:: Jen tak zlehka ::

:: 31.5.04 ::

Trochu blábol, ale tady je každá ryba dobrá

Už na Želivárně jsem si jí dneska, když jsem jel z práce, všimnul. Nádherná blondýnka, minisukně, úžasné nohy, ale co bylo hlavní, lehké, naprosto průsvitné tílko a bez podprsenky. Málem mi vypadl jazyk z huby. Zaroloval jsem jej zpátky, ale mrška pořád rejdil sem a tam, tak jsem jej radši ukousl, abych měl klid. Jen jsem doufal, zda taky pojede 139kou. Jela. Galantně, stejně jako všichni ostatní cestující mužského pohlaví, jsem ji nechal nastoupit, abych viděl kam si sedne a pak jsme se nahrnuli za ní. Sedla si na to nejpříhodnější místo. Úplně vzadu v tom prodlouženém buse na takovou tu čtyřku, takže pro nás zbývala čtyři místa v protisměru, odkud jsme na ni měli výhled. Já zabral místo u okna nejvíc na kraji, protože jsem byl poněkud pomalejší. Byl zajímavý pohled na daleko lukrativnější místa, která tentokrát zůstala volná nebo je zabraly postarší ženy s Rytmem života. Já jediný jsem měl černé brýle, takže jsem ji mohl nepokrytě scanovat. Holčina v klidu si četla, čímž poskytla i ostatním slintalům možnost necítit se trapně při hledění na ni. Nejlepší byl týpek, který seděl přímo naproti ní, původně vytáhl mobil, předpokládám, že chtěl napsat nějakému kamarádovi o NÍ, ale zůstal mu v ruce a on akorát čuměl. Takhle to šlo celou cestu. Cestující se střídali, ale na těch čtyřech místech seděli jen muži, kteří si čas od času protřeli oči. Na Kačerově můj spolusedící slintal vystoupil a sedl si jiný, který si otevřel noviny a začal si číst. Myslel jsem, že mu ona scenérie utekla a tak jsem do něj naprosto automaticky jemně drbnul ramenem a pokývnul směrem k NÍ. V klidu si JI prohlédl, nenuceně zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu, jiskřivě se na mě usmál a zamrkal svými prodlouženými řasami. Nervózně jsem se zavrtěl a byl rád, že za dvě stanice vystupuju.

Ach :)

:: zprznil: Karl 19:08 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Je mi divně aneb Nerozumím ničemu, ani sama sobě...

Asi bych měla juchat jak je venku krásně. Jak slunce svítí, ptáci řvou, teploměr se zasekl nad dvacítkou...no a co jako? Místo juchání bych sebou nejradši mrskla o zem, kopala nožičkama a hystericky ryčela. Život je úplně na prd. Nemůžu sehnat práci. Mám alergii a dusím se. Všechno mě fakt sere. Lituju sama sebe a mrčím na svého muže, protože mě vůůůbec nechápe. Sakrafix.

Včera jsem ve zprávách viděla repo o tom, jak se snaží v Praze snížit počet žebráků. Velmi interesantní. Ještě měsíc a půjdu patrně žebrat taky. Tož co, že. Sehnat práci v tomto kraji je snad těžší než narazit na ropu. Buď nemám dostatečnou kvalifikaci, nebo ji mám naopak příliš vysokou. Dokonce mi bába na pracáku nabídla práci v nějaké prdeli světa, kam bus jezdí v úterý a v březnu. No nic proti malebným zapadlým vískám, ale dojíždět asi tři hodiny jen proto, že by můj pracovní úvazek byl taky jen na tři hodiny??? Čiré zoufalství a tak zase ještě zoufalá nejsem. Rozeslala jsem asi dvěstě mailů se svým "živočichopisem" a myslíte, že mi někdo odpověděl??? A tak trpělivě čekám a hledám a kulové nacházím.

A k tomu ta alergie. Kvetou lípy a bezy a já se mezi tím božím dopuštěním motám jako ožralá. Nateklý ksicht, v puse sucho, z nosu mi teče, prášky nezabírají...já si to fakt hodím. Manžel se mě každé ráno ptá, jestli jsem si vzala patáky a nakapala do nosu a očí. Tak to mě teda točí. Jsem snad blbá? Asi jo, protože včera jsem vyrazila ven s čubou a nevzala si s sebou ani sprej do nosu a dokonce ani kapesník. Po návratu jsem si půl hodiny pouštěla na hlavu ledovou vodu a toužila po smrti. Nejlepší by bylo schlastat se do bezvědomí a v tomhle stavu dožít do podzimu. Tak se mi nedivte, že se mi ani nechce pokoušet o nějaké veselé zápisky. Nejde mi to, no.

Ale abych nebyla jen otravná, hnusná a pesimistická. Mám tady jedno optimistické přání k narozeninám, a to sice pro Ah, brněnskou dračici. Milá Ah, hodně štěstí, lásky, pohody a ať Ti to pořád píše stejně skvěle. A jak říká moje pětiletá neteřinka:"Ať jsi zdlavá jako lybička.".

Odcházím chcípnout do houští...

:: ohezkla: HK 14:17 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Já jsem už asi úplný magor

V poslední době mě chytla podivná mánie. Píšu si sám sobě maily. Z pracovního na soukromý a naopak. A tohle už trvá týden. Nevěříte? Tak tady Vám předvedu důkaz místo slipů. V úterý jsem si z pracovního poslal na soukromý mail tohoto znění: „opatchuj sql server vole…restart az rano v praci“. Z domova jsem si odpověděl: „tak jsem to opatchoval cype a nezapomen to rano restartovat chuju“. Na tohle už jsem se neudržel a opověděl si poněkud důrazněji: „hele, uklidni se, ja nejsem ten ktery tady zapomina, ty magore“.

Trala trala a z krávy je fiala

:: zprznil: Karl 16:27 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Strč prst skrz aneb Pro otrlce...

Su jakási melancholická. Nevím přesně proč, ale zavzpomínala jsem si dneska na dobu těsně porevoluční, na dobu, kdy jsem se přestěhovala z "města komínů" do "kulturní metropole Slezska", na dobu, kdy jsem byla mladá, krásná a děsně svobodná. Na dobu, kdy opavské pivo Zlatovar ještě chutnalo jako pivo a ne jako samoser. Na dobu, kdy jsem zpívala v bigbítové kapele a chodila hrát mariáš do "Army". Zkrátka...nikdy se nevrááátííí pohááádka mlááádííí. Ne, že by to teď bylo horší, jen je to jiné.

Hlavně ty mariášové věčurky, to bylo teda něco. V "Armě" (hospoda, která byla kdysi vojenským klubem, proto ten název) jsme každý čtvrtek měli bloknutý stůl. Byli jsme sehraná čtverka, tři chlapi a já. Hráli jsme "pauzíráka", protože na mariáš ve čtverko jsem příliš blbá. Občas jsme přibrali mezi sebe i nějakého toho přihlížejícího, který se kasal, že teda jako fakt ten mariáš hraje dost dobře. Zpravidla se mu to stalo osudným. Jak říkám, byli jsme dost sehraná partička. Finta byla v tom, že...hele, baba, ta ty karty asi neumí moc hrát. Nic netušící křen přisedl a já to ze startu jakože hodně orala. Týpek párkrát vyhrál. Teď nastal ten správný okamih a já předvedla několik svých dobře naučených podvůdků. Tak jsem třeba nahlásila, že uhraju "malého", ale karty jsem na to neměla. Pokud se na tohle holoubek chytil, byl náš a oškubali jsme ho na kost. A zbytek večera jsme měli na pivko. Já vím, podvádět se nemá, ale co s trdlem, které si ani neumí spočítat karty?

Ale to není to o čem jsem chtěla hovořit. Jedním ze spolukarbaníků byl i...no, říkejme mu třeba John. John se vyznačuje tím, že mu na pravé ruce chybí ukazováček po nějakém úrazu v dětství. Kdo ho nezná, ten si toho nevšimne, protože John pravou rukou příliš negestikuluje. Navíc "kartoř" drží většinou karty v levé ruce, aby pravou mohl v klidu vynášet. Na tom jsme založili náš fórek č.2, pro případ, že by se nám křena nepovedlo obrat při hře. Přeci nebudeme chlastat za svoje, že. Ke konci neúspěšné hry jsem ledabyle prohodila:"Hele, chlapi, pojďme se vsadit o stovku, že si tady John strčí ukazovák do nosu až po ten poslední kloub.". Kumplové, aby vyhecoval oběť, říkali takové to:"Tak to není možné. To se nedá, tomu nevěříme.". "Hele, nebuďte volové a pojďte se vsadit!", na to okamžitě reagoval John, jakože teda dneska neví jestli to půjde, že není ve formě, ale když každý dáme stovku, že to pro něj bude motivace. Týpek se po tomhle většinou chytil a na stole se za chvíli válely čtyři stovky. "Jo, ještě vás musím upozornit, že je to nechutné, John si musí ten ukazovák nejdřív naslinit, ale i tak mu někdy docela teče z nosu, já bych to teda radši neviděla. Johne, víš co, strči si při tom radši hlavu pod stůl, fakt bych se nechtěla poblít.".

Tamtadadá, komedie začíná. John s hlavou pod stolem heká, skučí a lehce si přiloží svůj pahýlek k nosní dírce. Napětí stoupá, křen se uculuje, protože z logiky věci plyne, že tato akce je neproveditelná a on odejde bohatší o tři stováky. Situaci jsem ještě okořenila větou:"Ty vole, musíš u toho vydávat tak nechutné zvuky? Mně se chce blít!". Po chvíli se John vynořil zpod stolu a...prst až po poslední kloub v nose. Týpek čumí jako vrána, oči protočené dozadu. Já shrábnu prachy se slovy:"A ty jsi mi nevřil.", a snažím se křena co nejdřív odlifrovat, aby si nevšimnul, že John nemá prst a nechtěl se třeba rvát o své peníze. Ikdyž...vyšlo nám to pokaždé. Johnuv výkon byl naprosto přesvědčivý a někteří málo otrlí jedinci radši nechali ležet stovku na stole a prchli.

Docela mi dneska tyhle poťouchlosti chybí. "Arma" už neexistuje, mariáš dneska hraju hůř než ponocný a vůbec. Ale na druhou stranu, blbnu jinak. Tenkrát by mě ani ve snu nenapadlo, že o téhle příhodě jednou budu psát na párku.

Sedí liška pod dubem, hraje karty s holubem...

:: ohezkla: HK 13:46 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Středa, jazz ho tam třeba aneb Jura and company...

Jestli teď čekáte, že vám odhalím tajemství velmi tajné, že Jura Šňůra je kromě známého blogera také známým jazzmanem, tak to jste na omylu. Teda já to vlastně nevím, ale vím, že Jura Wajda si jazz zahraje rád a s chutí. Ano, ano, Válečná si opět včera vyrazila za kulturou do oblíbené kavárničky "Evžen".

Nevím, zda to způsobilo nízké vlezné nebo popularita Wajda Bandu, ale tentokrát tam bylo ludí jako psů. Velmi neprozřetelně jsme si nezakoupili lístky v předprodeji, takže jsme celý koncert dali nastojáka. Ale na výjimečnost zážitku kulturalneho to nemělo žádný vliv, ba spíš naopak. Trsala jsem do rytmu jako o život. A že to teda byl rytmus s velkým R. Hudbu Wajda Bandu si netroufnu zařadit do nějaké škatulky. Je to fantastická muzička hraná s velkou živelností a nebála bych se říct, že i s jakousi animálností. Instrumentálky podkreslené výkřiky, scatem a, s prominutím, prděním na hubu. Jazz volně přecházející do funku, etna, latin a groove. Zběsilé vytleskávání flamenga, které strhne posluchače a celý sál plácá pacičkama jako o dušu. Pětiminutové sólo na bicí, kdy fascinovaně sledujete bubeníka, kterak chvíli tříská do bubnů paličkama, ty pak odhodí a do škopků mlátí rukama jen proto, aby vzápětí popadl mandolínů, drnkal na ni a bušil nohama. Prostě mazec.

Snad ani nemusím dodávat, že zakochalam še. Do bubeníka. Fakt, slintala jsem na něj jako psík pana Pavlovova. Pan Válečný si mého vlahého pohledu samozřejmě všimnul a po konci produkce trval na okamžitém odchodu do chalupky, neb měl velmi opodstatnělou obavku, že si budu chtít s bubeníkem pokecat a budu po něm házet okem. Pro vážené čtenářky tu však mám jednu dobrou zprávu. Přestože složení Wajda Bandu je mezinárodní (Čech, Francouz, Němec a dva Poláci), tak bubeník se jmenuje Bodek Janke, je mladý, velmi jedlý a hlavně je to Polák, takže pokud si zajdete na jejich koncert (což vřele doporučuju), tak ho můžete klíďo sbalit. Nebude vám bránit jazyková bariera, s Polákem se domluvíte. Máte-li však pocit, že ne, dejte vědět. Teta Válečná vám bezplatně dá několik lekcí jenzyka polskiego.

Tluče bubeníček, tluče na buben...

:: ohezkla: HK 14:16 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Ruksaky a jiné ryby v listí

Po přečtení příspěvku od ah, jsem si vzpomněl na prožitek nedávno minulý. Ale začnu od kraje. Bývaly doby, kdy jsem byl šťastným majitelem jednoho kusu povlečení a jednoho ručníku. Opravdu jsem víc nepotřeboval, když bylo zapotřebí, prostě jsem to vypral, do večera to uschlo a bylo připraveno k dalšímu použití. Ale narazil jsem. Poté co se o těchto informacích dozvěděla má matka, bylo rozhodnuto, že tento neudržitelný stav musí skončit. „To nejde, Kájo, musíš mít aspoň dvoje povlečení a víc ručníků.“ Souhlasil jsem tedy s navýšení počtů o jedno povlečení a jeden ručník. Přeci jen, bude to pohodlnější. „Nene, Kájo, tady máš jedno povlečení a dva ručníky.“ „Mami, na co budu mít tři ručníky?“ „Neboj, to se bude vždycky hodit, uvidíš.“ Nezbylo mi nic jiného, než tedy odkývat přidělené počty a odvézt je do Prahy. Dalším atakům o rozšíření mého povlečení-ručníkového arzenálu jsem úspěšně odolával, poukazujíc na to, že do toho vlaku, přeci nebudu tahat nějaké velké krosny. Až teď při poslední návštěvě Ostravy, kdy jsem měl zajištěn odvoz osobním přibližovadlem, na mě u mamky čekala další taška. „Tak tady máš Kájo, krepové povlečení, je tam i povlečení na malé polštářky a jeden ručník.“ „Ježiš, mami, k čemu mi bude další povlečení?“ „To máš do výbavy, no je nutné abys už měl nějaké věci.“ „Hmm, ale k čemu budu mít čtyři ručníky?“ „No, třeba, kdybych přijela na návštěvu.“ „No, to bys měla i tak u mě ručník volný.“ „Jak Ti říkám, prostě už to máš do výbavy, to neroste jen tak na stromě.“ Tak jsem řekl děkuji a odvezl si svou výbavu sebou. Já vím, že to mami myslí dobře, ale mezi námi, to povlečení a ručník jsem ještě ani nevybalil a stojí v tašce v předsíni.

Čekám, kdy povezu talíře a utěrky :)

:: zprznil: Karl 13:22 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Analýza ukázala hovno

Dnes při prohlížení statistik jsem se málem udusil smíchy. Nevím čím to, ale za poslední dva dny se na Jen tak zlehka dostala spousta lidí, kteří hledali tak pěkné slovní kombinace, že se o ně nelze nepodělit. Tak teda:

* markýz de sade
* nymfomanka
* artridida v koleni
* čištění střev Olomouc
* tortura
* strachy se pomočil
* zvířena tajgy
* napsat kondolence
* dětská gynekologie
* porody doma
* krasavice inteligentní
* vodní pistolka která střílí náhodně

Já nevím jak Vy, ale mým favoritem je čištění střev v Olomouci

:: zprznil: Karl 18:34 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

People Can Fly (My letci máme ocelové ptáky)

V neděli, kdy jsem jen tak zlehka bojoval se svou přítomností v nekonečnu, jsem v záplavě „ovocných“ cédéček nalezl IL-2 Sturmovik a vzpomněl jsem si na slova pana G., že s tím běžně lítá i po síti. Řekl jsem si, že na tom tedy nemůže nic být (letecký simulátor jsem letěl naposledy, když byl na vrcholu prastarý F-29 Retal :) a zmíněnou hru nainstaloval. Hlavně žádné složité studování manuálů a briefingů a rovnou jsem skočil do kokpitu letadla stojícího na letišti. Chvíli jsem jen tak hleděl na obrazovku, mačkal různé kombinace kláves až mi došlo, že bez toho, aby se ta vrtule začala točit, asi fakt nevzlétnu. Zpět do nastavení ovládání, kde jsem zjistil asi šest nejdůležitějších kláves, usoudil, že mi tyhle stačí a hop do kokpitu. Jakou já jsem měl radost, když se ta vrtule roztočila. Přidával jsem power, letadlo se rozjíždělo, nabíralo rychlost a já drtil klávesy na stoupání a vyrovnávání směru. Najednou jsem byl asi metr nad zemí, vzal mě nějaký divný balanc doleva a už jsem byl zase dole, tentokrát s patřičnými vybuchujícími efekty. Pátý keř, pytlákova smrt, vzpomněl jsem si na staré přísloví a šel do toho ještě jednou. Tentokrát jsem po velkém boji dostal tu kraksnu do vzduchu a dokonce ji tam i udržel. Chvíli trvalo než jsem se dostal do patřičné výšky a letadlo trochu stabilizoval, mezitím jsem si pomyslel něco o fušce válečných pilotů a začal se rozhlížet po nebi. Objevil jsem nějaké tečky, ze kterých jsem usoudil, že to je zbytek mé eskadry a nastala divoká honička. Poté, co jsem málem zavařil motor, jsem ty nebožáky dohnal (a taky jednoho málem srazil :). Po nějaké době nerušeného letu jsme se ocitli nad místem určení. A začal rej, kolegové cosi bombardovali, řvali nějaké příkazy, kterým jsem nerozuměl, tak jsem zkusil aspoň kulometem rozstřílet most. To mi logicky moc nešlo a to už nás napadli němečtí stíhači. Já fakt chtěl bojovat, ale dopadlo to tak, že jsem se ocitl úplně mimo mísu, se snahou, alespoň se vrátit na bojiště. V tu chvíli mě zasáhla, jako blesk z čistého nebe, depresivní myšlenka. Do prdele, vždyť já s tím neumím přistát, řekl jsem si a spáchal sebevražedný nálet na továrnu.

Mimochodem, tady najdete ilustrovaný manuál pro sovětské letce k IL-2 (sprostě jsem si jej dovolil stáhnout odtud)

:: zprznil: Karl 16:40 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Swing, to mě baví aneb Já to teda blognu, no...

I když jsem říkala, že nee, nakonec teda joo. Co??? No, tož to o tych Suprovnich hvězdach, kere včeraj tak fajně swingovaly, ni.Jura, chachar jeden, mě sice předběhnul, ale nevadí. Já to lehce přepíšu, upravím a máte to tady. Vždycky jsem si říkala, že se o SuperStar není třeba vykecávat, protože naprosto fundovanými odborníky na tuto problematiku jsou výše zmíněný Jura a Tokugawa, ale včera mě to opravdu natolik dostalo, že jsem nemohla odolat. Shoda náhod, či snad telepatie způsobily, že Jura mi čornul myšlenky a napsal to téměř stejně jako já. A blognul svou "Swingující SuperStar" dřív než já. Fakt, já měla stejný i titulek. A pak, že astrální napojení neexistuje.

Na partičku cvičených hvězdiček se koukám s železnou pravidelností. Pravidelně je obdivuju, neb já bych se samou trémou pokakala a nebékla ni notu. Pravidělně vyju hrůzou a rozčarováním z pitvořících se moderátorů. Obzvláště slečna Něgrešová vždy spolehlivě rozpohybuje moje žlučníkové kameny a způsobí mi drobnou koliku. Pravidelně si říkám, že příště už fakt ne. A se stejnou pravidelností další neděli lapnu k bedně. Na včerejší díl jsem se těšila, neb jsem "dívka v rytmu zrozená" a swing můžu. Abych se uvedla do stavu vytržení, pustila jsem si ještě před vypuknutím star-hysterie CD Franciška Sinatry. Jo, my Way, a hopla do toho.

Bulvu trhající žluť slečny moderátorky dávala tušit, že dneska to bude v plné palbě. Aneta se s chutí pustila do "Lampiónů" a já si říkala, že ta ženská a její pevně posazený alt, jsou to, co naše popscéna potřebuje. Opět nezklamala. Papa-parara-New York, New York...Franky, ještě že to neslyšíš. Sáma Issů. No, nakonec jsem musela, ač nerada, uznat, že dneska to hezoun docela zvládnul. Martina Balogová, moje favoritka, taky vsadila na Sinatru a odzpívala skvěle. U ní si však vždy říkám, jestli její vizážista netrpí šedým zákalem. A jedeme dál. Začínám mít neodbytný pocit, že swing=Sinatra. Nebo snad ne? Žralok zuby má jak nože a z těch nožů čiší strach...pan Savka přichází na scénu, hladce oholen, příhodně oblečen a já, bez nadsázky, poprvé slyšim SWING. Se vším všudy. Synkopy jak vyšité, trocha improvizace, přesně posazený hlas. Nejsem žádný odborník, ale měla jsem pocit, že to bylo opravdu od srdíčka.

S úsměvem na rtu jsem čekala na další hvězdičku. Už je tady Julián a "Strangers in the Night". Přežila jsem první takt a zřejmě jsem pak upadla do komatu, protože jsem se probrala s rozkousaným ovladačem v puse, tloukla jsem lbí do zdi a mezi zuby cedila: zabít, zničit..."Strangers in the Night", to je skvost, má nejoblíbenější. To, co z toho pan Záhorovský udělal, se nedá nazvat jinak než kompletní sračkou. Chápu, že někdo swing prostě nezvládne, ale dá se snad vybrat nějaké lehounké šubaduba. Ještě, že máme před sebou posledního zpěváčka. Šárka zpívá dobře, výborně frázuje (i o tom je jazz) a má precizní artikulaci. Mno, vybrala si nelehký song. "Swing". Ihned mi naskočila verze, kterou zpívala Eva Pilarová, která si tam i zascatovala. Tož jestli toto Šárka zvládne, smeknu. Jiná aranž sice písni ubrala na živelnosti, která tam je a být musí, ale přesně Šárce sedla. A opět jsem koukala na to jak se hvězdička vymustrovala. Tvrdý pohled a ohoz barové kurvy. Ehhh, ten šoubyznys.

Teď by asi mělo následovat nějaké resumé a slovo závěrem. Tedy, po pravdě, nic nosného mě nenapadá. Snad i proto, že šou SuperStar je jen taková zabavka, kratochvíle, komerce hrubého zrna. A k jako takové k ní i přistupuju. Bez emocí (až teda na toho Juliána a Něgrešovou). Takže, přátelé, závěr si z těch mých blábolů udělejte každý sám a věřte, že tak to bude asi nejlepší.

I did it my Way..

:: ohezkla: HK 14:40 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Já vážně nejsem mstivý člověk…

Představte si tu situaci, sedíte si v klidu v baru, ve kterém jsou všehovšudy 3 stoly a pak už jen barový pult a v klidu kecáte. Do toho vejdou čtyři postarší dámy a vrhnou se k džůboxu. Toho jsem si já do té chvíle ani nevšimnul. Najednou začal z repráků na plné pecky vyřvávat božský Kája, po něm plastická Helenka a aby toho nebylo málo, i na nějakou tu dechovku došlo. A to v takové hlasitosti, že jsme na sebe museli řvát, abychom se slyšeli. To už bylo na mě moc, otočil jsem se k té kouzelné krabičce a jal se hledat patřičnou odpověď. Ze zbraní adekvátního kalibru se ve výběru nacházelo pouze první LP Tří Sester a tak jsme si sjeli prvních šest skladeb. Dámy to evidentně nerozhodilo a při písni „Věci divnej spád maj“, konkrétně při slovech „a na první máj, už nebudu šoustat blondýny“, se jala jejich velitelka volit zase to své. Ocenil jsem, že zbaběle nepřeskakují pořadí písní v playlistu a galantně se jim uklonil. To už z reproduktorů vyřvával Hurikán Dála Janda a dámy se vesele pohupovaly do rytmu cinkotu dvojek vína. Pomyslel jsem si něco o silných náturách a jal se navolit dalších šest skladeb Tří šviger. Nezabralo, chvíli pohoršeně frkaly, to když zaznělo nějaké to sprostší slovo, ale poté se stoickým klidem opět navolily to své. Barman se evidentně výborně bavil a s chutí sledoval, kdo z tohoto klání vyjde jako vítěz. Poté co jsme si odposlouchali to jejich, rozjelo se posledních šest skladeb LP "Na Kovárně to je nářez", přičemž jsem jako sedmou píseň dal bonus z nového alba "Válka s loky", a říkal si, že jestli tohle přežijou, tak jsou fakt silné. Přežily. Když jsem viděl, že nezdolně stojí opět jejich velitelka před samohrajkovou skříní a sype do ní spoustu cinkajících mincí, rezignoval jsem. Zaplatili jsme, já čestně uznal prohru a za zvuku písně „Homosexuál“ jsme odešli se sklopenými hlavami.

Nashledanou

:: zprznil: Karl 12:58 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Revoluční řešení aneb Jsem herečka...

Včera jsem půl dne hledala "revoluční řešení pro své žehlení". Jako nejrevolučnější se mi jeví nežehlit vůbec a tak to odkládám a odkládám, až se po celém bytě válí zmuchlané prádlo a můj muž velmi nenápadně upozorňuje, že, sakra, nemá ani jedno čisté vyžehlené triko. Jako další revoluční řešení žehlení se mi zdá být to, že by pan Válečný popadnul "teho bygla a vybygloval se to sam, bo šak něsu barzjaka pokluda". Ale nakonec to stejně dopadne tak jako vždy. Se značnou nechutí trávím mnoho hodin u žehlícího prkna, kleju jako pohan, sleduju jakési tupé příběhy v TV a slibuju si, že příště vyžehlím hned jak vyperu. Mé utrpení má však jisté, i když velmi zanedbatelné výhody. Že jsem celý den tak hezky robotovala, mohu se dožadovat vyvenčení. Jak se říká, po práci legraci. Přemluvila jsem svého pána a vůdce k návštěvě restauračního zařízení. Součástí přemlouvacího manévru byla i nabídka kvalitního manželského sexu. A asi proto, že jsem se tvářila jako Paula Wilde, manžel neodolal (sexu i návštěvě hospůdky).

Překročením prahu nálevny se datuje mé utrpení, prohloubení komplexu méněcennosti a poznání, že jestli to včera bylo "holaj duša, piekla nimo", tak dneska je to opět posraným navrch. A to vše kvůliva jedné postarší dámě s diagnózou: učitelka. Hned ze startu se tvářila jako "tak tobě, děvče to dneska pěkně nandám". Jsem slušně vychovaná, mám úctu k šedinám a pochopení pro potíže v menopauze. I mlčela jsem a nablble se culila. Moje asertivita zapůsobila na madam asi jako červený hadr na býka. Nelenila a žačala tokat s mým chotěm. No co, mají společné známé, které já neznám, tož jim nebudu vstupovat do hovoru, že. Bavila jsem se s dalším spolustolovníkem o koncertu pana Lipy. Ve chvíli, kdy bába uslyšela slovo jazz, dala mi jasně najevo, že takový spratek jako já hudbě vůbec nerozumí. To ona pamatuje swing a Armstrong se jí podepsal do památníčku. Pro mě, za mě, kdyby se jí podepsal třeba na pravou hýždi, žíly mi to nerve. A to, že je o sto let starší než já, ji ještě neopravňuje k tomu, dělat ze mě vola. Tak to jsem si teda pěkně nakakala do vlastního hnízda.

Cokoliv jsem řekla, bylo vzápětí použito proti mně.A když mi sdělila, že jsem herečka, která je tak akorát trapná, přestala jsem komunikovat a značným tempem jsem do sebe lila alkoholické nápoje. Bo jak še pravi: střizlivum mě nědostanum. Přiožralá jsem potom doma brečela svému muži na rameni. Proč mě ta baba urážela a ponižovala? Jistě, bývám občas trapná, ale herečka??? Pan Válečný se hluboce zamyslel a řekl mi, že jsem zbytečně přecitlivělá a vztahovačná a že ta dámy byla docela MILÁ. Kurňa, všichni jsou proti mně, i můj milášek. To jsem si fakt nezasloužila.

Hoďku jsem si pobrečela a rozhodla jsem se, že teda příště se nebudu chovat slušně. Babě to vrátím i s úrokama. Nejsem totiž žádný fakoš, nějaký ten pátek už mám odžitý a dokonce mám i své vlastní názory, které od teď budu důrazně prosazovat. A začnu hned zítra. Tak.

Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme...

:: ohezkla: HK 14:50 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Ještě jednou fotbal, doufám, že na delší dobu naposledy

Jsem naivní blázen a tak trochu úchyl, a proto jsem se vydal včera na Strahov, kde se hrálo finále poháru ČMFS mezi Baníkem a Spartou. Původně se mnou mělo jít asi pět lidí, ale poté co shlédli řádění kreténů v Opavě, tak logicky odmítli s tím, že by neradi došli k úrazu. Už to vypadalo, že půjdu sám, když se mi ozvala kamarádka B., že chce jít na fotbal a jestli jí nebudu doprovodem. Odvážné děvče, řekl jsem si a souhlasil.

Sraz jsme si dali ve čtyři u Anděla, že se pak přepravíme busem na větrnou hůrku. První totálně nacpaný jsme si museli nechat ujet a do druhého už nastoupili. Hned při srazu jsem B. upozorňoval na potlačení nezaměnitelného přízvuku a vyvarování se jakýmkoli zmínkám o Ostravě, či snad nedejbože Baníku. Ano měl jsem trochu nahnáno a B. je temperamentní děvče. Ovšem hned jak jsme nastoupili do busu, tak B. zmlkla a mi začly z čela téct čůrky potu. Postavili jsme se vedle šesti vyholených hlav, kteří sondovali osazenstvo autobusu. „Hele ti čtyři ve předu jsou určitě chachaři, hned na Strahově do nich jdem, poláci jedni zkurvení.“ No, přátelé, já stál vedle nich a ani nedutal. V tu chvíli jsem byl opravdu posraný. Čtverka rádoby chacharů vystoupila o dvě zastávky dřív, zřejmě si všimli, že na ně má zálusk šestice tupých goril. „Kurva ty děvky ostravský nás prokoukly. No nic, půjdem jim z kopce naproti.“ My s B. jsem vystoupili, já si třel čelo a třesoucí rukou si zapálil cigaretu (a pak má člověk přestat kouřit :).

Po příchodu ke kasám jsme zakoupili lístky (jelikož Strahovský stadion neznám, netušil jsem rozložení sektorů) a vydali se usadit na svá místa. Při mém štěstí bylo jasné, kam máme lístky. Rovnou do středu sparťanského kotle. Ne, tam jsme opravdu nešli a posadili se napravo od nich. Zápas probíhal, B. si vesele potichu (na to jsem ji upozorňoval) fandila, sparťani křičeli „polský židi, smrt Baníku“, baníkovci zase „pražské kurvy a sparta buzerantů parta“ a já sledoval co se děje kolem. Ke konci poločasu si rádoby sparťani zapálili ve svém středu dýmovnici a začali ničit. A to tak, že za námi sedící paní okamžitě volala svému synovi, že jestli tam je, tak ať ihned vypadne, jinak, že ho zabije sama. Naštěstí je brzo obstoupili kosmonauti (čti: policisté v plné polní) a zjednali si jakýs takýs klid. Ve druhé půli padly nějaké góly (při tom baníkovském jsem zatnul ruku v pěst a rychle ji zase schoval) a před koncem obstoupili kosmonauti 3/4 stadionu, že jsem se cítil jako v obležení při válečném stavu. V devadesáté minutě jsem B. vzal za ruku a prchli jsme ze stadionu (nebo snad cvičiště policejních sil?). Hmm, čekal jsem, že to nebude nic příjemného, ale tohle mě naprosto dostalo. A přitom na podzim na Spartě bylo vše (samozřejmě v rámci současných možností českého kulturního prostředí) ok. Dokonce jsem i uvažoval, zda má vůbec cenu na ten fotbal chodit. Stejně, ale vím, že jsem magor a od startu dalšího ročníku ligy mě zase budete moct vidět, jak nervózně potahuju z cigarety na stadionu.

Jo a ten pohár vyhrála Sparta

:: zprznil: Karl 15:17 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Bohovský Peter aneb All that Jazz...

Jsem plná dojmů, plná pozitivní energie, radosti a zvláštního napětí. A kdo to byl, kdo to byl, kdo to všechno způsobil? Peter Lipa, prosím pěkně. Včera mi bylo potěšením navštívit jeho koncert.

Musím se však přiznat, že jsem z celé akce měla trochu obavku. Jak známo, určití lidé se účastní určitých koncertů, filmů, představení. Mnoo a přesně to jsem očekávala. Nově otevřená příjemná jazzová kavárna až po střechu narvaná snobama. Pusinky, které jazz nikdá neposlouchaly, ale myslí si, že návštěva takovéhoto koncertu všem dokáže, jak jsou děsně na úrovni. A nám, jazzovým fajnšmekrům, pokazí svými potlesky mimo mísu a hohó intelektuálnimi vsuvkami celý kulturalny zážitek. Navíc u Petra Lipy by mě to docela nakakalo. Naštěstí snobíci asi o koncertu nevěděli a zůstali doma. Tím jsem samozřejmě nechtěla říct, že neuznávám lidi, kteří jazz neposlouchají. Ne, stokrát ne. Já ho kdysi taky nemusela, ale měla jsem pár známých, kteří mě velmi nenásilnou formou upozornili, že jazz existuje a pak stačilo málo a já téhle muzičce naprosto propadla. Co ráda nemám, jsou takoví ti rádoby znalci, kteří doma poslouchají Karla Gotta a na jazzové koncerty se chodí předvádět jak jsou, óóó, děsně in.

Takže, když jsem s radostí zjistila, že snobové snobí barzgde inde, uložila jsem své těleso ke stolku, objednala si pivko, zapálila cigárko a pokukovala na "chutné" mlaďochy, kteří chystali scénu. "Hele, táto, ten Lipa má ale mladé kustody.", pravila jsem svému muži. Za chvíli jsem poznala, jak hluboce jsem se pletla. Nee, žádní kustodi, ale výborní mladí hudebníci (v čele s Petrem Lipou jr.), kteří hráli s takovým nasazením, že jsem si místy málem učurnula do textilu. Moc se mi líbilo, že pan Lipa se je nikterak nesnažil zastínit (a že na to má). Připadal mi velmi skromný, milý, vtipný. Takový taťka, který dal velký prostor mlaďochům a má radost z toho, jak jim to bezvadně hraje. Bylo úžasné, že tuhle pohodu a energii "lipovci" přenesli i na posluchače. Seděla jsem, oči zatvorené a mé těleso se vlnilo do rytmu. Dokonalý rauš. A když začali hrát jazzové úpravy starých beatlesovek (CD-"Beatles in blue", 2002), uchcávala jsem blahem. Některé songy bych snad ani nepoznala a můžu říct, že třeba piosenky "Day tripper", nebo "I wanna be Your Man" a nebo "With a little help from my Friends" se mi snad i víc líbily než v broučím podání. Mangelila jsem tak dlouho, až to pan Válečný vzdal a CD "Beatles in blue" zakoupil.

Koncert mě tak dostal, že bych sem chtěla nacpat tu energii, tu radost a atmosféru souznění. Ten pocit, že vás muzička pohltila a rezonuje každým pórem vašeho těla. Žel, nejde to. Tak aspoň malé doporučení. Bude-li někdy Peter Lipa se svým bandem hrát u vás, běžte si ho poslechnout a užít si stejně, jako si já užívala včera. Že jazz neposloucháte? Stejně běžte, nejde o to tuhle hudbu chápat, rozumět jí. Jde o ten pocit. O radost. A té se vám dostane v míře vrchovaté.

Na srdce jsou Poděbrady, na radost je Lipa...

:: ohezkla: HK 13:37 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Stav obležení aneb Ef-Cé-Bé, olé...

Na jednu a tutéž věc lze nahlížet z různých úhlů. To, o čem budu mluvit je fotbal. Ne, že by mi až nějak zvlášť trhal žíly, ale s chutí si zafandím. Bo su ten patriot, ni. Ovšem včera šel veškerý patriotismus stranou a já nevěřícně koukala, prdelku strachy sevřenou.

Tož to bylo tak. Včera se hrálo "slezské derby". Žlutomodré kopačky proti kopačkám modrobílým. Hrálo se v Opavě. Mohl to být zajímavý sportovní zážitek, kdyby...kdyby se partička ostravských rádoby fanoušků nenechala slyšet, že do Opavy nejedou na fotbal. Že se jedou porvat, ničit, likvidovat. A že jich bude asi dvanáct tisíc. Díky tomuto zažila Opava největší policejní akci v dějinách a dokonce se hovořilo o největším policejním zásahu vůbec. Velké množství těžkooděnců, policajti na koních, vrtulníky, ochranky a prý snad i tajní policajti infiltrovaní mezi rozvášněný dav. Regionální rádia doporučovala obyvatelům v centru Opavy, aby nenechali v sobotu venku parkovat svá auta. Po hospodách v centru a blízkém okolí se od pátku šířilo doporučení v sobotu vůbec neotvírat. A protože bydlíme na přímé spojnici mezi centrem a stadionem, měla jsem docela strach.

Do jedenácté hodiny dopolední vše probíhalo v klidu. Nicméně do kšeftu jsem šla brzo ráno a čubě jsem politicky vysvětlila, že venčení proběhne tak kolem poledne a pak až večer. Po jedenácté hoďce mě z letargie probral hluk leteckých motorů. No, už je to tady. Kolem komína nám začal kroužit vrtulník, který měl celou akci monitorovat ze vzduchu. Řeknu vám, nic moc příjemného. V jednu hodinu jsem začala být mírně hysterická a připomínalo mi to stav obležení. Pod okny se proháněla jízdní policie a zdálky se ozývalo zlověstné hučení davu. V průběhu utkání vrtulník nevrtulil, takže jsem se trochu uklidnila, ale jen do posledního hvizdu. A zase znova. Vrtulník, zvuky sirén...nervy na pochodu. Zážitek na dlouho dobu.

Nemám nic proti fotbalovým fanouškům a pár jich znám. Jsou to normální týpci, kteří čutají župní přebor a v sobotu se zajdou kouknout, jak to kopou v tej lize. Pak si zajdou do knajpy na pivko, třeba se i pohádají, baj aj si dají do držky, ale nikoho neohrožují, nic nelikvidují. Jo, to beru. Ovšem co říct, když nějaké bandě tupých hovad nejde ani tak o fotbal, ale spíš o to ničit, likvidovat, rozkopat někomu prdel? Navíc, když u toho naruší pokojný stav lidí, kteří ani na fotbal nechodí? A kvůli těmhle mamrdům se bojí vyjít na ulici, vyvenčit psa a musí poslouchat půl dne kravál. Fakt jsem byla včera vzteky bez sebe. A jen doufám, že justice dodrží co slíbila. Že ty kretény odsoudí v zrychleném řízení do několika hodin po incidentu. Doufám, že to nebude jen o nějakých podmínkách a že jim to napaří natvrdo. Protože, sakra, kam až to necháme dojít? Nebylo důrazným varováním to, že při minulém zápase v Ostravě zranili hooligans čtrnáct policistů? Nebo se snad necháme terorizovat partou vymatlaných hlav?

Fandi, ale zůstaň člověkem...

:: ohezkla: HK 11:57 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

O mé rodině a jiné zvířeně aneb Ty ale vypadáš...

Už jsem tady na sebe napráskala kde co. Avšak, asi z jakéhosi podivného pudu sebezáchovy, jsem nehovořila o své rodině. Hýčkajíc si své smutky a podléhajíc citové otupělosti, jsem však schopna čehokoliv. Navíc dnes mám dobrý důvod se jen tak zlehka rozepsat o některých členech našeho klanu. Svou návštěvou mě totiž poctila má rodička.

"No ty teda vypadáš!!!", děla má matka na uvítanou. "Jo, mami, taky tě ráda vidím.", rozhodně nemám nejmenší chuť vysvětlovat mamušce, proč jsem jí s písní na rtu nevytančila v ústrety a cestu neposypala okvětními plátky růží. "Tak co ti, sakra je? Vypadáš, jako by tě právě vytáhli z hrobu, nebo se tam snad zrovna chystáš vlézt?". Jasně, duševní nepohoda jednomu na fyzické kráse nepřidá. Teď přijde něco o tom, že jsem zhubla. Máma se nadechuje a..."Jsi nějaká hubená, jíš vůbec?". Inu, jím. Trochu. Ale vzhledem k tomu, jak jsem za normálních okolností pažravá, mi to jen prospěje. Zhubnout jsem potřebovala jako prase podrbat. "Ještě, že jsem včera upekla tu buchtu, udělej kafe a pojď si vzít pár kousků.". Pár kousků buchty z pohledu mé mateřídoušky znamená, že pokud nespasu celý plech, nevstanu od stolu. "Mami, uvařila jsem asi šest litrů "segedínu", kdo to bude jíst, když se teď nacpeme buchtama? Sama jsi přeci vždycky říkala, že před obědem se nesmím cpát sladkostma.". "To zvládneš, jsi hubená jako lunt!".

Popíjíme kafe, já si nacpávám gagol buchtama a máma mě zahrnuje historkama ze záhrobí. Je důležité vědět, že ten hrob, který si před pár týdny koupila je moc hezký, jen má prasklou tu žulovou desku. No jo, no. To se dá zalepit sanitárním tmelem. A koupila si takovou tu skříňku na svíčku. Fak je moc pěkná. A..."Byla jsem v Beskydech na chalupě a víš kdo umřel?". "Mami, prosím tě, nemáš tam něco veselejšího? Víš, já mám opravdu náladu pod psa.", zastavuji proud chmurných informací. "Prosím tě, neblbni a radši si vem ještě jednu buchtu.". Jasně, buchta, ta mi zvedne náladu. "A práci už máš?". Mám kulové a depku. Automaticky šahám po dalším zdroji kalorií. "A co autoškola?". "Ale jo, jde to. Už se mi během hodiny podaří jen asi tak třikrát blbě zařadit.". Vše podstatné o své osobě jsem tímto sdělila a volně přecházíme k jiným tématům.

Aby to snad nevypadalo, že svou matičku nemám ráda. Mám a velmi, ale jen někdy prostě nemám náladu nechat se oprašovat jako by mi bylo deset. Zvlášť když vím, že moje rodička je žena nesmírně vtipná, zábavná a přestane-li na mě koukat jako na chudáčka malého neduživého, je s ní třeskutá sranda. V takových chvílích jsme jako dvě kámošky. Takže, mami, omlouvám se za to nepříliš vydařené dopoledne a až příště budeme spolu, nachystám si pro tebe nejen kotel guláše, ale i jednu ze svých nejlepších nálad.

Mateřídouško vlasti naší milé...

:: ohezkla: HK 14:32 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Multi a Poznámkový blok

Jak víte, nechal jsem si doma instalovat net. Hned po připojení jsem se pustil do objevování neznámého, tedy multiplayerů u her, které hraju, či jsem zatím znal jen z té singleplayerové stránky. Po pravdě řečeno, musím přiznat, že zatím dostávám pěkně na prdel, obzvláště od pana G. Ale proč to všechno píšu. Jelikož to „nejdůležitější“ co u hraní po síti je, je nick, rozhodl jsem se pro malou analýzu těchto entit (potažmo malého průvodce vytvoření nicku na gameserverech), které po nocích potkávám v DM MOHAA či COD:

1.) Strašný drsňák (0 – 14 let) – tyto entity se honosí nicky, jež už při spatření ovlivní hráče natolik, že opouští rozehranou hru, utíká na záchod, aby si nenadělal do kalhot a další dvě hodiny se klepe v koutku. Příklad nicku: vsecky_vas_zabyju_hned

2.) Malý provokatér (0 – 14 let) – tyto entity se schovávají za nicky, které při prvním pohledu vybudí Strašné drsňáky k ještě rychlejšímu běhu kolem dokola a nemířené střelbě. Nezřídka vběhnou Malým provokatérům přímo pod hlaveň. Příklad nicku: Lama_tlama_to_neumi

3.) Velký frajer (15 – 24 let) – zde se již dostáváme na horkou půdu, povětšinou ostřílených pařanů, kteří noci tráví jedině zaboření u kompu, všechny mapy mají proběhané do posledního místečka a s radostí si občas zajdou zatřílet i mimo oficiální turnaje, kde se radují nad nebohým vztekem Šedých vod (viz dále). Jejich nicky se skládají především z anglicky a drsně znějících jmen. Příklad nicku: Nick_Santora

4.) Šedá voda (25 - ? let) – v tomto pásmu se pohybuje spousta nudných a průměrných hráčů, přičemž i jejich nicky nijak nevybočují, nikoho neohromují a jsou takové..šedé. Většinou se on-line hraní nevěnují na plný úvazek, protože už mají spoustu jiných věcí kolem a podle toho to hraní taky vypadá. Příklad nicku: karl23

5.) Profík (0 - ? let) – zde se pohybuje neuvěřitelná škála hráčů, kteří pro dokonání své vážnosti, dávají si profesionální futuristické nicky. Předpokládám, že drtivá většina oněmi profesionály není, ale ten nick přátelé, ten nick. Příklad nicku: #$xuS*Wj&

6.) Nezařazení (0 - ? let) – je jasné, že jsem nemohl v této krátké analýze nicků on-line hráčů obsáhnout všechny, proto, zde je ještě tato kategorie. Jestli Vás nějaké napadají, či znáte z vlastní zkušenosti, hoďte je do komentu.

Pozor! Většina hráčů putuje kategoriemi nicků a tak se Vám může stát, že hráč, kterého jste ještě před časem definovali jako Velkého frajera se zakrátko přesune do kategorie Profík. :)

Co jsem to zase napsal?

:: zprznil: Karl 20:00 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Nálada kvality nevalné aneb Bezcestí...

Jsou dny, kdy slunce svítí, ptáci pějí a nám je bez větších důvodů báječně. Jsou i dny, kdy slunce sice svítí, i ti ptáci zpívají, ale nám je z naprosto neznámých příčin mizerně. Je nám pod psa, nic se nám nechce, jen sedět a tupě zírat. Někdy pocit bezvýchodna trvá jen jeden den, jindy se "den blbec" okotí a nálada nevalné kvality se nás drží déle, než bychom sami chtěli. Mně špatná nálada jednoho dne otěhotněla a já teď mám depresi na každý den. Lhostejno, zda svítí slunce nebo prší.

Normální jedinec potrefený takovýmto duševním rozpoložením si pustí veselou muzičku, čte něco sakra rozverného, nesleduje zprávy, zkrátka dělá vše pro to, aby se depky co nejrychleji zbavil. My magoři to máme přesně naopak. Ponořila jsem se do četby "prokletých básníků", pouštím si songy Nicka Cavea a s chutí si hýčkám své smutky. Ani jíst mi nechutná a v rámci probdělých nocí zírám do stropu a v duchu sepisuju příručku pro ženy v krizi středního věku.

Nechci vás obtěžovat svým fňukáním nad nepřízní osudu, nad marností bytí a nechci na vás přenášet svou blbou náladu. Snad bych si však mohla dovolit napsat pár veršů, které přesně vystihují můj současný duševní stav:

Bezcestí
Má nečinnost se mně již k smrti hnusí
a k práci své jsem vždy byl bez lásky.
Ó moci rázem roztrhati v kusy
své cíle, poměry a závazky!

Však nově začít - je to bezvýsledné,
když zklamání mé všecko proklíná,
a ruka moje, sotva že se zvedne,
již znavena mi padá do klína.

A to vím jistě: Kdybych dnes byl ženou,
tak slinám světa nastavil bych líc
a s drzým smíchem, sukní vyzdviženou
své tělo šel bych prodat do ulic.
František Gellner: "Básně", v roce 1957 vydal Československý spisovatel

Ne každý den je posvícení...

:: ohezkla: HK 14:31 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Zwjonzek kulturalny aneb Tož, kerú béknem...

Přes měsíc jsem nezaměstnaná a už mi z toho kolosálně hrabe. Vařím, peru, uklízím, venčím čubu a sleduju takové skvosty jako jsou Melrose Place, Komisař Rex, Doktor z hor a jim podobné. Občas si koupím nějaký ten měsíčník pro ženy a připadám si těžce v obraze. Pokus o četbu kvalitní literatury se omezuje na nadpis kapitoly. Jedinou útěchou je mi Internet a vědomí, že do opavského blázince dojdu pěšky. Proto vítám každé povyražení. Obzvláště pak, je-li to věčurek na vysoké intelektuální úrovni. Jsem přeci mladá, krásná, vtipná a děsně chytrá, i když celkem nepoužitelná.

Radostně jsem si včera zavýskla, když jsem byla pozvána na setkání místních divadelníků a operníků. Bleskurychle jsem pročetla divadelní program, abych mohla zavést osvícenou konverzaci o zdejší činohře. Jukla jsem do "Hudební výchovy pro žáky třetích tříd", bych se mohla pochlubit, že umím odezpívat celou stupnici a vím, co je čistá kvarta. Pobrukovala jsem si "Pláč židů" z Nabucca a těšila se na to, že se konečně v plné šíři a hloubce projeví můj třeskutý intelekt. Natěšená jako malé děcko jsem se vydala vstříc novým zážitkům.

Zdejší divadelní klub je jako stvořený pro setkání na úrovni. Na vysoké kulturní úrovni. Až na tak vysoké, že jsem si první hodinu připadala jako mimozemšťan. Afektované subrety se bavily o dominantách a subdominantách. Povýšená klavírní virtuozka se rozhořčovala nad tím, že "ten pedál se jí opravdu nepovedl". Hysterický činoherec deklamoval Hamleta, či co to bylo. A já? Já chtěla být taky tak úúúžasná a pochlubit se, že jsem jednou byla v Národním divadle, že vím, kdo je Antonín Dvořák, že dokonce osobně znám Lišku Bystroušku. Začala jsem hovořit o čisté kvartě (když už jsem to pracně nastudovala, tak to taky prodám), dámy opovržlivě zvedaly obočí, pánové dělali takové to rádoby chápavé:"Ehm, tedy, mnoo.". A mně bylo divně. Rozhodla jsem se, že se nevzdám. Přeci nejsu žádná holá prdel, blbečci blazeovaní.

Přisedla jsem ke stolu partičky z divadelního orchestru. Pár jich znám a vím, že jsou naprosto normální, rádi zapaří a nepokazí žádnou srandu. Za půl hoďky jsem už vyla smíchy a bylo mi naprosto putna, co si kdo myslí. Kdybych tady měla převyprávět všechny veselé historky z natáčení, celý "párek" by mi nestačil. Každopádně jsem se výborně bavila. Kolem půlnoci hudebníci vytáhli nástroje a začali hrát tu nejšílenější dechovku, kterou jsem kdy slyšela. Pepíku Zímo, bledni závistí. Nad ránem jsem statečně vyřvávala, že "vésélááá jééé dědííínááá..." a měla jsem silné nutkání zavolat Karlovi a zazpívat mu nějakou pěknou prostonárodní píseň. Naštěstí mi včas došlo, že by mě asi zabil. Nicméně jsme při odchodu z klubu alespoň svým zpěvem (v mém případě spíš řevem, jsem totiž absolutní hlušec) obšťastnili naše opavské spoluobčany.

A jaké z toho plyne ponaučení? Nikdy už se nenechám rozhodit nějakými nadutci, kteří hrajou nejen ne prknech, která znamenají svět, ale i v životě. I bez nich mám svých mindráků až nad hlavu.

Milostné zvířátko uděláme z vás...

:: ohezkla: HK 14:24 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Rtéčkačtéčka aneb Normální den na frontě...

V životě každého člověka jsou dny, kdy by raději nebyl. V mém případě k takovýmto dnům patří ty, kdy musím navštívit úřad. Jakýkoliv. Dnes mi bylo nemilou povinností poctít svou návštěvou úřad pracovní. Prostě nutné zlo. Promrhané dvě hodiny, málo příjemné úřednice, papírování a výsledek? Práce ve vašem oboru není, ale ve výrobně knedlíků mají jedno volné místo u pásu. Jeden by zaplakal a radši si práci hledá sám.

Dneska jsem navíc při cestě na pracák zmokla, což mě hned ze startu docela rozladilo. Ve vestibulu pracovníhu úřadu jsou dva terminály, do kterých naťukáte svoje rodné číslo, potvrdíte, odklepnete, zda chcete jít na dávkové oddělení nebo na zprostředkování a terminál vám vyprdne papír s vaším pořadovým číslem. Pak už jen čekáte a čekáte...Vlezla jsem do vstupní haly, sundala mokrou a zamlženou optiku a otírajíc si ji, dotápala jsem k jednomu z terminálů. Rozmazaně jsem viděla, že u vedlejšího bazmeku stojí jakási vysoká postava. Dioptrie nasazeny a Válečná vyťukává své číslo rodné. "Páni zláta, co je to rtéčkačtéčka???". Otočím hlavu doprava a můj zrak padne na obrovského Roma s nepříliš, ehm, inteligentním výrazem. Moje:"Ééééé, co, co, cožééé?", asi působilo velmi domácky. Navíc mé mimické svalstvo vykouzlilo něco, co by klasik nazval "úsměv idiota". "Tež névité.", odtušil minoritní spoluobčan, když popatřil na můj prudce inteligentní výraz. "Rtéčkačtéčka, kde to vidíte?", rozhodla jsem se prokázat svůj důvtip. "Nó, tudýk, né. Píšum tu: zá-déj-té-svó-jé-r-téčka-č-téčka, né.". Mé IQ se zvedlo z úrovně "šumící tráva" na úroveň "houpací kůň". "Jaká čtečka, pro Boha?". "Nó, kukníté, tu, né. Rtéčkačtéčka, né.". Čuměla jsem na nápis na terminálu, na který cigoš ukazoval. Stálo tam přesně toto: ZADEJTE SVOJE R.Č.. Mám k domu něco dodávat? Asi nemusím, že. Vysvětlila jsem bratrovi snědé pleti oč kráčí. Dozvěděla jsem se, že nezná svoje rtéčkačtéčka, že "občánků némam, né"... a pak jsem zbaběle prchla.

Tak a to je konec pohádky o hodné gadžovce, která věří na pozitivní diskriminaci a asimilaci. Závěrem ještě jeden vtip, který se mi při dnešním setkání s Romem vybavil: Přijde cigán do trafiky a ptá se trafikanta:"Tý, tý znáš Ferká Kykólků, né?". "Ne, Ferka Kykolku neznám.", odpovídá trafikant. "Tak istó znáš Déžá Kykólků, né?". "Bohužel, ani toho neznám.". "Tý, ták čému tu maš napísáné "známky kolky"???".

Práci čest...

:: ohezkla: HK 13:23 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Na Slovensko ide vlak a v ňom sedí....bramborová medaile

Já jsem jim to fakt přál, dokonce i ten titul.

Fakt

:: zprznil: Karl 19:22 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Zelený čtyřlístek aneb Páteční chutě...

V pátek jsem si přečetla úžasný a velmi inspirující článek Krysenky. Byl opravdu natolik sugestivní, že jsem dostala chuť. Na pivo. Ne na můj oblíbený Gambáč desetistupňový, ne na plnotučnou Plzeň, ne na Holbu, Radegast, Litovel, Zlatovar, Krušovice, Staropramen...dostala jsem chuť na Guinness. Přečtěte si a věřím tomu, že stejně jako já ucítíte na patře ten báječný buket, uvidíte tu jantarověhnědavou barvu, ucítíte tu hebhkost pěny. Prostě mňaaaam, slina se spojí se slinou, oko se zamží a vy toužíte vyběhnout do nejbližšího irského pubu a polknout pivo, zajíst ho čtyřlístkem a pokecat s nejbližším Patrikem.

V Opavě máme originální irský pub, jež zove se Dublin. Mají tam nejen příjemno a neustále plno, ale co hlavně, mají tam Gynďoše (velmi důvěrné oslovení pro pivo Guinness). Nabuzená, plná chuti a nadšení jsem v pátek odpoledne vyzvala pana Válečného k výletu do Dublinu. Tedy do hospody, ne města. V podvečer jsme vyrazili. Prošli jsme centrem, gulnuli jsme párkom, nakoukl do nově otevřeného jazzového klubu a zdárně dorazili do pubu. Samo, že bylo narváno. Ukořistili jsme stolek pro dva, který byl velmi šikovně ukryt za veeeelikým nápisem "Dublin". Musím říct, že pub je moc příjemný a útulný. Plný žluté a zelené barvy, čtyřlístků a Patriků. Atmosféru vhodně doplňuje irská muzička (kterou mám dost ráda), obsluhující personál je stylově oděn a je, kupodivu, milý a úslužný. Aniž bych koukla do nápojového lístku, zahlaholila jsem:"Dva Guinnessy, prosím.", a těšila se jako malé děcko na ten jantar ve sklenici, na tu chuť, na tu sametověhebkou pěnku...

I přinesli nám pivko. Barva byla, ó ano, jantarověhnědavá až rubínová. Pěna? Tak toto jsem si představovala poněkud jinak. Pěna byla taková celá "vymečená". Říkám si:"To nic, barva je báječná, voní to krásně, nebuď puntičkář.". Musím se však přiznat, chutnalo to jako obyč černé pivko. Tedy ne jako to naše, třeba krušovické. Bylo to, pravda, lahodnější. A rozhodně má ten Guinness víc voltů (obsahu alkoholu). Dali jsme ještě jedno a chtěli platit. Úslužný personál přinesl účtenku a já měla najednou pocit, že teprve TEĎ jsem v tej Evropě. Za čtyři pivka jme tam nechali 230,-Kč (podotýkám, že to byly čtyřdecovky).

Nemůžu říct, že by mi "Gynďoš" vůbec nechutnal. A vlastně jsem na to, že nebude jako od Patrika, byla připravena (viz komenty u Krysčina článku), ale ta cena, ta cena. Za čtyři decky piva skoro 60 kaček? Jasně, asi namítnete, že se to pivo dováží, že jsme v tej Unii a barz co ine. Chápu, rozumím, vnímám, ale...právě proto, že jsme ti evropani. Proč bych měla za své prachy mít menší luxus než třeba Němci, Angličani, Irové? Chci snad příliš??? A třeba jsem fakt blbá a je to jinak. Třeba se k nám dovezený Guinness jinak ošetřuje, aby mohl být čepován po dloudobé přepravě. Ok. Ale v tom pripadku řešme cenu.

Docela by mě zajímal váš názor. Jsme jen prostá děvucha a ekonomice zbla nerozumím a vlastně ani pivu. Ale. Ale závěrem bych chtěla poděkovat Krysce za inspiraci i když výsledek nebyl tak dokonalý. Avšak včera jsem si v Bille koupila lahváč Gynďoše a ten fakt byl vy-ni-ka-jí-cí. Tož tak.

Napiiime sa nazdraviii...

:: ohezkla: HK 13:59 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Já ten hokej neviděla aneb Není nad zdravý spánek...

Vážení přátelé, ano. Je to neodpustitelné, je to hodno zavržení, ale je to tak. Usnula jsem při tak vypjatém a rozhodujícím zápase, kterým bylo včerejší střetnutí našich s Amíky. Ale posuďte sami. Na oběd jsem spásla svíčkovou se třemi knedlíky. V podvečer jsme si s panem Válečným zašli "na jedno" do naší milé hospůdky. Z jednoho byly hnedle tři a vzhledem k tomu, že nejsem příliš zvyklá na plnotučnou Plzeň, měla jsem jednak lehce v pale, druhak jsem se neprozřetelně zapojila do sázení na výsledek hokejového mače. Lupla jsem 50,-Kč na vítězství našich 1:0. Nu což, já umím prohrávat a zvlášť tuto prohru se snažím nést statečně. K hokeji jsme si objednali tvarůžkovou pizzu a ještě před tím, než ji dovezli, spapkala jsem žemlovku. Ano, jsem hovádko, ale ta plnotučná Plzeň je nejen výborné diuretikum. Probouzí ve mně neutuchající žravost. Plná dojmů, piva a žrádélka jsem usedla k obrazovce...a do deseti minut jsem byla tuhá jako veka a chrápala jako starý havíř. Neprobral mě ani manželův řev.

Každý zločin zasluhuje tres. I já byla po zásluze ztrestána. Lehce po půlnoci mě ze snů vytrhnul rachot nebývalé intenzity. Co vytrhnul, doslova mě ten kravál vystřelil ke stropu. Z hlubokého spánku do stavu naprosté bdělosti, jako když z nuly zrychlíš během pikosekundy na stovku. "Táto, ku*va, mobilizace!!!", zařvala jsem, třeštila oko do tmy a snažila se zjistit co se to, kurňa, děje. To jen armáda ČR měnila strategické pozice a přesunovala svou bojovou techniku skrze město. Chápu, že nepřítel nikdy nespí a je třeba tyto taktické kroky podnikat pod rouškou tmy, ale, do prdele, proč jezdí s obrněnými transportéry středem města? To si ti genrálové fakt sedí na hlavách??? Zřejmě jednají dle logiky "cestou nejmenšího odporu" a "tato cesta je sice kratší, ale za to horší". Že probudí a vystresují 99% poklidně spících civilistů (tedy, kromě mého chotě, ten by zaspal i válku) je vůbec nebere. Deset minut jsem tupě zírala z okna na kolosy valící se ulicí a nechala se oslepovat blikajícími majáčky.Že jsem pak až do rána nezamhouřila zrak je snad jasné.

Ráno jsem si připadala jako bych celou noc skládala uhlí. Uvažovala jsem o tom, že zavolám na posádku, nechám se přepojit na náčelníka a předvedu hysterický výstup. Nebo že bych poslala stížnost přímo ministrovi války? Po zralé úvaze jsem dospěla k tomu, že bych s největší pravděpodobností dopadla jako hubkař. V tomhle Kocourkově, kde pravá neví co dělá levá, kde si vlastně kdo chce dělá co chce, by se mi zdejší náčelník vysmál do ksichtu. A ministr? Tomu je sichr šumafuk nějaká potrhlá baba, která si stěžuje, že jí vprostřed noci jezdí pod oknama tanky.

Tož do zbraně, válečníci...

:: ohezkla: HK 13:07 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Můžu za to já, čili Banik pyčo

Přátelé, přátelé, před časem jsem prohlásil, že vyměním úspěch na mistrovství světa v hokeji i na Euro za titul Baníku. Tedy, můžete mi to házet na hlavu. Ale co, 23 let, je 23 let. A teď si mě sežerte :).

Dobrou

:: zprznil: Karl 01:20 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Debil korunovaný aneb Paní řidičko, vystupte si...

Ještě před dvěma hoďkama jsem si myslela, že se tu budu chlubit svým řidičským umem. Prdlajz budu. Naopak. Musím, ač nerada, konstatovat, že su debil korunovaný.

To máte tak. Loni jsem byla donucena svým zlým mužem k absolvování Autoškoly. Prosila jsem, plakala jsem, hrozila rozvodem. Všechno marno. Tak se tedy, značně otrávená Válečná, přihlásila do kurzu. Něco mi však říkalo, že to bude očistec. Že jsem technický antitalent, že si pletu levou a pravou stranu, to ví pan Válečný a dnes i pan autoškolní učitel. Navíc jsem v sobě objevila další (ne)schopnost, o které jsem neměla ani potuchy. Mám asi nějaký zvláštní blok v mozku, protože nejsem s to zároveň točit volantem, šlapat na pedály a k tomu ještě řadit. Prostě, nejde to. Buď se soustředím na jedno nebo na druhé, ale na všechno dohromady? No ty vole! Asi po deseti hodinách jízd, mém nervovém zrhoucení, nervovém zroucení učitele, jsem se jakž takž naučila udržet auto v chodu a, světe div se, přeřadit z dvojky na trojku. Málem jsem se pokakala od radostě a dmula se pýchou. Těšila jsem se na řidičák a na to samostatné ježdění. Avšak žádné stromy nerostou do nebe, pýcha předchází pád a tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až...no prostě, místo ježdění autem jsem se odebrala na dlouhodobou nemocenskou.

Včera, po čtyřech měsících, kdy jsem neseděla za volantem, jsem měla jízdy. Patřičně vystresovaná a polomrtvá hrůzou jsem se vsoukala do auta. Nevím přesně jak, ale podařilo se mi ten cirkus rozjet, přeřadit na dvojku, odbočit na křižovatce...byla jsem fakt dobrá. Pan učitel mě chválil, já se tetelila radostí a měla sama ze sebe dost dobrý pocit. Dnes dopoledne jsem se i docela na to ježdění těšila a neměla obvyklé zažívací potíže. S písní na rtu jsem vhópla do autečka a...temno, zkrat. Nebyla jsem schopna nastartovat a zařadit jedničku. Rozklepala se mi kolena a málem mi i povolili svěrače. Co to je totok? Pak už jsem zdupala na co jsem šáhla. Na každé křižovatce mi to chcíplo. Potom následoval rozjezd na "klokaní benzín". Z jedničky jsem si elegantně přeřadila na čtverku, málem jsem sejmula týpka na kole a že jsem vlítla na každý kanál snad ani nebudu říkat. Musím obdivně smeknout před panem učitelem. Vydržel to se mnou a ani moc nekurvoval. To spíš já. Ve finále jsem se už ani nesnažila předstírat zájem o věc. Místy jsem i zavírala oči a modlila se, ať už je to všechno za mnou. Tož tak, dobrý řidič ze mě nikdá nebude, to spíš začne prase kokrhat. Protrpím si to až ke zkouškám a pokud se mi podaří absolvovat a já dostanu řidičák, velice pečlivě ho ukryju a nikdo mě nedonutí sednout do auta coby řidič. Teď si jdu dát panáka, bo zítra jezdím zase. Stůj při mně, paněnka Švěnta čenstochovska.

Drn, drn, drrrnnn...

:: ohezkla: HK 13:23 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Dosti hutný víkend aneb Hopla šupla, stará hujda...

Uplynulý víkend byl tak bohatý na zážitky, že se mi ještě při dnešku lehce moce pala. Tak tedy a především to byl čarodějnický slet, anóbž sabat. Bylo to báječné jedinečné úžasné. Slétly jsme se dle plánu před osmou večerní, všechny stylově oděny, košťátka a nezbytné doplňky s sebou. Proběhlo záhájení sabatu, zapěly jsme, hóply kol kolem vatry a pak hurá pařit. Tož to bylo jediné úskalí temného věčurku, neb čarodějnická pařba se konala v podivném tanečním klubu. Musela jsem pozřít litr Modrého Portugala, bych přežila. Příště se raději nechám zmrskat sedmiocasou kočkou a vypiju rozžhavené olovo než totok. Tančírna byla obrovská, plná podivuhodných týpků a do toho duc duc muzička. Joj, cigán. Jo, i těch tam bylo po kokot. A já opět musela natrefit na magora. Tentokráte rodu ženského. Na hajzlíku jsem se zálibě prohlížela ve špiglu, když tu ke mně přistoupila taková lehce jetá cigoška a pravila:"Pani, to šminkovani vam už něpomože. Kuknite na mě, tež už su stara hujda. Ale vitě, každa mame to svoje kuzlo, aji taka gadžovka jak vy.". Inu, co dodat. Jak ta spravna stara hujda šem še našminkovala a šla še ožrač, bo mi bylo třa teho kuzla. Prokuzlila jsem se až k páté hodině ranní a s pocitem správného evropana jsem padla do loža.

Sobota byla ve znamení bolesti hlavy a nohou (od toho tany, tany). Naštěstí jsem nic nemusela. Radostně jsem se oddávala pasivnímu sportingu, bo "Banik, py*o, Banik, né!!! Přátelé to bylo něco. Řvala jsem tak mocně, že jsem po zápasu jen šeptala, ale stálo to za to. Po 23 letech se mistrovký titul vrací na Moravu. Tož, fajne. Ale fajnějši by bylo, kdyby takhle zabodovala Opava. Tak snad příště. Po sportovním zážitku jsem si večer dala zážitek kulturalny. Deník Briget Jones(ové). Mňam. To fakt můžu. Asi proto, že si občas připadám úplně jako ona. Oplácané těleso, cigára, alkohol, trapasy, depky. Jen s tím naháněním chlapů to mám už tak nějak v klidu. A ta Renča Zellweger(ová) to zahrála tak přesvědčivě...

Neděle byla úklidová a hokejová. Večer pak kultura za pět set, čili Superstar. Já opravdu nevím, co si o tomto štyku myslet. Obdivuji odvahu těch děcek, to ano. Ale nemůžu si pomoct, celé je to takové... provinční. Parta cvičených opiček. Fandící rodičové a jiní příbuzní. Porota taková nijaká. A nejhorší jsou ti moderátoři, z těch mě až přechází zrak. Možná mám z toho takový dojem proto, že jsem loni sledovala polskou mutaci tohoto lovu talentů. Ti polští bratři tomu dali spád, mělo to šťávu a šmrnc. Nevím, ale ta česká verze té polské nesahá ni po kotníky.

Tak to je všechno, celý můj víkend. Doufám, že týden se ponese v poklidnějším duchu. Vlastně neponese. Začínám opět jezdit s Autoškolou. Modlete se.

Aji gadžovky sum fajne baby...

:: ohezkla: HK 15:43 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...