:: Jen tak zlehka ::

:: 31.8.04 ::

Zub dvanácté kategorie aneb Ty mě nějak sereš, chlape...

Kurnik, kurnik, kurnik, hraješ jako Hurnik. Jako Hurnik Ilja, za dvě za tři kilja. Nasrat a namalovat. Do prdele práce. Kurvašteluňg...jejda, to jsem zase ujela. Se omlouvám všem nezletilým a mladistvým, že jsem je uvedla do rozpaků. Ale su taká nasratá, plná vášní a imoušnů, že si to kuuurva ještě jednou povím. A čemu? Tož bo.

Můj muž již druhým týdnem trpí bolestí zubů. Já mu říkala ať nečeká a valí do dochtora. Ale to on ne. Nejdřív jsme jeli na chalupu do Beskyd a tam bylo třeba zrobit to dřevjane obloženi a pořnuť barzco na cirgule. Potom bylo třa zajet do Jindřichova (lokalizace: Opičí hory, dům tchánovců) a zrobit ty schody, ne. A dneska...skučí bolestí, plazí se po zdech, krmí se růžovkama a sere mě jako smrtelný hřích. Stačí přeci říct:" Ne, nemůžu bolí mě zuby a k zubaři jsem objednaný až na 1.9.". (Tohoto roku, zaplať bůh). Je přesně ten hrdina, jichž stovky leží na hřbitovech. A přitom má pár sourozenců, kteří by eventuelně mohli...no nic.

Proč su ale nakakaná. Dneska můj choť i po třech Brufenech a dvou Vodkách stukal bolestí jako starý Magdon, kinklal si v hubě zubem, převracel oči v sloup...no, mám se já na to dívat??? Zavelela jsem: "Jde se na pohotovost, a to hned!!!". V osm večer jsme vyrazili k prvnímu zubaři, o němž jsem byla přesvědčená, že drží pohotovost. Přes půl města. Bezva progulka, pokud jste mladí, neklidní a romantičtí. A nebolí vás zuby. Troubila, ehm, zvonila jsem jako na poplach, avšak odpovědí mi bylo hluboké ticho, akorát baba odvedle zařvala, že:"Pan dochtor tu něni a stejnak večer něrobi!". Tož tramtadadá, přes osm ulic a dva parky k dalšímu možnému nočnímu dentistovi. Tam nás čekal nápis:"Zubní pohotovost mimo provoz.", nebo tak něco. Já začala zběsile kopat do futer, manžel se bolestí složil na práh. Hupla, do špitálu jsou to jen dva kilásky. Pár metrů před cílem jsem si vyslechla:"Pojď domů, mě už to vlastně ani nebolí.". To mě ale neznáte, jak mého nejbližšího něco bolí nebo strádá, su jako lvice Elsa. Boj do poslední kapky krve.

Ani snad nemusím dodávat co jsem si vyslechla ve špitále: "Paninko, vy ste se zblaznila, zubni pohotovost?? To se tym doktorum něvyplati. Ezli ho to tak fest boli, tož zajeďte do Ostravy a nebo si tudyk v lekarni kuptě Brufen". Kurnik, kurnik, kurnik...Su nasrana a myslim to važně (viz. bilbordy pana Grosse). Kam jsme se to sakra dostali??? To už fakt nejsou prachy na to, abychom mohli mít zubní pohotovost? Ministerstvo zdravotnictví sice varuje, že kouření škodí zdraví, ale co takový zanícený tesák??? Já sice uznávám, že pantáta měl do dochtora vyrazit ihned a nečekat na poslední akutní chvíli, ale....mám takový pocit, že za pár let se nám dostane velmi milosrdné anestezie-rána kladivem do hlavy, ono je to totiž nejlevnější a může to dělat i řezník, že.

Jsme už doma, manžel polknul dalšího růžového spasitele a spí. Čuba mi leží u nohou a smutně kouká. Ono totiž, když čert sere, tak na jednu kupku. Dneska jsme byli na veterině. Ta naše bambula má silný zánět dělohy (není se co divit v jejim věku). Zatím je to na inijekcích a pokud do středy nezaberou...operace. Vezmou jí dělohu, vaječníky...no nic, končím, začínám být zase lítostivá.

....Jitko, krávo...

:: ohezkla: HK 00:48 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Smršť....jinak to nazvat nelze!

Výpad na Slovensko se opravdu vydařil. Nečekal jsem až takovou zběsilost, ale poté co jsem se dozvěděl, že se akce účastní i dcera od otcovy přítelkyně s manželem, došlo mi, že z toho nevyváznu se zdravou koží.

V jednu jsme vyrazili z Prahy, abychom v pěkných děvět dorazili do Habovky. Bylo mi jasné, že cestou musím dávat pozor na pamětihodnosti, a tak jsem shlédl hned dva slovenské fotbalové stadiony. Trenčínský (celkem ok) a Žilinský (naprostá hrůza). Po zdvořilostních prvních pivech Zlatého Bažanta, bylo mi oznámeno Janou (dcera otcovy přítelkyně), že by mě rád vyzval její muž na utkání v jointech. Sic již nejsem takovým přeborníkem, jako v minulých letech, ovšem mám rád sázky a tak jsem jej samozřejmě musel pokořit. Po třetím brku jsem si všimnul pobíhajícího psa majitelů penziónu, kde jsme byli ubytováni a pevně přesvědčen jsem prohlásil, že ten pes se bude jmenovat Adolf (v sobotu večer už na to slyšel, hodný pejsek). Každopádně po našem návratu jsem zaslechl cosi od dvou slovenských bratov, že neumím pít. To mě samozřejmě zdravě vyhecovalo a tak jsem jim řekl, ať si zvolí zbraně. Byla to velká piva a borovičky. V jednu vytuhl Tomáš (manžel Jany) a pět minut po něm starší brat. Ve dvě mi mladší brat hovoril, že to vzdává a že iděme spať. Na to jsem zvládl odvětit pouze to, že mě bude muset vynést, protože již nejsem schopen chůze. Z té noci také pochází neidentifikovatelné zranění na mém čele. Předpokládám, že mě ve spánku někdo napadl.

V sobotu jsem po probuzení zjistil, že všichni již vyrazili na nějaké túry, a tak jsem po snídani vyrazil taky. Došel jsem ke kostelu, který jsem bedlivě prozkoumal a naprosto vyčerpán jsem si pro exkurzi musel v samoobsluze zakoupil jednoho láhvového Steigera, kvůliva regeneraci. Ale jak zjišťuji, psaní mě naprosto vyčerpalo, takže odhazuji klávesnici v dál a pokračování zítra.

Drž hubu

:: zprznil: Karl 19:11 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Ferda Mravenec, práce všeho druhu aneb Obsedantní chování...

Hledání nového zaměstnání se mi stalo posedlostí. Pokud jednou týdně nejdu na nějaký konkurz či pohovor, musím rozeslat alespoň tak dvě tři cévéčka firmám, které nabízejí práci. Dneska už je mi docela jedno o jakou práci se jedná, budu klidně uklízet veřejné hajzlíky. Třeba.

Zpočátku jsem si říkala:"Klídek, pár týdnů pobudeš na pracáku, rozkoukáš se, vyhodnotíš a není boha abys do měsíce nenarazila na něco, co by tě zároveň bavilo i živilo.". Rozkoukala jsem se, hodnotila a narazila akorát tak na velké kulové. Nejdřív mě trochu zaskočila paní referentka na pracáku, která pochopila, že GIS-ařina tak nějak souvisí s počítačem a vyslala mě do počítačové firmy. Tam však hledali hardveráře. V hardwaru se orientuji přibližně stejně jako v jaderné fyzice a když jsem popisovala, že počítač má vnitřnosti, které se skládají z destiček s čudlikama, bylo mi naznačeno, že prdel si mám dělat z plastelíny a já odcupitala zpět za milou paní referentkou. Tímto jsem hledání fachy převzala do své vlastní režie. Obešla jsem všechny firmy v regionu, které mají co do činění s GIS-em, zeměměřičstvím a tvorbou map. Všude mi slušně poděkovali za můj zájem, prý mají plný stav, nedostatek zakázek, šéfa defraudanta (ignoranta, cholerika, despotu) a já šla opět za svou oblíbenou referentkou jakože furt nic. I jala jsem se obcházet firmy zemědělské, dokonce jsem zašla na strojní a traktorovou stanici a byla rozhodnuta lhát, že umím báječně opravovat žací stroje. Poté co mě odvrhli geodeti i zemědělci, zahájila jsem frontální útok na jiné sektory.

Člověk ze zoufalství snadno pomate se a já byla zoufalá přesně tak akorát, abych začala posílat životopis na inzeráty typu: Slezská nemocnice hledá zástupce ředitele, mezinárodní firma přijme ředitele své pobočky v ČR, přijmeme hlavního manažera... Nu co, dneska může dělat ředitele kdokoli, proč ne já, že. Zamítavé odpovědi na sebe nenechaly dlouho čekat. Sklonila jsem hlavu a začala atakovat nabídky na post asistentky ředitele. Rozjel se kolotoč pohovorů, konkurzů, inteligenčních testů, testů v psaní na stroji, testů v zakládání úředních lejster. Jediné z čeho mě netestovali byl těsnopis. A taky mě napadlo, co bych tak asi dělala, kdyby mě chtěl nějaký ředitel otestovat z postelové akrobacie.

Měsíc se s měsícem sešel a já rezignuji, kapituluji a rekapituluji. Zatím jsem nesehnala práci z těchto důvodů: buď nemám dostatečnou kvalifikaci, nebo ji má až příliš velkou, neumím udeřit dvěstěkrát za minutu do klávesnice a když už se mi to povede, mám v textu tak dvěstě chyb. Nejsem kyprá absolventka, která se spokojí se smlouvou na půl roku a platem 6.000,-Kč hrubého. Neumím svářet, obrábět, tesat a kopat krumpáčem. Co už tež s takym lemplem. Zcela realně uvažuji o rekvalifikaci. Nejradši bych byla tím svářečem, ti jsou těď nedostatkovým zbožím, prý je to i slušně placená práce, takže budu šetřit a na stará kolena si koupím bílou hůl a vodícího psa. Ono když vám totiž "nablýská" do očí, tak docela blbě vidíte. A když už bych pak byla nasleplá, mohla bych se rekvalifikovat na maséra. Co si tady vlastně stěžuju, kynou mi světlé zítřky a skvělé perspektivy. Jednou z nich je třeba i polstrovaná cela a svěrací kazajka...

Ta práce matka pokroku...

:: ohezkla: HK 16:56 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Právě opouštíte Českou socialistickou republiku

Dnes se vydávám do dalekých neprozkoumaných končin, dalo by se říci tajemných, nebo ještě lépe, „Tam žijí lvi“, na Slovensko. Přesnou lokaci neznám, ale snad by to mělo být někde v Nízkých Tatrách, na penzión Habovka. Můj papá, totiž slaví kulaté výročí a jelikož má v tomto penziónu známé a je tam pečený vařený ve dnech volna, rozhodl se, že oslava nebude na haciendě v Řepiště City, ale právě tam. Určitě se ptáte, jak zvládnu překonat takový lán cesty, sám a neozbrojen. Nebojte se, věci se mají tak, že jedna z mých sestřenic žijících a pracujících v Praze, bude se přemisťovat osobním přibližovadlem a já a druhá sestřenice budeme jako spolucestující. Úlohy jsem rozdělil následovně. Pilot je jasný, druhá sestřenice bude navigátor a sebe jsem pasoval do role zadního střelce. Předpokládám, že pokud nenastanou nepředvídané okolnosti v podobě bedlivých pohraničníků s lehkými kulomety a se psy, tu hranici prorazíme.

Pustí mě na Slovensko jen s občankou?

:: zprznil: Karl 10:37 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Zub třetí kategorie

Dnes jsem se dozvěděl strašlivou novinu. Absolvoval jsem dvě hodiny v zubařském křesle během kterých paní zubní vždy chrlila na sestru nějaké informace. Po jedné záplavě zubních kódů, jako např. "Plasma Beam na A4 - zásah", přidala hrozivou informaci - "zub třetí kategorie". A já se ptám, co dělá taková šunka v mém šarmantním rypáku? Jak si vůbec může dovolit taková nicka obývat společný prostor s jinými nadřazenými zuby, které odhaluje při úsměvu takový štramák jako já? Každopádně, pokud byste někdo vyměnili zub "dvojku vlevo nahoře" první kategorie za stejně umístěný třetí kategorie s minimálním doplatkem, ozvěte se mi.

Taky jsem dnes zjistil, že jsem Buran z Vidlákova. Cestou z práce si za mne přisedly dvě tlusté, škaredé děvčicy, dle záznamu jejich hovoru, prudce inteligentí a se širokým kulturně-historicko-společenským přehledem (a zároveň i rozhledem) a jejich dialog se týkal poměřování Prahy a zbytku republiky:
"No a pak mi ten debil říká, že není z žádnýho vidlákova, že prej maj dvacettisíc vobyvatel." "Chápeš to?"
"No, tyyy vole, prostě vobyčejnej vobrovskej buran z malilinkatýho vidlákova."
Takže, když vezmu jednoduchou úměru a porovnám počet obyvatel Ostravy (pokud se nepletu 320 000) s tím vidlákovem z jejich rozhovoru, tak jsem malilinkatej buránek z vobrovskýho vidlákova. Hu.

A nyní již dlouho očekávaný výsledek 1. rumunské fotbalové ligy: Craiova – Iasi 0:0.

Jdu reinstalovat DOOMa

:: zprznil: Karl 22:24 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

ydykseB aneb Vzduch je prima a to klima...

Z kraje minulého týdne jsme s mojí rodičkou strategicky plánovaly. Výsledkem byla dobře promyšlená akce - společná víkendová návštěva naší horské kůči. Start expedice Apalucha byl nasměrován na páteční dopoledne. Už ve čtvrtek jsem se probudila s lehkou žaludeční neurozou a pocitem, že něco není v pořádku. Pod vlivem tohoto jsem přinutila pana Válečného provést kontrolu naší pojízdné rakve. Světla svítila, klakson troubil, stěrače stíraly. Pravda, vozidlo nepůsobí příliš esteticky, neb je zasrané jako jetel. Má to však svůj důvod. Kastle kvete jako jabloň z jara, a to co ji drží pohromadě je právě ta špína. Rozhodla jsem se alespoň trochu očistit espézetky. Zaklekla jsem k zadní SPZ a ...no, jestli ta barevná kolečka znamenají to co si myslím, je náš páteční odjezd lehce ohrožen. Doma jsem koukla do techničáku, hmm ano, propadlá technická. Tož a včil mudruj co s tym. Manžel pravil, že raději učiní hrubý dopravní přestupek, než náš přesun do Beskyd absolvovat pod křídly Českých drah. Prý za jízdu bez platné technické dostaneme akorát tak pokutu. Nerada překračuji zákon, ale představa, že strávíme (s ohromnou bagáží a čubou) čtyři hodiny ve vlaku (nechutném), mě děsí víc než několikatisícová pokuta.

Pátek 05:00. Probudila mě velice výživná migréna. Vykulila jsem se z postele, polkla růžového spasitele, připlácla si mokrý hadr na hlavu a snažila jsem se myslet na rozkvetlou louku, plující oblaka a znova usnout.

Pátek 07:00. V lebeni mi běsní živly, mozek se přelívá zleva doprava. Počtyrech se plazím do kuchyně, vařím si kafe extra strong, polykám další růžovku a nechci žít. Snažím se nemyslet na nic.

Pátek 07:30. Je mi blbě. Vařím si druhé kafe. Do kuchyně se vplížil manžel s oteklým ksichtem a ptá se po Brufenu, šíleně ho bolí zub. Do tohoto panoptika radostně poštěkává čuba, protože cítí, že se pojede na výlet a to ona ráda.

Pátek 8:00. Volá matička jestli už vyjíždíme. Má vzácnou schopnost některými svými dotazy zcela narušit mou křehkou duševní rovnováhu. Začínám být mírně hysterická. Pan Válečný taky.

Pátek 9:30 Pořád mám hlavu jako pátrací balón a manžel hubu jako žaba, nicméně vše je sbaleno a nacpáno v autě. Čuba se vesele válí na zadním sedadle. Choť startuje a já prosím bohy ať stojí při nás. Ovšem naše vozítko se rozhodlo stávkovat. Baterka je v hajzlu. Volá matička jestli jsem UŽ na cestě. Nacházím se na pokraji nervového zhroucení, pan Válečný nahlas a s chutí kurvuje.

Pátek 9:45. Sháníme autonabíječku. Volám své rodičce, že nejdřív budeme vyjíždět tak za tři hoďky. Matka začíná být hysterická a já s chutí a nahlas kurvuju. Manžel rezignuje.

Pátek 13:45. Startujeme, vyjíždíme. Jsem lehce připosraná strachy kvůli té neplatné technické. Poprvé jsem zařvala:"Bacha, policajti!!!", když jsme předjížděli sanitku. Podruhé, když nás předjíždělo bíle auto s nápisem "POLI - plastová okna". Potřetí zařval manžel, ať už držím ústa. Za hrobového ticha jsme dojeli do Ostravy. Kdo se někdy pokoušel v pátek po 14-té hodině projet městem tisíce komínů a dostat se na výpadovku na Frýdek už jistě tuší co bude následovat. Absolutně ucpané silnice. Posunovali jsme se krok sun krok a trasu "Báňská" - "Rudná" jsme ujeli za krásných 30 minut (normálně to dát tak max. 10 minut). Po dalších třiceti minutách už konečně děláme Ostravě pá pá a to nejhorší bychom měli mít za sebou. Pár kilometrů před Frýdkem jsem pochopila, že není radno chválit den před večerem. Vjeli jsme do té nejhorší průtrže mračen jakou jsem kdy zažila. Příroda dala volume doprava a roztočila kohoutky na plnou knedlu. Nebylo vidět na metr a já třeštila svůj krátkozraký zrak do té vodní spousty. Během pikosekundy bylo na silnici tolik vody, že by snad bylo rozumnější vyhodit z autečka motor a vytáhnout pádla.

Nebudu vás déle napínat. Dojeli jsme. Dala jsem si panáka, cigárko a uklidnila nervy. Padla na mě únava a ukrutný hlad. Po akci "Calex open", kdy jsem sežrala všechno co nebylo obito plechem a označeno lebkou se zkříženým hnátem, jsem si vlezla do postele. Konečně klid a pohoda. Pod okny zurčel potok, stromy šuměly, v dáli řvaly noční pticy...dobrou noc, milé děti...

...dobrou noc, strýčku Fido...

:: ohezkla: HK 13:48 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Peklo je jenom betaverze

Dovolil jsem si nadpis vypůjčiti z Levelu, přičemž doufám, že mě za toto malinké vykrádání nebudou popotahovat před ústavní soud do Brna, protože já do Brna jezdím nerad. Jak tedy již někteří z nadpisu poznali, už drahně dní se potácím ve světě Dooma 3. Přes den zatahuji závěsy, nasazuji sluchátka a v noci zapaluji svíčky, aby atmosféra byla dokonalá. Nejen, že jej hraji, ale dokonce se mi od Doomu 3 zdá. A když se mi nezdá o trojce, zdá se mi o Doomu 2 a 1 (nekecám). Taky mě překvapilo, že mi hra běží na High Details se vším zapnutým, kromě antialiasingu a bez problémů v plynulosti (cca 60fps při benchmarku). Bohužel jsem dospěl k menšímu problému. Hru mám skvěle rozjetou, ale když se mám dostat do Recycling 2, hra při natahování mapy recycling2.map zahučí až do hlavního menu a nic už jí nepomůže. Pokud se mezi čtenáři vyskytuje někdo, kdo se o tuto problematiku fundovaně zajímá a čistě náhodou se s něčím podobným potkal, ať mi dá pls vědět. Byl bych mu neskonale vděčen.

Ale občas i já se musím vypraviti ze své zatuchlé komůrky, abych trochu poživatin sobě zakoupil a při té příležitosti se mi povedlo v sobotu vykonat dobrý skutek. Paní přede mnou ve frontě u pokladny chybělo šest korun na zaplacení a já jí je dal.

Bůh mi žehnej

:: zprznil: Karl 12:24 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Pohádka o tataráku a strašlivé sračce

Milé děti, dnes bude pohádka. Tak se pohodlně usaďte a poslouchejte, teda čtěte parchanti jedni malí.

Žil byl jednou jeden Karl. Byl znám tím, že rád chodil do hospod a v nich si jednou za čas dal tatarák, což je směs pomleté syrové hovězí svíčkové a spousty dalších ingrediencí, ale to Vy ve svém věku ještě žrát nemůžete. Karel Barel totiž tatarák ukrutně zbožňoval. Jenže se mu po něm vždy druhý den děly ošklivé věci, ale jelikož si onu laskominu dával s velkými odstupy po pozření předchozí, na ošklivé věci zapomínal. A tak si Karl dal nášup dobroty do bachoru, zalil to šesti plzničkami a spokojeně odkráčel domů. Ráno, po provedení nezbytné hygieny se oblékl a již otevíral dveře svého holobytu, když v tom ucítil zvláštní pnutí v krajině břišní. Vytušil, že tohle by nemuselo dopadnout dobře a tak rychle prchnul na svůj turecký záchod, kde ze sebe vypustil bublavý vodopád. Ne, slova to nebyla. Když skončil, pokračoval v odchodu do zaměstnání. Cestou nic nenasvědčovalo, že by něco bylo v nepořádku, ale ihned po dosednutí na pracovní židli se nebezpečné pnutí opakovalo. Za dopoledne pak ještě jednou. Kolem jedné, Karl uklidněn, že nutkavá potřeba prchání na WC již pominula, vydal se spokojeně pozřít stravu svou vezdejší, tedy oběd. Málem se z něj nepoučený nebožák nevrátil. Kdyby mu v tu chvíli někdo měřil rychlost sprintu, bylo by to nejméně na olympijský rekord. A tak Karl mučen ještě po celé odpoledne, uklidnil svůj břich až na večer. A co myslíte milé děti, poučil se Karl z těchto zážitků a tatarák si už nikdy nedá?

Prdlajz!

:: zprznil: Karl 18:55 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Drama pod Olympem aneb Sportovní sen...

Tropická vedra ve mně vyvolala absolutní nechuť cokoliv dělat. Mé opocené těleso s vypětím posledních sil vykonává jen základní životní funkce, mozek se beztvárně převaluje uvnitř lebeně. Jediné, co tak ještě zvládnu, je sledování bedny. A abych si připadala alespoň trochu akčně, čumím na sportovce, potící se pod Olympem.

Značně jsem si rozšířila obzory a objevila nová sportovní odvětví. Tak kupříkladu střelba. Dneska už bravurně rozeznám vzduchovou pistoli od vzduchové pušky. A taky vím co je to "trap". Včera jsem fascinovaně zírala na mužné ženy a jejich koule a dlouze přemýšlela o tom, proč se křehká dívka rozhodne stát obryní a vrhat do dáli ukrutně těžký kus železa. Pravda, hora masa ženského pohlaví, která zdvihne nad hlavu 150 kilo ve mně taky vyvolává smíšené pocity. Ale proti Gustávovi žádný dišputát, že. Taky jsem zjistila, že mám velice zkreslené představy o judu. V období puberty jsem tajně milovala Otíka džudistu. Narozdíl od ostatních chlapců, kteří byli buď vychrtlí jako hladoví psi anebo připomínali malá prasátka, měl Otík tělo muže. Samý sval a šlacha a ta jeho pevná prdelka, radost pohledět. Tož se nedivte, že jsem si souboje na tatami představovala tak nějak idilicky. To, na co jsem však měla možnost popatřit v rámci Olympiády mě docela rozesmálo. Dva, po sobě se válející chlapi, kteří se průběžně chytají za koule. Kde je můj krásný statný Otík, ptám se?

Přemíra sportovních zážitků mi způsobila sportovní sen. Zpočátku jsem nebyla jeho přímým aktérem, celé dění jsem jen tak zpovzdálí sledovala, jako bych se koukala na film. Na kraji bazénu stály dva stolky. Za zvuku slavnostní znělky vcházejí Branou borců dva chlapi, oděni toliko v lehkou bederní roušku. Usedají ke stolkům a souboj může začít. Každý má v bubínku na vyšívání napnutou látku a musí na ni z "chemlonu" vytvořit gobelín. (Pozn. red. pro mladší ročníky, chemlon byl na přelomu 70. a 80. let minulého století velmi vyhledávaná a naprosto hnusná silonová jakože vlna, ze které se háčkovaly nechutné klouzavé papuče, ozdobné dečky a gobelíny. Vrcholem kreativity českých matek byl slušivý chemlonový svetérek.) Borci si nastříhali chemlonové cancky a velmi zručně je lepili na látku v bubínku. Vítězem se měl stát ten, jehož gobelínek bude chlupatější a barevnější. Jak jsem tak stála a koukala na ně, napadlo mě, že bych se mohla jít vykoupat do toho přilehlého bazénu. Jen jsem si omočila paleček, zazněl výstřel ze startovní pistole, nějaký surovec mě žďuchnul do vody a já musela plavat 100 metrů motýla. Docela mi to i šlo až do chvíle než jsem si uvědomila, že soupeřem je mi naše čuba.

Po probuzení jsem se asi pět minut nahlas smála a tímto probudila svého sladce spícího muže. I povyprávěla jsem mu svůj snový zážitek a dostalo se mi nechápavého pohledu a doporučení psychiatrického vyšetření. Já sama jen zírám, co podvědomí (či snad nevědomí) dokáže za divočinu.

Přeskoč, přelez, ale v žádném případě nepodlézej...

:: ohezkla: HK 12:15 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Po dlouhé době nějaký škrab

Jelikož jsem byl urgován, kdy zde umístím foto z proběhlé návštěvy Ostravska dvěma spolupracovníky, projevuji tedy snahu a činím tak. Každopádně je třeba říct, že výprava ve složení pan P. (ten v tom kloboučku) a pan G. (povětšinou spící), ostudu rozhodně neudělala a minimálně jeden z nich vydrží jak chlap. Mě předpokládám poznáte, ale kdyby ne, jsem v tom bílém tričku co má vzadu nápis DNES. Taky mi pan P. chvíli věřil, že se na Svobodných Heřmankách, odkud fota jsou, natáčel Poklad na stříbrném jezeře.

5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 68, 69, 70, 71, 72.

Čest

:: zprznil: Karl 15:57 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

A tak teda jako jó?

Karl: Hmm, tak jsem teda prijel do Opavy.
Válečná: Tož, konečně, bo čekám, čekám....fakt hurá...
Karl: No, jde o to, zda nám to budou věřit, že se o povznesení publicistiky na zdejším nebi zasazujem společně, když pod tím budu podepsaný jen já...i když jsme oba opilí :)
Válečná: Budou nám to věřit, protože já si teď namočila rukáv trika do majdy, kterou zcela autenticky ukuchtil pan Válečný...
Karl: Ač nechtěně vstupuji do dějě...hmm...nechávám to na Tobě ségra, jsem příliš grogy..
Válečná: Hele, brácha, neser. Papkej tu dobrotku, soustřeď se na písmenka a piš!!! Jaképak grogy??? To snad ni? Normálně komunikujeme. Ale jde to ztuha jak si tak přehazujeme tu klávesnici....
Karl: Mi povídej...klávesnice hop a skoč a najednou je zde...no...já asi dobrou..
Válečná: A tady názorně vidíte, že mužové odpadávají rychleji než reportérky. Ale i já už drobím majdu pana Válečného do klávesnice a tudíž je velmi vhodno se rozloučit. Pá pá pá...hoj a neotvírejte Jeskyňkám!

Karl: And now something completely different...

:: zprznil: Karl 00:45 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...