:: Jen tak zlehka ::

:: 30.6.04 ::

Hurá, prázdniny aneb Od zítřka nečaruju...

Tak zítra začínají prázdniny, ach jo. Spousta rozjivených fakošů v ulicích, rachot před barákem od sedmi od rána a davy německých turistů v centru města. Ale to letos není všechno. Od zítřka se můj muž stává nezaměstnancem, ach jo. Čekala jsem, že bude mrčet, bude mít blbou náladu a svoje nepohody si bude vybíjet na mé maličkosti. Hmm, zdá se mi však, že je v naprosto v klidu a docela si lajsnu tvrdit, že se na ty dny nicnedělání těší. Když vidím ty záblesky nadšení v jeho očích, jímá mě lehká hrůza. Za jak dlouho si začneme lézt na nervy?

Pokud jsme byli oba dva zaměstnaní, těšili jsme se na společnou dovču. Dva týdny, kdy budeme spolu, budeme si užívat volna, budeme courat po horách, na chalupě spravovat plot, koupat se. Ovšem něco jiného je být spolu zavřeni v bytě, čumět na sebe 24 hodin denně po dobu několika týdnů, dost možná i měsíců. Předpokládám, že prvních pár dnů bude fajn. Ale co pak? Pro případ manželské krize jsem vymyslela závratné řešení. Tak například je třeba vyčistit troubu. Už jsem zakoupila barzjaky sračkol, který prý odstraní všechny nečistoty a zaručí lesk jako blesk. Pak by taky nebylo od věci umýt okna. Ne že by přes ně nebylo vidět, ale jeví se mi to jako vhodná aktivita pro nezaměstnaného muže. I koberec volá po vyčištění. A ve sklepě je burdel jak sviňa. Tyto činnosti lze vhodně proložit mytím nádobí, vysáváním a vytíráním. A co budu dělat já? Asi toto: od zítřka nečaruju. Maximálně budu vařit. Předpokládám, že po takovém pracovním vytížení bude manžel jásat nad společnými procházkami s čubou, projížďkami na kole a koupání v "Sádráku" (známé opavské jezero). A teď prosím o ab-so-lut-ní ticho. Tramtadadá...Válečná si plácá po ramenou a nahlas se chválí. To jsem ale chytrá a šikovná děvucha...tramtadadá...gong. Pokud se dlouho neobjevím na "Jen tak zlehka" tak vězte, že mě manžel při čištění trouby narval do jejich útrob, otočil čudlem a začal si prozpěvovat "Ej, zomrela mi žena...".

Všem přeji krásné prázdniny, bezvadnou dovolenou, klid, pohodu, slunce v duši i nad hlavou. Pěkně si užívejte volna a odpočiňte si. Já si budu, doufám, taky užívat.

Tento způsob léta...

:: ohezkla: HK 12:55 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Podivné dětské postýlky aneb Maxipes Fík vs. Válečná...

Stejně jako se střídá období dešťů s obdobím sucha, střídá se u mě období beze spánku s obdobím, kdy to mé vyčerpané těleso prostě vzdá a já spím poměrně normálně. Zdají se mi dokonce i sny. Sny velmi živé, plné barev, vůní, chutí. Sny si zpravidla pamatuji a když je pak druhý den vyprávím panu Válečnému, ten jen nevěřícně kroutí hlavou a tvrdí, že mi fakt šibe. Občas své sny podrobím pečlivé analýze, bych se dopátrala proč se mi v palici honí pravě totok. Onehdá se mi zdálo, že jsem v jabloňovém sadu, je nádherný barevný podzimní den a já trhám jabka s Brucem Willisem. Nedokázala jsem rozklíčovat proč zrovna ta jabka, ale vím, proč se mi do snu přimotal "vylízaný Brůs". Ano, v úterý jsem koukala na film Hudson Hawk.

Jak ale dešifrovat můj dnešní sen? Zdálo se mi (opět v ostrých barvách a kvalitním zvuku) toto. Byla jsem na chalupě v Beskydech. Máme tam takový malý podkrovní pokojík a ten byl plný dětských postýlek, takových, které mají kolem dokola žbrlení. A v jedné z nich byla doslova vklíněná nechutně tlustá stará blond baba a chrápala jako ožralý havíř. Koukala jsem na ni a nechápala, proč se naprosto cizí tlustice válí v mojí postýlce. Do pokoje přišel bratr Karel, jeho kolega Čmelda a jeden známý. Tvářili se, že tu tlustou vyďobanou slunečnici nevídí a živě diskutovali o tom, jak ten náš malý pokojík vymalují. Čmelda přišel s úžasným návrhem cimru vykachlíkovat. Podlahu, zdi i strop a radostně nám ukazoval kachličku v barvě svinibrodské zeleni. Bratr obdivně mručel a můj známý tvrdil, že kachličky jsou dobrý, ale že strop by se měl natřít namodro, jakože nebe, nebo co. Jak řekli, tak i učinili. Postýlek a chrápající bachyně si vůbec nevšímali...a v tom se Válečná probudila.

Nejdřív jsem chtěla probudit muže svého právoplatného a vylíčit mu tyto snové vize. Ale nejsem surovec. Tož jsem jen tak ležela a pustila se do rozborky svého sníčku. Místo konání - chalupa - jasně to má logiku. Ráda tam pobývám a chystám se tam prožít kus letošního léta. Dětské postýlky - i to je celkem jasné. Kamarádka za dva týdny rodí a včera jsem s ní na dané téma dlouze hovořila. Bratr Karel - no proč ne, je to přeci můj sourozenec. Avšak teď se dostávám k méně jasným snovým záležitostem. Čmelda - je to sice bratrův kolega, ale v životě jsem ho neviděla, nemluvila s ním. A proč chtěl celou cimru otlypat zelenýma kachlema? A co další snový aktér - můj známý? Neviděla jsem ho ani nepamatuju a po pravdě řečeno, známe se jen tak zlehka. Tak co se mi plete do snu a chce natírat strop namodro, že? Ale největší záhadou je ta blonďatá macanda. Úplně cizí baba v MÉM snu. Navíc taková odporně hnusná a hnusně odporná. Že by varování jak bych taky jednou mohla vypadat? Jestli jo, no tak to teda potěš klobás. Co však bylo naprosto nejhrůznější, že všichni měli na sobě normální oblečky, jen já byla narvaná do barzjake obludné noční košule.

Po této analýze jsem dospěla k závěru, že mi vskutku hrabe. Nejen že se mi zdají blbostě, ale já ještě půl hoďky dumám nad tím proč. Jestli to tak půjde dál, dobrovolně se odebéřu na PL a nechám si provést lobotomii. Tak.

Není nad nosné téma...

:: ohezkla: HK 11:06 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Žlutá škodovka BANÍK PIČO odhalena

Asi jste všichni viděli tuhle žlutou škodovku, která v nedávných dnech obletěla český internet. Povedlo se mi odhalit její předpokládané bydliště. Když jsem v neděli se trmácel od otce na bus, který mě měl odvézt do Ostravy za matkou, našel jsem ji zaparkovanou před sídlištěm, které se skládá ze dvou cihlových domů, v Řepiště City! Tož kura taka slavna vesnica to je, když tam parkuje slavna škodovka!

No, ano, témata docházejí..

:: zprznil: Karl 15:03 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Strejda Bubák a proč malé děti při pohledu na mě pláčou?

Uplynulý víkend jsem zasvětil pobytu v severovýchodní části republiky. Vyrazil jsem v pátek přímo z práce na expresní vlak, který mě měl vyložit v Olomouci. Mimochodem TT a TM – kdy podnikneme akci Rukávky a Krabice? V Olomouci se totiž nacházel dočasně dislokovaný Ing. Tlustý, který navrhnul páteční večer v olomouckých podnicích. Nebyl jsem proti. Cesta příjemně ubíhala, shlédl jsem cestou Terminátora 1 a část Star Wars IV. a už jsem vytupoval na olomouckém peróně. Před nádražím už mě čekal inženýr ve své nablýskané Škodě 105 L (to L je důležité, neboť se jedná o verzi Luxus, která měla stahovací i zadní okénka). Vyložili jsme můj bágl v prostorách, které inženýr krátkodobě užíval a poté už jsme vyrazili na noční obchvat podniků různých úrovní. Poznávání to bylo náročné a tak se nebylo čemu divit, že jsme již kolem jedné mířil zpět k ulehnutí. Cestou však inženýr pojal nevýslovnou chuť ještě něco vypít a tak jsme ve Škodě 105 L (!) ujeli od bytu asi 100 metrů, abychom ve zdejším Hladovém okně zakoupili láhev Fernetu citrusoidního a nějaký ten Toník. Ukázalo se však, že tato kratochvíle již byla na inženýra příliš a ten po jedné sklence vytuhl na gauči. Kvitoval jsem to s povděkem, neboť mi zůstala volná postel, dal jsem tedy sobě ještě pár sklenek, pohrál trochu her a usnul spánkem spravedlivě opilých.

Sobotní probuzení nebylo z nejrůžovějších, ale mělo se brzy zabarvit. Při urputném přemýšlení co budeme dělat než vyrazíme ku Ostravě a poté do Vratimova na ohlášenou bečku, prohlásil inženýr bez uzardění, že vyrazíme lovit ryby. Je to totiž náruživý rybář. Shodli jsme se na tom, že zůstávat nadále ve městě, které nám již nemá co poskytnout je nadále zbytečné a vyrazili ku Ostravě hned. On pan inženýr nedá dopustit na své domácí loviště. Vyrazili jsme tady Škodou 105 L (el) a cestou jsme dokonce dosáhli i rychlosti 100 km v hodině. Paráda. V Ostravě jsme naložili inženýrovy pruty, já sobě naložil 3 otravárky v láhvi a už jsme opět proháněli Škodu 105 L (Luxus), tentokrát směr Antošky. Cestou jsem zkonzumoval trochu toho piva a tak jsem po příjezdu rozbalil sobě karimatku a usnul spánkem unavených. Po probuzení jsem zjistil, že inženýr ještě nic nechytil, chvíli jsem jen tak bloumal kolem, až jsem se rozhodl rozdělat oheň a motivovat chytajícího inženýra vidinou lákavé rybí pečínky. Ani to nepomohl a tak jsme rezignovali na čerstvou potravu a rozhodli se vyrazit na vratimovskou bečku. Cestou bylo krásné počasí a tak jsme ve Škodě 105 L (L) pustili si sobě prehistorickou kapelu Mňága a Žďorp a nahlas si zpívali. Inženýr to kvitoval s prohlašením, že jsme strašní chuji, za pár let nám bude třicet a mi si tady zpíváme Radost až na kost ve Škodě 105 L. Každopádně po příjezdu jsem stihl akorát narazit bečku, načepovat 6 piv a spustila se strašná průtrž mračen. Mi to zas až tak nevadilo, neboť jsem měl stejně v plánu vyrazit do hospody na fotbal. Tak jsme taky záhy učinili a nechali se kochat skvělým fotbalovým galapředstavením. Po tom třetím gólu jsem se objímal naprosto s každým. Pak následoval přesun zpět, sledování trochy The Simpsons a pak už jsem požádal přelaskavého Ing. Tlustého, aby mě odvezl do Řepiště City svou přenádhernou Škodou 105 L. Pochod by byl náročnější než bych zvládl.

Neděle – auauau. Byl jsem rád, že jsem zvládl ve dvanáct vykopat se z postele, pozdravit se s otcem a jeho přítelkyní Mirxou, zjistit, že mají na hlídání dítě Mirxčiny dcery, poobědvat a pak se jen složit na pohovku k televizi, kde jsem si lízal rány. Mirxa na to reagovala tím, že vždycky ke mně přinesla dítě a pravila: „podívej Anni, strejda bubák“. Odpovědí ji bylo mé: „áááárghh“ a usedavý pláč dítěte. Pro uklidnění jsem si notoval píseň jedné hardcorové kapely jménem Já nenávidím malý děti. Proválené odpoledne se chýlilo ke konci a já musel vyrazit ku Ostravě, kde jsem měl nocovat u matky, abych se pak ranním spojem přesunul zpět do Prahy. U matky byla má milovaná babička, tak jsme si popovídali, já zavzpomínal na jedno z prvních slov, které jsem kdy řekl (bylo to BABIMUCHABACJU), abych jej pak asi rok opakoval jako mantru a už bylo na čase vydat se na domluvené setkání se skvělou D. Sraz jsme měli v restauraci Staročech (Reklamní vstup: nachází se na Smetanově náměstí, přímo naproti Divadlu Antonína Dvořáka), o které mám takové tušení, že jsem v ní strávil půlku svého ostravského života a kecali a kecali. Jelikož doma se chystalo sledování Superstar, musel jsem kdesi shlédnout fotbal Španělsko – Portugalsko. D. souhlasila, že půjde na chvíli se mnou a tak jsme se přesunuli do jedné restaurace, na jejíchž oknech slibovali velkoplošnou projekci. Avšak ouva, šéf byl toho názoru, že musí shlédnout superstar a ne nějaký blbý fotbal, z čehož měla D. nezměrnou radost a já s ní hleděl na velkoplošné Šárky a Anety. Hrůzahrůz. Naštěstí se mi je povedlo překecat aspoň na druhý poločas. Uf. Pak už rychle domů, krátký spánek a vlak EX Hutník. Zde musím učinit zásadní prohlášení: EX Hutník je naprosto hovadský vlak, který nemá ani v jedničce zásuvku elektrické energie a tak jsem místo sledování filmů byl odkázán na čtení a předstírání spánku. A to už by stačilo ne?!

Týý vole

:: zprznil: Karl 19:30 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Nehty – přirozený zdroj vápníku

Už to na mě zase přišlo. Nechce se mi psát. Navíc jsem byl v komentech pod předchozím příspěvkem obviněn, že dělám z lidí blbce. Ale což, Kozina hrál taky na housle. Každopádně se mi o psaní na zdejší párek v noci zdálo. A měl jsem téma jako hrom, které celé stálo na tom, že jsem byl vlastníkem mailové adresy skoda@plzen.cz a všechno se to (překvapivě) točilo kolem Plzně. Pak už se to zapletlo a hlavními hrdiny snu se staly tisíce maniakálních zmutovaných potvor, které jsem musel likvidovat. To je hned, člověk si zahraje tu Far Cry, tu Painkillera a z Plzně je najednou nelítostná řežba.

Po ostříhání ihned zkonzumujte

:: zprznil: Karl 08:10 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Alles iste gut abgegangen

Kosheen nebyl. Shane MacGowan nebyl. Slavnosti pivovaru nebyly. Ska festival byl. Ale popořadě. V pátek se ozval Líná Noha, že poněkud zazdil koncert Kosheenu a vypravil se pro lístky až v pátek dopoledne, kdy už byl koncert zhruba dva týdny vyprodaný. Já se poněkud zasekl v práci od rána až do čtvrt na devět, takže mi to až tak nevadilo. Dohodli jsme se, že se potkáme v sadech pana Riegra, kde se také měla nacházet více či méně známá společnost z práce. Po příchodu jsem rychle doplnil chybějící tekutiny v těle a pak už jen přebíhal od jedné společnosti ke druhé. Poté, co Líná Noha zůstal již sám, donutil jsem jej k přesunu za společností pracovní, s čímž po delším přemlouvání souhlasil. Navečer jsem se projevil jako statečný hoch, kdy jsem odmítl se nechat přemluvit k návštěvě Toxy (Roxy), která by se určitě protáhla do časných ranních hodin. Tak to byl ve stručném výčtu pátek.

V sobotu jsem po obhlédnutí počasí zjistil, že se celkem vyčasilo a vytáčel telefonní číslo Líné Nohy, abychom se domluvili kdy a v kolik sraz na Ska festival. Cestou mě napadlo, že bychom mohli přibrat pana G., kterýžto po různých finančních komplikacích zůstával sedět smutný sám doma. Bylo jasné, že z mého návrhu byl nadšen a po chvíli jsme se již ve Stromovce veselili tři. Piva utíkala z kelímků do našich bachorů, ska vyhrávalo jak na lesy a nálada byla výborná. Trochu mě zklamal Fast Food, který si přizval jakéhosi varietního umělce, který do jinak ladných rytmů, bručel jak černoch z Jamajky. Strašné. Ale to mi zas tak nevadilo, zvláště, když na závěr zahráli nějací skvělí Nizozemci, jejichž jméno jsem bohužel zapomněl. Dokonce jsem i tančil. A jak. Překvapivě se po odehrání kapel zjevil pan M. se slečnami E. a L. a začali plánovat přesun do dalších lokací. Byl jsem již poněkud v náladě a tak jsem souhlasil, zatímco Líná Noha již byl poněkud mimo a odrazil se směrem k domovu. Jak se ukázalo, další lokací byl domov pana M. a slečny E., kde se nálada rozvíjela až do časných ranních hodin až do naprostého odpadnutí všech zúčastněných. Po ranním probuzení a shlédnutí nezbytných ranních pohádek jsem se konečně vypravil k domovu, kde jsem šťastně usnul spánkem spravedlivých.

Mimochodem, zrovna hrajeme první zápas na Euro a prohráváme s Lotyšskem 0:1. No to je paráda, ještě, že zrovna nastoupil Mára Heinz, který dle mého tipu vývoj utkání otočí. To jsem zvědavý, jak to dopadne.

Tchüss

:: zprznil: Karl 19:17 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Suicidal tendency aneb Když čert sere...

Jsou chvíle, kdy si říkáte, že to sice stojí za prd a že situace je vážná, nikoli však zoufalá. Že je všechno pokakaným navrch, ale mohlo by být i hůř. Permanentní dlouhotrvající bolest se stane součástí života natolik, že ji tak nějak přestanete vnímat. Někde vzadu věříte, že se to prostě jednou musí obrátit k lepšímu a mobilizujete poslední zbytek naděje a zdravého rozumu a fungujete, jako by se celkem nic nedělo. Pokud se nevyvrbí něco, co vás srazí na kolena, docela to i jde.

Byla jsem více méně smířená s tím, že už třetí měsíc zoufale hledám práci a nenacházím. Uvykla jsem si na svou alergii, na oteklý ksicht, pojídání patáků. Naučila jsem se žít s vědomím, že zemřu bezdětná a v papírové rakvi poputuju do hromadného hrobu. Sice jsem se občas musela praštit kladivem do ruky, abych se ujistila, že žiju, ale fakt to docela šlo. Pořád ve mně byl kus optimisty, který věřil, že bude líp, protože prostě líp být musí. Ovšem dnes dopoledne jsem padla pyskem na tvář a volně přešla do fáze sebelítostivé fňukny s nervama na pochodu.

Po probdělé noci jsem se ráno vyhrabala z loža, vypila extra silné kafe a snažila se svůj starý unavený mozek přinutit k soustředění na vyhlášku o pohybu motorových vozidel na pozemních komunikacích, bych mohla se ctí obstát u testů a rozšířit tak šik dobrovolných dárců orgánů. V 10:00 mě prdlikání telefénu zastihlo u otázky: přečnívá-li náklad vozidlo vpředu nebo vzadu více než o 1m, přečnívající konec nákladu...bla, bla, bla. Výborně, alespoň se na chvíli odreaguju. Volal mi manžel. Jeho hlas zněl jako ze záhrobí. "Víš, co je nového??", ptal se mě pan Válečný. "Co se děje, máš nějaký divný hlas.". "Posaď se, mám pro tebe jobovku.". Přestala jsem tepat a před očima mi začaly tančit rudé kruhy. "Tak co se, ksakru, stalo!?". "No, firma prý nemá takový obrat jaký by měla mít...", ne, Bože, jen to ne, ať ho nepropustí. "A tak čtyři lidi dostali výpověď.". Zastavilo se mi srdce. "A co ty, ty taky????". Manželovu odpověď: "Jo, já byl mezi nima.", už jsem vnímala jakoby z velké dálky.

Pečlivě budovaný domeček z karet spadl s plesknutím na zem. Kurvadrát, co teď. Rozklepala jsem se, začaly mi téct slzy a vize žebrácké hole byla na dosah. Viděla jsem sebe samu, kterak vybírám zbytky z popelnic. Jak v ošoplstaném svetříku vařím chlebovou polívku. Viděla jsem naše stěhování do Azylového domku a milosrdnou smrt po požití velkého množství Okeny. Udělalo se mi nedobře a pár minut jsem zoufala řvala do záchodové mísy. Přestože jsem poměrně velký realista, nenacházím žádné rozumné východisko. Vlastně ano. Ač tvrdý alkohol nepiju, zaběhnu do kšeftu a za poslední peníz zakoupím božkovskou lihovinu, čtyři krabky cigaret a takto vytvořím iluzi pro dnešní den - ožralá a šťastná. Dneska to nechám koňovi. A zítra...děj se vůle boží.

Plakala Maryčka Magdonova...

:: ohezkla: HK 13:03 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Am freitag ich gehe sicher in bierkneipe

(Pardon za tu francouzštinu) Po minulém víkendu jsem se celý týden choval slušně a tak jsem nabral sil na víkend tento. Pro změnu totiž slaví narozeniny Líná Noha. Každopádně jeho oslava určitě nebude tak náročná jako oslava minulotýdenní, dokonce přepokládám, že stihnu poslední metro. Včera mi volal, jestli prý jdu do Akropole na Kosheen. Myslel jsem, že je to v rámci oslav, ale překvapil mě nabídkou, že si budu muset koupit lístek sám. Cena 320,- v předprodeji zaskočila mou levou zadní kapsu, kde ukrývám veškerou hotovost a je již značně vybrakovaná, a tak jsem musel s díky odmítnout. LN však nabídl se, že lístek a útratu mi zaplatí v rámci snižování jeho vysoké zadluženosti vůči mé osobě. S tím již se dalo souhlasit a tak dnes vyrážím do Akropole. Nedělám si moc iluze, že se mi hentek Kosheen bude líbit, ale třeba překvapí. Šak co.

Ovšem zítřek je nabitý. Slavnosti pivovaru Staropramen. Ska festival ve Stromovce. Nabídka od kamarádů, že budou večer provádět nějaké vylomeniny a ať se k nim připojím. A do toho jsem včera z Reflexu zjistil, že zítra hraje v Prahe Shane MacGowan. Jasným favoritem se tedy stal známý alkoholik, feťák a hlavně zpěvák Shane. Ovšem, ten je až večer a přes odpoledne je toho na výběr také dost. Slavnosti pivovaru odpadly hned, neboť mají za nepřekonatelného soupeře Ska festival. Ten může překazit jedině počasí, které má být opravdu nevyvedené. To ale může postihnou i koncert MacGowana, protože ten je na Štvanici v rámci festivalu Respect. A taky ta cena není zrovna libová pro vysypané kapsy. Hmm, to dopadne blbě. Už se vidím jak v sobotní večer sedím doma a zoufale přemýšlím co budu dělat.

Ich freue mich

:: zprznil: Karl 10:12 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Jsou na mě zlí a bijou mě

Tak tomuhle se opravdu nedá nijak bránit. No řekněte sami? Ale já časem na něco přijdu. Třeba, že...

miluju Queen!

:: zprznil: Karl 11:58 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Panebože! Jak tohle lze vůbec přežít?

V pátek měla proběhnout již předem avizovaná oslava kamarádových narozenin. Moc jsem jeho řečem o klidné párty nevěřil a jak se ukázalo mé obavy nebyly liché.

V pátek mě kolem půl deváté večer vyzvedl pan G. z práce a společnými kroky jsme se ubírali k místu určení. Tím byl byt onoho kamaráda, nazývejme jej třeba pan P. Poté, co jsme se dostali na Žižkov, rozhodl jsem, že přeci správný rocker nechodí nikdy dřív a vytáhl pana G. na pivo do hospody pod bytem P. Lehce jsme do sebe nasoukali dvě plzničky a pak už se vyvezli do čtvrtého patra. Po příchodu jsem zjistil, že jsme přišli akorát, neboť zábava již byla v plném proudu a my se jen připojili. Asi tak kolem čtvrt na dvanáct, rozhodla se společnost, že se přesuneme na hlavní místo určení, čímž byl snobárenský klub Mecca, kam P. zajistil blíže neurčený počet lístků. Už na tom bytě jsem porušil svou zásadu, že tvrdý alkohol zásadně nepiji a v klubu jsem kdoví proč dal na radu pana G., že nejlepší pití je vodka s džusem. Hmm. Takhle to probíhalo celou noc, až se rozsvítila světla, čímž nám naznačili konec produkce a my spočítali mrtvé. Cítil jsem v sobě ještě dostatek sil a proto jsem byl pro přesun ještě někam jinam, přičemž zvoleno bylo Studio. Nutno říct, že tam už jsme pokračovali pouze tři a to já, pan G. a P. Časový údaj už jsem měl taky zamlžený, ovšem světlo už svítilo. Vešli jsme do Studia, dali si nějaké pití, pak ještě nějaké a pak to přišlo. Prostě mám okno, ale jak blázen. Další část znám z vyprávění a ze svých kraťoulinkých útržkovitých vzpomínek. Prý jsem ve Studiu spal. Prý jsem odešel dřív než pan G. Prý jsem po navrácení se na po povrch zemský volal Líné Noze, že mířím k jeho baru. Poté co jsem dorazil, byl jsem okamžitě Línou Nohou vyveden a pomalu a trpělivě mi bylo vysvětlováno, že v takové stavu tam fakt nesmím. Prý jsem na něj při odchodu hrozil. Prý jsem cestou metrem dvakrát přejel. Prý jsem od Líné Nohy odešel kolem jedenácté dopoledne. Domů jsem přijel ve tři odpoledne.

Dřív jsem tři dny kalil a jeden den mi bylo blbě. Teď kalím jeden den a tři dny mi je blbě. Co s tím? Každopádně na tom, že jsem prase, to nic nemění. Však co.

Pravda a láska stejně zvítězí nad lží a nenávistí!

:: zprznil: Karl 11:52 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Zdroj vyschnul aneb Operace mozku v přímém přenosu...

Tak a jsem v loji. Přišla jsem o neutuchající zdroj inspirace. Přišla jsem o chvíle plné adrenalinového opojení. Přišla jsem o noční rozptýlení, o pravidelné setkávání s policisty ČR, o zdokonalování se ve znalostech první pomoci. Zkrátka a dobře naši sousedé Vichrovic už nejsou a nebudou co bývali.

Kdysi jsem se zmiňovala o našich znamenitých sousedech. Jo to byly časy. Stačilo si dělat pravidelné poznámky a za chvíli by bylo materiálu na román, tedy spíš na horor. Klíďo bych trumfla pana Kinga. A včil? Konec, šmitec, utrum. Vichři se totiž oddávali chlastu natolik intenzivně, že starého šlehlo a byl po jakémsi záchvatu odvelen na delší dobu do špitálu. To jsem si ještě říkala, že nic není ztraceno. Vrátí se, otrne mu, nakoupí baterii denaturátu, zase budě fajně. Tož bať že. Ale jen do času. Tentokrát to značně přehnal, v rámci delirka se složil a při pádu se fest chrapnul do lebeně. V opavské nemocnici zjistili, že operace mozku je poněkud větší oříšek, než čekali a milého komatického Vichra nechali přepravit vrtulníkem do Ostravy. Ostravští neurochirurgové se pokusili o nemožné. Mravenčí, téměř hodinářská práce. Patrně se podařilo vyvinout chirurgický nástroj, který je schopen štěpit atom. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, že zastavili krvácení páně Vichrova, ehm, mozku. Operace se zdařila, pacient přežil. Když se po týdnu probral z umělého spánku, prý byl pár dnů hodný chlapec, ale absťák je absťák, že. Začal se dožadovat rychlého přísunu alkoholu. Agentuře JPP (Jedna Paní Povídala) se dokonce podařilo zjistit, že mu chybí kus lebeční kosti a hlavu má provizorně slátanou dohromady jakousi kovovou deskou. Prý kvůliva recidivě, ono totiž krvácení do mozku není žádná prdel a dokud není stoprocentní jistota, že se nebude opakovat, lebeční kost spokojeně odpočívá v mražáku. Tolik zpráva agentury JPP.

A nyní holá fakta, viděná očima Válečné reportérky. Zda je kus Vichrovy lebky u ledu nemohu potvrdit, protože o neurochirurgii vím asi tolik, že se zabývá operacemi mozku. Faktem je, že soused má přes půl hlavy jizvu velkou jako prase, ve tvaru podkovy. Skutečností je i to, že je zmatený jako Goro před Tokiem. Na pozdrav sice odpoví, ale mám pocit, že naprosto neví, kdo ho právě pozdravil. S padesáti procentní jistotou mohu potvrdit, že patrně opět semo tamo nasává. Onehdá jsem ho potkala na ulici, motal se a zdálo se mi, že je ožralý jako Dán. Každopádně je u sousedů docela klid. Rachot s asistencí Policie proběhl jen jednou. Ovšem pravda je i to, že minulý týden odvezla "rychlá" Vichra opět do špitálu. Proč to přesně nevím, leč Agentura JPP tvrdí, že prý to byl epileptický záchvat.

Sami vidíte, že veselým historkám z natáčení je konec. Ovšem nebojte se, zalovím v paměti a byl by v tom čórt, abych se neupamatovala na nějaký pikantérní zážitek.

Fakt nejsem cynik...

:: ohezkla: HK 14:10 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Dovolil jsem si malý vtip

Najdete jej tady a hlasovat o tom můžete v anketě o kus níž. Enjoy it!

Muhahahaha

:: zprznil: Karl 19:16 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

RSS, XML, MVČR, OPBH…

Poté co se na Bloggeru rozjelo .xml, tedy lépe řečeno, poté co jsem to zjistil, neváhal jsem a okamžitě je na tento párek přidal. Ovšem byl to Atom a ne RSS. Musel jsem tedy poslouchat v kanclu od Čmeldy, kdy už konečně začnu používat standardní formát a ne nějaký minoritní Atom. Já zavřel oči, přelepil jsem si je leukoplastí a suverénně prohlašoval, že naopak Atom je majoritní, když už se k němu přiklonil i Google a on by měl používat nějakou standardní čtečku, jako je například Newsreader. Každopádně, dnes jsem tu leukoplast sundal, otevřel oči a za pomoci rady Čmeldy přidal i možnost RSS (transformací Atomu na RSS, zde více). Ovšem nevědomky si naběhl on. Musí teď ode mě poslouchat, kdy on nabídne čtenářům alternativu k RSS, tedy Atom. :)

BFLMPSVZ

:: zprznil: Karl 19:27 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Nekonečná sága v tesilím hávu

Přestěhoval jsem Nekonečnou ságu pod křídla tesilího pláště, takže už zde máme i nekonečného tesila. Při té příležitosti jsem si nemohl odpustit vyblinkat další dávku nezměrně odpudivého krváku, děsivé hrůzy, neskutečného napětí a hlavně pořádného blábolu zde.

Tam telefonista Karl

:: zprznil: Karl 17:21 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Příroda regeneruje aneb S chutí do toho...

Včera jsme vyhópla z loža s tou nejhorší náladou jakou jsem kdy měla. Vrcholné nasrání na sebe sama vytvořilo velmi vyváženou kombinaci s depresí a apatií. Inu, den jako stvořený pro sebevraždu. Nacpala jsem se antihistaminiky, připlácla si na čelo mokrý hadr a uvažovala o nějakém efektním (a efektivním) způsobu odchodu z tohoto slzavého údolí. Dopoledne se táhlo jako cestička slizu za slimákem. Po poledni mě z chmurného rozjímání vytrhlo zvonění telefénu. "Nazdar Válečná, co robiš?". "No celkem nic, jen tak si tu uvažuju o sebevraždě a nevím, jestli se podřezat, oběsit, nebo pustit plyn a narvat hlavu do trouby.". "Tož tys je sicher jebla, neser a pojď na jednu čepicu.". Tak tomu říkám výzva. Můj nejlepší kámoška Bob mě oslovil nabídkou kvalitního ožrání se. "Tož dobrá tedy, kdy a kde?". "Tak za pět minut na zahradce U Ruže.". Než jsem stačila zahlásit, že na zahrádku nee, bo te pyle mě zabijum, Bob zavěsil. Polkla jsem paták, špricla si do nosu, kápla do očí, do ceterky sbalila asi stovku papírových kapesníků a statečně vyrazila mezi pyly.

Hospůdka U Růže je v centru města malebně ukryta mezi stromovím a okrasným křačím. Městský ruch sem nedoléhá a pergola obrostlá břečťanem skýtá žíznivcům příjemný stín a nám, alergiků, velké množství naprosto netušených alergenů. Odevzdaně jsem lapnula na dřevjany zyc, objednala si pivko a nasála vzduch do dutiny nosní. Copak to je za omamnou vůni? Chlupy v nose se hrůzou ježí a brání průchodu vzduchu prosyceného rygolem černého bezu. Cítím, že to bude velmi příjemné odpoledne. "Ty něbuď sračka, buď chlap, ni!", pravil Bob, který asi minutu koukal na můj zděšený výraz a rychle otékající ksicht. Jasně, co mě nezabije, to mě posílí. První pivko jsem vypila rychlostí blesku, stopadesátkrát kýchla, dvakrát si špricla do nosu a snažila se nemyslet na to, že vypadám jako mýval křížený s Asiatem. U druhého piva mi začalo být všechno putna. No co, beztak jsem dneska uvažovala o sebevraždě. Ani se nebudu muset moc snažit a budu to mít za sebou. Netušila jsem však jak výborný otupující koktejl vytvoří antihistaminika s alkoholem. Opravdu, mohu vřele doporučit.

Po třetí čepici jsem poletovala jako devadesátdevět balónků, vesele šveholila a s hlubokým ponorem rozebírala problematiku řazení třetího rychlostního stupně v Renaultu Clio. Přesně v 15:30 jsem ji měla sedět jako z praku a začala troubit k ústupu. S výrazem idiota jsem se vydala do chalupky. Cesta, která za normálních okolností trvá asi pět minut, mi trvala půl hodiny. Neustále jsem si opakovala, že su chlap, kladla nožku před nožku a nedbala pohoršených pohledů spoluobčanů. Pan Válečný mě neuvítal s otevřenou náručí. Ale ani moc nejargal, zřejmě viděl, že by to bylo prd platné. "Kolik jsi toho, prosím tě, vypila?". "Tsss, chicht, chrocht, asi čytři piva, ale je mi tááák fajně, tatušku.". "A víš to, že máš děsně napuchlý ksicht?". "A že mi to fajně přistaně? Včil se už klidně možu vliznut pod bezovy křak a nic mi něbudě, bo přiroda regeneruje!". Byla jsem okamžitě vykázána do postele a na obličeji mi přistál pytlík s ledem.

Dneska se mi už umírat nechce. Náladu mám docela dobrou. Ale co je hlavní, dneska už vím, že přežiju i velkou dávku alergenů, jen si musím na ta antihistaminika dát pár piv. Takže, s chutí do toho.

Kam slunce nemůže, přichází lékař...

:: ohezkla: HK 14:10 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Pečivo a Řitní surfaři

Včera jsem pod dojmem zážitku z cesty domů už nestihl napsat o nedělních prožitcích, ale stihnul jsem lehce nakousnout podivné automatické reakce, které se mi občas stanou a jedna z nich by i měla být nosným článkem tohoto blábolu. Teda doufám.

V neděli, pod dojmem nádherného počasí, vytáhl jsem pana G. na posezení do zahradní restaurace Na zelené louce. Počasí bylo svělé, byli jsme obklopeni spoustou nádherných mladých maminek a cyklických sportovkyň a vesele jsme konverzovali o životě, vesmíru a vůbec. Popíjeli jsme k tomu celkem slušné řezané Krušovice, jejichž světlé vydání opravdu nemusím a o pohodu bylo vystaráno. Po nějakém tom pivku se už tekutiny chystaly vydat na cestu ven a já se vydal na cestu na WC. Poctivě jsem si stál u pisoáru a plnil svůj úkol, když z kabinky vyšel malý klučina a rázoval si to ku dveřím. V tu chvíli ze mě naprosto nečekaně vypadlo: „a co ruce?“. Klučina udělal psí oči, pokýval hlavou a vrátil se k umyvadlu, kde poslušně provedl oplach. Hmm, podivil jsem se, kde se ve mně bere tolik soucitného otcovského citu a jen se modlil, aby venku neměl nějakého nabouchaného taťku. Naštěstí neměl, takže jsme se v klidu mohli nechat přemluvit na přesun do Riegrových sadů. Tady už to bylo horší. Sešla se docela větší sešlost lidiček, mezi nimi byl i Líná Noha, který však jen málo lidí ze skvadry znal a brzo vypadl se slovy: „myslím, že se tady budete bavit i beze mě“. Stihl jsem jen odvětit, že je magor a popřát pěknou noc. Jo, mimochodem si narazil nějakou Američanku a dokonce kvůli ní, rozhodl se bojkotovat Rock for People. Budu muset ukecat pana G., snad se podaří. Odbočka skončila, zpět k neděli. No, pak už probíhala nezávazná diskuze, piva probíhaly, ujelo mi poslední metro a tak jsem znaven nepohrdl odvozem osobním přibližovadlem. Myslím, že to byla moje záchrana.

Jelikož mi nebylo včera dvakrát do zpěvu, rozhodl jsem se věnovat daleko bohulibější činnosti, kterou bylo stahování mp3 vynikající skupiny Butthole Surfers z jejich oficiálního webu, čímž si zasloužili můj nehynoucí obdiv. Předpokládám, že se mezi čtenáři najde jen málo takových, kteří ji budou znát, ale pokud překonají nedůvěru k velmivelmi podivné hudbě, nemohou jinak než že se do Badholů zamilovat. :)

Končím, Tvá Máňa

:: zprznil: Karl 23:10 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...