frontu na hranicích, pár zastávek na recyklování ochranného faktoru 10 stupňů G a příjezd do Prahy. Tady jsme s Čmeldou dorazili poslední zbytky ochranného faktoru a to byl konec tohoto, myslím, velmi podařeného víkendu.

Naskle


:: zprznil: Karl 13:31 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 12.3.04 ::

Do Rakous! Odčinit staré křivdy!

Za pár hodin vyrážím na Kaprun v rámci lyžařské expedice složené ze samých lidí z našeho oddělení. Jede i Čmelda, jehož odkazu jste si mohli všimnout jako nově přibyvšího. Teď trochu odbočím - má na svých stránkách web kameru, která zabírá jeho pracovní místo. Pokud by se ta kamera natočila asi o 30 stupňů doleva, tak se Vám naskytne naprosto odporný pohled....na mě. (AKTUALIZOVÁNO 12:12: Tak Čmelda po přečtení článku ihned zareagoval, kameru přesunul a tím jsem se do jejího záběru dostal i já, sice v Čmeldově zákrytu, ale bohužel tam jsem. Pro masochisty rychlý odkaz zde.) Zpět k lyžníkování. Jedeme pouze na víkend, takže za tu sobotu a neděli jim ten sníh budu muset vylyžovat. Jinak, když se mě někdo z rodiny ptal kam jedu, odpovídal jsem - "na Kaprun, tam jak uhořeli ti lidi, ale nebojte, už to uzavřeli, teď je tam nová lanovka, takže se maximálně zřítím". Už to vidím, tři roky jsem nestál na lyžích, takže zlehka potrénuji a Eberharter se může třást. Svistot větru prohánějící se mi kolem uší, já ve svých černých brýlích jako neskutečně neodolatelný elegán bílých pláních ve šponkách.

Vzůru do hor!


:: zprznil: Karl 11:33 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 10.3.04 ::

Martin a Jiří už ví, jak lovit mince z ryby

Stal jsem se přispěvovatelem firemního bulvárního plátku, kde mám svůj koutek "Strejda Karel pátrá, radí, informuje" a v něm odpovídám na všetečné dotazy čtenářů, sahající od různých obskurností až po naprosto obyčejné věci. Dnes jsem například odpovídal na tento dotaz:

KARLE,
TENTOKRÁT MÁME PRO VÁS DOTAZ:
Jak poznám, že jsem zamilován(a)?
REDAKCE

ODPOVĚĎ:
Nabídnu dvě odpovědi, každá bude z jiného úhlu pohledu.

Praktik: zamilovanost je jen prázdným pojmem, který zneužívají pisatelky přihlouplých románů pro ženy a třískají na tom majlant. Z toho pramení pocit neštěstí u žen v domácnosti, které místo toho, aby radostně si užívaly procházek, pletení a čajových dýchánků s kamarádkami, pijí během dne levné víno a vzlykají nad onou brakovou literaturou, která tedy plní úkol naprosto opačný a degraduje jejich čitatelky na úroveň Barneyho Gumbla. Navrhuji tedy autorky, jako je Danielle Steel, označit za novodobé čarodějnice, lynčovat a.....sakra, nějak jsem se nechal unést a odbočil od tématu. Nyní tedy pohled romantika.

Romantik: radostný pocit zaplaví celé Vaše tělo. Srdce se rozbuší pokaždé, když osobu, od které se myšlenkami nemůžete odtrhnout, spatříte. Prožíváte strašnou nervozitu, když s ní(m) mluvíte. Endorfiny zaplavují mozek. Hormony pracují na plné obrátky. Vše se začne stupňovat s prvním polibkem. Poté nabírají události zuřivý sled obrátek. Končí to výpisem 0,- Kč na stavu Vašeho konta.

Dobrou noc


:: zprznil: Karl 18:24 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 3.3.04 ::

Nedělní fotbalová kocovina

Já vím, že jsem s těmi dny poněkud pozadu, ale snad se mi podaří dostat se opět do aktuálního dění. Třeba už teď. V neděli jsem se poprvé probudil v novém bytě, tedy spíše jsem byl probuzen jednou nepříjemnou sms, že? Rozhodl jsem se celý den nic nedělat, kromě nutného nákupu poživatin a u kompu čekat na výsledek Baníku z Blšan. Poté co mi to Líná Noha zavolal, byl jsem hotov. O to horší to ale bylo v pondělí, kdy mě po příchodu do práce častovali jízlivými poznámkami i lidé, kteří slovo fotbal by? jen slyšeli. Obrnil jsem se trpělivostí a nereagoval. Dost nechutné však bylo, když jsem si na netu a v novinách přečetl , co hovada vydávající se za „fotbalové“ fanoušky Baníku vyváděli. Bylo mi z toho špatně a je mi celkem divně při pomyšlení, že člověk, který s tímto sportem nemá nic společného si o mě bude myslet, že jsem asi dost na hlavu, když se zajímám o český fotbal, ve kterém se to (dle něj) jen hemží neonacisty, antisemity a obyčejnými dementy. No jo, ale co s tím nadělám, už přes hodinu tady sedím a zuřivě klikám na obnovování stránky s on-line reportáží z utkání Baník – Synot. Držte palce, je to po poločase 2:1.

Zatial


:: zprznil: Karl 17:12 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...
:: 2.3.04 ::

Masakr v údolí kunratického potoka

Povedlo se mi přestěhovat. Celá velkolepá akce proběhla v sobotu ve složení já, Ovoce – jako spolunakladatel, přítelkyně pana Ovoce – jako spolunakladatelka a spolehlivá šoférka a majitelka domu jako hrozící prst při předávání bytu. Díky těmto osobám proběhla akce bez větším výtržností a i s nějakou tou legrací. Byl jsem bohužel nucen zanechat některé věci ještě ve Vysočanech, protože fábka prostě všechno nenaložila. Ovšem co mě zamrzelo bylo to, že jsem byl Ovocem donucen tam zanechat ty nalezené lyže. Nezdvořák o nich prohlásil, že jsou tak na dvaapůlmetrového chlapa, což prý mé fyzické dispozice nesplňují, a atˇ je vrátím k té popelnici, u které jsem je našel. Jistě pochopíte, že jsem neměl daleko k slzám. Líná Noha mi však přislíbil, že o ně bude s láskou pečovat a každý den je natírat vonnými oleji. Poté co jsme všechno naložili (do teď nechápu, kde jsem mohl nabrat takové neskutečné množství věcí, když jsem do Prahy přijel s jednou větší taškou), rozjeli jsme se vstříc mému novému domovu v Krči. Cesta nám příjemně ubíhala, počasí bylo příjemné a tak jsme již za krátký okamžik vystupovali před obrovským krčským domem. V ruce, která se mi třásla rozrušením z tak velkého životního kroku jsem úpěnlivě svíral kaktus (můj věrný společník na cestě životem – už mi jednou uschnul a jednou zhnil a stále žije) a pátravým zrakem projížděl okolí. Bylo to dobré – Mainl hned naproti a po delším pátráním jsem našel i hospodu s Gambrinusem točeným do kryglu. Fabie byla vysypána, věci vyneseny, já zabydlen, takže jsem oběma poděkoval za skvělou nezištnou pomoc a oddal běžnému životnímu koloběhu.

Čest


:: zprznil: Karl 15:47 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych


...

This page is powered by Blogger. Isn't yours? [Co tady chces s tim kurzorem?!]

PicoSearch