:: Jen tak zlehka ::

:: 30.9.04 ::

Ne moc

Leze na mě něco zákeřného. Uvažuji jestli to mám ze včerejšího shlédnutí Barbara Conana nebo další konference, kterou jsem absolvoval, či snad ze včerejšího holiče, který mě nechal odejít s kompletně mokrou hlavou. Každopádně doufám, že to brzo přeperu.

Já bych si tipl na toho Barbara

:: zprznil: Karl 18:06 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Nežer, sviňo aneb Tlustá dcera tesaříka...

...jedla ve dne, jedla v noci,
tak ať si teď nenaříká,
že ji auto neveze,
že poláme každou hračku,
že nemůže na houpačku,
že se smějí všichni broučci vypasené Tereze...
...tak tahle dětská říkánka z leporela "Broučci na pouti" mi duní v hlavě dvacetčtyři hodin denně. Když si místo jména Tereza dosadíte nick Válečná reportérka, zajisté pochopíte tíživost situace, v níž se právě nacházím.

Pobyt u mé drahé matičky zvelebil mé těleso do tvarů víc než plnoštíhlých. Před odjezdem jsem u mámy stoupla na váhu a...ručička se kývala, já hrůzou dech tajila a přivírala oči a když jsem je otevřela...néééé, to není možné, ta váha sichr váží blbě. V intimitě vlastního domova jsem šla donaha a instalovala svůj obří břich před velké zrcadlo. Musela jsem si třikrát flustnout za levé rameno, bych sama sebe neuhranula a ze rtů se mi linula slova: jsi hnusná, tlustá, ty prasnice jedna vyžraná. A co včil s tym, že?

I obvolala jsem všechny své kamarádky, posedlé hubnutím, zdravou výživou a cvičním. Vypůjčila jsem si nepřeberné množství chytrých časopisů, v nichž se praví jaká dieta je ta pravá, jaká strava je zdravá a jaké prostocviky vás zaručeně zbaví špeků. No, to jsem si pěkně nakakala do vlastního hnízda. Považte, všichni doporučují omezit příjem tuků, jíst málo, ale pravidelně, dodržovat pitný režim...a to je ta lepší zpráva. Objevila jsem i drastičtější metody, jak se rychle a zaručeně stát špekuprostou. Tak třeba dieta modelek - po tři dny jíst pouze kiwi, ananas a hroznové víno. Nebo dieta úplňková - za úplňku nežrat vůbec a pouze pít bylinkové čaje a minerálku. Eee, tudy cesta nepovede. Zřejmě bych i zhubla, ale nedožila bych se toho. Musím na to jít od lesa a vytvořit si nějakou vlastní dietku, při které zhubnu a zároveň nebudu mít pocit, že se týrám.

Jak tedy na to? Inu, vyberu si z těch všech diet to, co mé špeky nebudou považovat za příliš razantní útok. Takže: bílé víno je prý výborný spalovač tuků. Jo a Veltlínek bude ze všeho nejlepší. K tomu báječný jemně perlivý Rajec a šups, antišpekový střičínek je na světě. A protože jsem se rozhodla, že teda jako omezím ten příjem tuků (au, au, au), ukuchtila jsem si "Chabovicu" a v poledne se výtečně nacpala. Jenže. Za dvě hoďky bych už zase jedla. Posbírala jsem poslední zbytky pevné vůle a udělila si přísný zákaz cokoli pozřít. A jak jsem do toho popíjela ten střik, byla jsem opilá a šťastná představou, jaký to mám morál. Večer jsem padala pyskem na tvář a statečně žužlala syrovou papriku. V noci se mi zdálo, že jsem na nějakém výborném rautu a můžu sežrat co chci.

Taky jsem zjistila, že nejhorší nejsou trpaslíci, nejhorší je, přinutit své líné tělo k nějakému výraznějšímu pohybu. Inspirována Hankou Kynychovou (či jak se ta žena jmenuje) jsem zvolila několik zaručených cviků, které mi dopomohou k postavě laně. Ještě že manžel není doma. Kdyby viděl, jak se tady každý den dvacet minut válím po podlaze s grácií rochnícího se hrocha, potím se jako hovádko a vydávám zvuky značně nelibé, puknul by smíchy. Po dvou dnech mě bolí doslova každý milimetr mé svalové hmoty. Ale taky jsem přišla na to, že budu-li cvičit večer, po požití litru Veltlínu, půjde mi to tak nějak radostněji. Včera jsem se krásně křápla do lebeně a bylo mi to celkem putna. A mále bych zapomněla na hrazdu, kterou máme umístěnou mezi futrama kuchyňských dveří. Tož to je teda něco. Vyvěsila jsem se a chtěla přitáhnout kolena k bradičce (posilování břišních svalů, víte). Šlo to sice ztuha, ale dokázala jsem to. Pak mi povolily ruce a já chrápla na zadek. To byste nevěřili jak příšerně bolí, když si narazite prdel o práh.

Obrněna pevnou vůlí a zhrozena svým břišním obložením se pomalu ale jistě blížím postavě obstaróžní zmatené bulimičky. Pantáta bude zírat jakou má šlank ženušku. Pokud však nezemru hlady a vyčerpáním. Držte mi palce, přátelé.

Až tusty budě hubeny, tak hubeny budě studeny...

:: ohezkla: HK 14:13 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Vnimanie!

Doufám, že dnes nepropadnete trudnomyslnosti a shlédnete ve 22:15 na ČT2 libozvučný a ohleduplný snímek Mechanický pomeranč. I když v tomto případě obvzláště platí poučka o nadřazenosti knižního díla, je nutno uvědomit si, že zde se filmové provedení alespoň částečně kryje s původním záměrem.

Dobrou chuť

:: zprznil: Karl 20:38 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Tupánkova cesta do velkoměsta aneb Hřbitovní průvodce...

Domove, sladký domove. Po krásných sedmi dnech jsem se vymanila z náruče své matičky a taktéž z náruče velkoměsta. Přestože jsem půlku života prožila ve městě tisíce komínů, můj návrat a týdení pobyt se značně podobal výletu Neználka na Měsíc. Ano, přátelé, jsem vidlák a nestydím se za to. Jsem jen překvapena, jak rychle se člověk může změnit.

Mamuška bydlí minutočku od snad největšího ostravského parku. Jistě, vím, že "Komeňáky" nejsou to, co bývaly za mého dětství, kdy zde bolševik pořádal monumentální soudružské manifestace a mládežníci skládali slib pionýrů. Ale...čuměla jsem jako péro z gauče. Je to prostě čači. A co mě naprosto uchvátilo (a čubu též) je prostor cca 1x1 kilometr, vyhrazený pro volné pobíhání čoklů. Tráva, spousta stromů a na každém rohu kandl na psí hovina. Dále mě překvapilo, že psů ostravských je jako sraček. Hafuše se každý den báječně vylítala a našla si nové kamarády (tímto zdravím boxera Artura a jeho páníčka).

Vrcholným zážitkem, kdy tupánek kulil očiska jako E.T. mimozemšťan a na každém kroku vytřepával slámu z botek, byla cesta čerez gorod. V době dopravní špičky jsme s mamuchou vyrazily na hřbitov, bych obkoukla její nový hrobeček. Trasu maminčin domeček - maminčin hrobeček jsme musely absolvovat městskou hromadnou s jedním přestupem v centru nejcentrovatějším (modří vědí, pro ostatní zastávka u "ASA"). Občané ostravští měli vzácnou příležitost popatřit na vyjevenou Válečnou, zmatenou jako Goro před Tokiem a tiše si drmolící:"Kurva, tolik lidí, tolik lidí!!!". Se sevřenou prdelkou jsem přestup zvládla a dmoucí se pýchou vystoupila u hřbitova. U vchodu nás uvítala cedule "Smrtihlav s.r.o. - pohřební služby nejvyšší kvality" a mé oko zálibně spočinulo na úpravných hrobech, rozprostírajících se na ploše několika desítek hektarů. I máma měla problém najít svůj příbytek posledního spočinutí. A já se opět projevila jako jelito velkolepé, když jsem byla vyslána pro vodu k hydrantu. "Hele, půjdeš rovně, pak první uličkou doleva, rovně, čtvrtou doprava, pátou doleva...najdeš to?", pravila rodička. Bez pro-blé-mů, jsem pověstná svým skvělým orientačním smyslem. Rovně, první doleva, pátá...do prčic, doleva nebo doprava?! No, co vám budu povídat, pěkně jsem se mezi těmi hroby zacyklila, hydrant nenašla a nejhorší bylo, že nebylo koho se na cestu poptati. Připadala jsem si jako ve filmu "Rozpuštěný a vypuštěný", akorát všude kolem nebyly samé kachny, ale hroby-hroby-hroby. V lese bych se mohla orientovat podle lišejníku nebo mraveniště, ale tady??? I nabrala jsem směr, kde jsem tušila svou matku. Po deseti minutách zmateného pobíhání jsem mámu potkala u vchodu na hřbitov.

Krom těchto několika drobných excesů můj pobyt ve velkoměstě proběhl na výbornou. S mámou jsme pokecaly, pojedly, popily, dobrou vůli spolu měly. Poslouchaly jsme muzičku pánů Goodmana, Ellingtna a Millera, sledovaly jsme pokleslé české seriály a já si ve finále přečetla velmi poučnou knihu "Jak hubnou slavní". Nabyté poznatky budu muset v brzku uvést do praxe. Přibrala jsem tři kilča a vypadám jako panáček Michelin.To víte, domácí strava je domácí strava.

Budete-li potřebovat hřbitovního průvodce, obraťte se na mě s důvěrou...

:: ohezkla: HK 16:37 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Dej sem to motokolo aneb Cytryks Solůšn Konferens 2004

Celý včerejší den jsem strávil s Čmeldou na konferenci na kraji Prahy. Setkání to bylo vskutku obohacující, zlášť některé přednášky bych nazval vskutku vypečenými. Mimo těch opravdu zajímavých jsme se totiž dostali i na takové, jejichž smysl mi poněkud unikl. Ale na druhou stranu, jak jinak bych se dozvěděl podrobnosti o systému výkaznictví v kraji Vysočina? A co třeba definice obcí třetí kategorie? Nebo one man show SČVK o škodlivosti modemového připojení? Ale dost planých řečí, nutno vyzdvihnout opravdu zajímavé momenty, jako svačinky, přestávky na kafe (u mě čaj), dárky, oběd a losování o e-motokolo (či e-koloběžku?). Zastavme se blíže u posledních dvou. V přestávce na oběd se mi povedlo menší faux pas. Stojím si takhle klidně ve frontě mezi samými drahooblekolidmi a chystám se nabrat si masíčko z velikého pekáče. Co čert nechtěl, samozřejmě mi nabírací lžíce spadla přímo do šťávy k masu. Pravou rukou jsem chtěl osušit onu lžíci a nevšiml si, že levá ruka, držící můj talíř, se nebezpečně naklonila a šťáva z ní teče na čistý ubrus. Své rozpaky jsem zakryl okamžitým úprkem. A to nešťastné losování. Celkem se losovalo třikrát o nádherné kusy e-motokoloběžek jejichž jsem se chtěl stát šťastným výhercem (aspoň jedné teda). Bohužel, muselo být losování zcela zmanipulováno, neboť nechápu, jak nemohl vyhrát můj tip na přesný počet účastníků, jehož hodnota byla 301,5 člověka!

Taky Čmelda při úklidu cédéček v kanclu našel jedno maximálně úžasné, které..které..no dovolil bych si pár třešniček z mé zahrádky na ochutnání.

Trudná frakce armády

:: zprznil: Karl 16:54 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

To jsou věci aneb Deníček slaměné vdovy II. ...

Poslušně hlásím, že výsadek směr Jižní Tyroly dopadl úspěšně a destinace bylo dosaženo po patnácti hodinách jízdy. Také musím nahlásit, že můj slaměný život se rozjel na plné obrátky a přináší netušené věci. První překvápko mi uchystala naše milá čuba. Hned v pondělí jí docvaklo, že pán a vůdce smečky odfrčel a proto je nezbytně nutné, aby hrdě pojala úlohu alfa samice. Ten, kdo je tady nesvéprávným trumberou jsem já. Při venčení předvádí kousky nevídané, stihla se drobně servat se sousedovic čubou (dva šrámy na čumáku), drsně mě hlídá a vrčí na každého, kdo by se chtěl ke mně přiblížit a vůbec dává najevo, že ona je středobodem Vesmíru. Včera mě vytočila natolik, že jsem se neudržela a přetáhla ji vodítkem přes zadek. Jestli to tak půjde dál, tak já skončím v blázinci a čuba v guláši.

Že to s mojí svéprávností je tak trochu nadivoko si patrně nemyslí jen naše pesa, ale též má drahá rodička. Sotva jsem v pondělí ráno rozlepila oko, rozprdlikal se telefén. Volala matička. "Tak co, už je pan Válečný v té Itálii?". "Jo, odjížděli ve čtyři ráno.", zněla má rozespalá odpověď. "No tak to je výborné, sbal psa, sbal sebe a přijeďte, vlak ti jede v 10:20.", zavelela máta. Musela jsem dlouze vysvětlovat, že můj pondělní příjezd nehrozí, neb musím v úterý na veterinu a až podle stavu čubí dělohy a případné další kontorly, provedu přesun do města tisíce komínů. Hlavou zeď neprorazíte. "Přijedeš nejpozději ve středu a hotovo, já tě znám, ty si určitě vůbec nevaříš a netvrď mi, že čínská polívka je taky jídlo.". Jasně a taky jsem se začala pokakávat a nemyju se. Shniju tady ve špíně, pokud ještě dřív nezhebnu hlady. Takže expedice s krycím názvem "Pečovatelská služba pro slaměnky" startuje dnes odpoledne. V sobotu budu mít na oběd kachničku, heč.

Mé ovdovění přineslo také poznatek, který by stál za podrobné prozkoumání. Chování samců k osamělé samici. Tedy, řeknu vám, já zírám a nestačím se divit. Slaměná vdova zřejmě působí na některé chlapy jako magnet. Ještě včera nedostupná a dnes...zbraně uchystány, lov může začít. Svým způsobem je docela příjemné nechat se zvát tu na obídek, tu na sklenku vína, to ano. Ale uvádí mě to stavu, kdy číhám, jsem ve střehu a nutně musím uvažovat o tom, co má asi panáček za lubem. Vážně. V pondělí jedno pozvání na oběd, plus pozvání na pivko. To jsem si říkala, že je to náhoda, prostě nepátrej a neřeš, Válečná. Včera pozvání na vernisáž, kde jsem pobyla asi hoďku, letěla domů vyvenčit hafuš a s představou poklidného televizního večera jsem usedla k bedně. Omyl. Volal známý, že má pro mě nějakou bezvadnou muzičku a ať se bleskem přesunu do hospůdky, že už na mě čeká. Samec, který si mě za přítomnosti manžela téměř ani nevšimne se najednou chová jako jelen v době říje. Po dvou pivech a hodině keců typu:"Tobě to dneska fakt sluší.", a "Do kina bys zítra nešla?", jsem zbaběle prchla domů. Asi jsem blbá, ale po jedenácti letech manželství jsem poněkud mimo mísu a při setkání s tokajícím tetřevem bráním svou čest útěkem. A tak si tak dneska říkám, že ta moje máma má recht. Odveze si mě pryč od vilných mužů, vykrmí mě a za tři týdny předá manželovi ve stavu víc než vyhovujícím.

Tož pá, pá všem. Pokud vše poběží dle mých představ, objevím se tu někdy začátkem příštího týdne.

Lovu zdar...

:: ohezkla: HK 13:49 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Je neděle a tak je třeba si vyměnit pár SMS s naprosto neznámým člověkem

Dnes je sice úterý, ale tohle je popis temného příběhu, který jsem zažil tuto neděli.

Neděle je Boží den a já se toho tuto neděli sveřepě držel. Nepožil jsem ani kapku alkoholu, nevdechl ani trochu cigaretového dýmu a místo toho pracoval na zahradě, jedl, odpočíval a hleděl na televizi. Obvzláště večer, kdy HBO nabízelo program "Vypni mozek a jenom čum" (Chicago, American Pie 2, Resident Evil), jsem jen ležel na gauči a hypnotizoval obrazovku. Tu mě kolem desáté někdo prozvonil z neznámého čísla. Neragoval jsem a prozvánění neustávalo.

Po třetím jsem se neudržel a napsal SMS: "Mohl bych vedet, kdo me prozvani?"
Odpovědí mi bylo: "mislim ze ne.ale ja jsem prozvanel(a) jinacy cislo.Napis kdo jsi ty."
Jelikož jsem člověk veselý, napsal jsem: "Jsem krasny a bohaty princ. Kdopak jsi Ty?"
Za chvíli již mobil pípal se zprávou: "Jsem krasna bohata princezna:)a jakpak se ten princ jmenuje a kolik mu je.:)"
Pravda musela být vyřčena: "Je mi 19. Kolik je Tobe?"
Nemusel jsem čekat dlouho: "princezna je mladsi.skus hadat.A jak se jmenujes ja lucka."
Hádanky byl vždy moje: "16? Ja se jmenuju Matyas."
Překvapivá odpověď a utnutí celé konverzace: "ne zapomen na moje cislo.aji na moje jmeno."

Předpokládám, že jsem si psal se šestiletým dítětem

:: zprznil: Karl 19:00 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

V nohách mám už tisíc mil...

Toto svědectví sepsal Karl, syn Karla, syna Karlova, 20. září léta Páně 2004, v Městě Komínů a doufá, že bude sloužit jako ponaučení dalším generacím.

Opava je krásné město. Opravdu, navíc, ve kterém jiném městě byste vyměnili základní desku, procesor s chladičem a grafickou kartu za dvě kila jelitového prejtu? No, kde? Ale popořadě. Pátek byl hektickým dnem. Nejprve jsem se vydal, po ranním probuzení v sedm ráno, k zubákovi, abych od něj v deset dopoledne vypadl, sprintem doběhl do práce, kde jsem naložil notebook a sprintem opět běžel na Hlavní nádraží, odkud mi v jedenáct odrážel vlak směr Ostrava. Vlak to byl vskutku neadekvátní, neboť polské vagóny neměly v první třídě zásuvky a český vagón zase kuřáka. Rozhodl jsem se správně a šetřil své tělo a zároveň oblažoval filmy svou mysl, abych o půl čtvrté mohl vystoupit na Svinově, dát si pěkné cígo a přesedat na osobák, který vyrážel ku Opavě, domovu Válečné reportérky. Válečnou i pana Válečného jsem našel v jejich zákopech, kterak hrdinně brání pozice proti vnitřním i vnějším nepřátelům, provést směnu, chvíli poklábosit a za necelé dvě hodiny se opět přesouvat směr velkokapacitní nádraží Opava východ, dle mého názoru, nádraží s nedrsnějšími hajzly ve Slezsku. Tam jsem nasedl na osobní kodrcák, vezoucí mě nazpět ku Ostravě, neboť jsem měl domluven sraz o půl deváté na brutálním sídlišti Dubina. Za zmínku stojí cestující otec se synem, vystrojení jak na pohřeb, kteří za celou cestu nepromluvili, asi dvoumetrová slečna, která na mě celou cestu hleděla a když jsem na ni mrknul já, tak stydlivě klopila zrak a pak čtyři děti, které mi seděly za zády a zkoumavě pohlížely na barevné změti, odehrávající se na monitoru mého notebooku. Celkově jsem za pátek nacestoval s ČD 414 km.

Po sobotním ranním probuzení u kamaráda, vydal jsem se cestičkou k Řepiště City, kde jsem již byl otcem netrpělivě očekáván na oběd. Byl vskutku vynikající a tak nebylo divu, že jsem odpoledne v podstatě prolenošil a až k večeru se vydal za kulturou. Avšak, jaká byla má chyba, že jsem si předem nezjistil podmínky k pobytu. Cestou busem jsem zjišťoval nastavení kamarádů vzhledem k pivu a takový byl výsledek: Ing. Tlustý - rodinná oslava, ze které volal v děvět, řka: uhhmm, ehhm pyčo, sem azi ožraly, Ing. Chlupatý - noha v gypsu a nepohyblivý, Frank Lavor - zvracející doma po pátku, Ivokar - nedostupný, zřejmě již v Anglii, Gumiš - na Bečvě, Hrnek - plavící se ve Středozemním moři jako steward. Zkormoucen nad touto situací, zakoupil jsem si sobě Reflex, s tím, že si dám jednoho Ostravárka u Stodolní a pak se odebéřu do lože. Co čert nechtěl, v té hospodě jsem narazil na týpky, které jsem neviděl přes dva roky, jmenovitě Samka a Panáčka a dopadlo to tak, že jsem si ve dvě v noci musel vzít jako podporu na cestu ze Stodolní taxi vůz, abych se dopravil domů.

No, nekup to!

:: zprznil: Karl 22:00 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Herzliche Willkommen aneb Deníček slaměné vdovy...

Tak, jako se neodvratně blíží podzim, tak se také přiblížil odjezd pana Válečného za prací do daleké ciziny...do kraje horských velikánů, modravých jezer, hradů a zámků. Do kraje, kde muži nosí kožené kalhoty s padacím mostem a ženy hrdě oblékají své drindly, kde folklór začíná jódlováním a končí (kupodivu) jódlováním. Do kraje, kde každý správný muž je majitelem tisícihektarového sadu a každým podzimem je ochoten pustit chlup a za účelem sběru jablek najme nemajetné šílence, kteří jsou zase ochotni lozit několik týdnů po stromech a všechno to ovoce sesbírat. Pokud stále ještě netušíte, kde leží tento ráj na zemi vězte, že onou zemí zaslíbenou je Jižní Tyrolsko, přesněji sever Itálie a ještě přesněji jde o desátou prdel světa asi patnáct kilometrů od Merana.

Pan Válečný se už těší na jiskrná tyrolská rána a večery, kdy Slunce skloní hlavu za nejbližší Dolomit či Alpu. Já naopak propadám hysterickým záchvatům a můj chorý mozek vytváří katastrofické scénáře. Tyto začínají tím, jak manžel padá ze žebříku se zlomeným vazem. Uzavírá je pak scéna, kdy mi velmi ošklivá, velmi stará a velmi bohatá tyrolská Gertruda odloutí (za použití südtyrol woodoo) mého muže. No a já tady umřu buď smutkem, nebo vztekem, nebo kombinací obého. Mou hrůzu ještě stupňuje skutečnost, že pantáta neumí ni kváknout německy. A tyroláci, ač italové, šprechtí pouze a jedině germánsky. A podle mých zaručených informací je to ještě němčina s nějakým příšerným dialektem (asi tyrolským, že). V obavách o manželovu existenci jsem oprášila své značně vyčpělé jazykové znalosti a sestavila pro něj soupisku několika životně důležitých německých frází. Pečlivě jsem vyselektovala věty typu "ich liebe dich" a "ich möchte sex machen". Na čelní místo jsem vtipně umístila fráze " ich möchte etwas zum essen und trinken", "welche tabletten sind gut gegen kopfschmerzen" a "ich bin an der frischen luft". K seznamu frázi jsem ještě mužíčkovi do baťůžku přibalila slovník, ze kterého jsem černým fixem vyškrtala všechna nevhodná slůvka. Že bych však byla nějak klidnější, to se opravdu říct nedá.

Na klidu mi nepřidává ani můj nejlepší kámoška Bob, který je ostříleným sběračem a letos vyjede do Tyrol podeváté. Krmí mě historkama o retardované sestře sadařově, která sice neumí do pěti napočítat, ale šukala by o stošest. Prý pod záminkou nějaké drobné výpomoci láká nebohé sběrače do svého hausu a tam se na ně vrhá a vilně chrčí. Uvažuji, jestli sborníček germánských frází nerozšířím o větu "ich bin krank, ich habe AIDS". Otázkou je, zdali Geti (tak se ta záchtivná holubička jmenuje) o Aids vůbec slyšela a zdali by nebylo lepší vybavit manžela několika prezervativy. Bože, já se z toho zcvoknu.

Všichni se mi smějou a klepou si na čelo. Prý bych měla být ráda, že se pantáty na pár týdnů zbavím. Nemám prý panikařit a užít si svého slaměného vdovství. Jasně. Řekla bych, že tak týden budu strachy tumpachová a pak to přejde. V nejhorším případě zajedu za svou rodičkou, týden pobudu a pak se budu převelice těšit domů na klid a samotu. Tož asi tak.

Wir treffen uns um halb acht...

:: ohezkla: HK 11:53 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Podeklování

Tímto bych chtěl poděkovat pánovi Čmeldovi a pánovi Ovocemu, že zachránili mou zadní bradu od hořící, naléhavé, nebál bych se říct až akutní, věci. Za to Vám upřímně přeji spoustu úspěšných misí se svatyněmi a strážemi.

Ještě jednou, pánové, děkujeme

:: zprznil: Karl 19:41 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Kdyby byly v řiti ryby...

...a kdyby se svět točil podle toho, jak chci já, tak tady teď nesedím, nebuším prsty do klávesnice, ale už jsem přistál po hladkém letu kdesi v Anglii, řeším dnešní bydlení a chystám se na zítřejší přesun do Middlesbrough, kde zítra hraje Baník 1. kolo poháru UEFA. Nechal jsem se totiž nalákat vedením klubu, které nakoupilo zhruba 900 vstupenek a rozhodlo se je věnovat fanouškům, kteří se k hranicím Skotska vypraví. U mě to celé ztroskotalo na řadě vzájemně propletených nešťastných náhod, které zároveň nakonec vyústily i v jednu pozitivní věc. Zůstanu však tajemným, jako jeden hrad v horách a nechám si to pro sebe.

A jak řeknu krleš...

:: zprznil: Karl 22:53 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Život je pouhým propletencem vztahů, které z pozice všeobjímající nekonečnosti nikoho nezajímají

To se mi ale povedl pěkný nadpis, co? Jsem na něj také náležitě pyšný. Původně jsem měl připraveno „Mr. Rolland?“, ale to by ocenilo jen pár znalců, kteří měli co dočinění aspoň někdy s misí, ve které je třeba vniknout do svatyně a oklamat stráže, že Čmeldo?

Měl jsem v plánu dnes navštívit koncert T NZNM a její doprovodné kapely :), ale Karl míní a příroda mění. Místo toho jsem se opět objevil ve večerních hodinách v sadech pana Riegra, abych tam venčil psa, který je dokonce parfémovaný nejlepšími světovými značkami, jako je Biolit a CIF. Měl jsem štěstí a povedlo se mi jej nezašlápnout. Já jsem tak šikovný. Taky mi dnes bylo řečeno, že jsem krásný a chytrý, ale tohle je už stará známá pravda, každopádně to zní lépe od někoho jiného, než od svého obrazu v zrcadle. Jinak jsem opět znovuobjevil vynikající kapely My Bloody Valentine a L7 (maximálně doporučuji), povedlo se mi dočíst Vzestup a pád Britského impéria (opět maximálně doporučuji a je k dostání v Levných knihách) a shlédnout katastrofický romantický film Den poté. Ach jak jsem si poplakal.

Taky máte pocit, že tenhle spot je zde jen proto, aby tady něco bylo nového?

:: zprznil: Karl 01:07 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Jsem jemný elektromechanik! A ne, že ne!

Tyto příběhy se dějí jen v levných románech, které nikdo nikdy nenapsal. Tím padá můj nadpis, který budu muset použít jindy.

Vyrazil jsem dnes do obchodu, abych nakoupil trochu krmě pro sebe a cestou mě napadlo, že bych snad mohl stavit se do hospody za účelem vypití jednoho či dvou smíchovských moků. Jak jsem si usmyslil, tak se také stalo. Cestu domů, mě však zastavil mužíček, který si usmyslel, že mu spravím jeho bloklé video. Co si budeme nalhávat. Porno kazeta v jeho Orionu a směs mé dobrosrdečnosti, způsobily vyřešení celé záležitosti a je nutno dodat, že ani jeho babička neprotestovala.

Zdraví Hitlerjugend

:: zprznil: Karl 22:54 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Znám benzín co nehoří

Taky bych dneska mohl psát o něčem jiném. Třeba o tom co se mi dnes zdálo. Byl jsem odsouzen k smrti za vraždu, kterou jsem nespáchal a dotyčná osoba dokonce žila. Rozsudek měl být vykonán useknutím hlavy gilotinou. Zatímco jsem čekal v cele na vynesení rozsudku, chodili za mnou známí a říkali ať jsem v pohodě, že to nic není. Já byl ale stále víc a víc nervózní, až konečně nadešel čas popravy. Na popravišti stál jako velitel Miloš Zeman, pokuřoval a čekal, až bude moci dát pokyn katovi. Já se k němu se slzami v očích rozběhl a žádal jsem o zmírnění trestu, protože jsem nevinný a nic jsem nespáchal. Miloš mě chvíli poslouchal, pak blahosklonně pokýval druhou bradou, vzal do ruky mobil, zavolal Klausovi a ten souhlasil s tím, že místo usmrcení budu vykonávat nucené práce v zemědělském družstvu. Odvezli mě tam, já spokojeně kydal hnůj a liboval si, že nejsem po smrti, když tu přijela sanitka, vyskákali z ní děti a zapálili stodolu, ve které bohužel žila rodina s malým dítětem. Vrhl jsem se do plamenů, chytil jsem batole a vytrhl jej ze spárů smrti, načež mě to dítě kompletně pomočilo. Po tomto incidentu bylo rozhodnuto, že mě letecky přepraví na bezpečnější místo, s tím, že pokud se pokusím o útěk budu zastřelen. Na letišti se mi však mí strážci ztratili a já zoufale běhal letištní halou, abych je našel. Naštěstí se mi to povedlo a já odcestoval letadlem do Mošnova, kde nás čekala limuzína, kterou řídil bývalý trenér Ostravy v házené. Jel s námi jako prase a tak nebylo divu, že nás rozšmelcoval kamión a my všichni zahynuli. Ale o tomhle opravdu psát nebudu. Mám totiž na starosti daleko důležitější věci.

Kontaktovala mě před časem jedna slečna, která na tyto stránky víceméně zabloudila a usoudila, že stojím za to, aby mě měla v kontakt listu. Dokonce mi přes icq napsala a já s ní začal komunikovat. Z proběhlé konverzace mi bylo naprosto jasné, že jsem narazil na někoho, kdo je nejenže úžasně vtipný, ale zároveň i kouzelný, nebál bych se říct i okouzlující a komunikace s ní povznáší ducha, oblažuje mysl a obšťastňuje srdce. K dovršení všeho mi poslala i svou fotku. Skoro se mi zastavil dech, když jsem na ni pohlédl a také jsem jí to napsal. Nevěří mi však, hmm.

Tak co, líbí? :)

:: zprznil: Karl 15:49 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Když boulink, tak pivo 12 a koule 10

Včera pořádala naše firma, pro VIP zaměstnance našeho detašovaného oddělení, turnaj v bowlingu. Jelikož jsem se účastnil i já, nebylo o vítězném týmu pochyb. V týmu kromě mě byl i Čmelda a k ruce nám dali dva přicmrndávače, ze kterých se vyklubali zdatní bodující a bojující nově přibraní zaměstnanci. Jelikož byl start turnaje stanoven na 20:00 SEČ, rozhodli jsme se s Čmeldou, že si dáme pivo, dokoukáme první třetinu hokeje a pak si jen tak zlehka zatrénujem. Jaké bylo naše překvapení, když jsme v 19:29 SEČ přišli k drahám a zjistili, že zmatená organizace turnaje posunula začátek na 19:30 SEČ přesně a náš tým startuje v první skupince. No co se dalo dělat, plivl jsem si do dlaní, zhluboka jsem se nadechl, napil jsem se piva, vydechl jsem, otřel jsem si ruce a v prvních třech kolech jsem hodil 2x strike a jednou spare. Ostatní členové se také opřeli do koulí a tak jsme mohli v závěru hrát už pouze pro diváky. Mezi týmy nám patřilo jasné prvenství a i se svým tréninkovým skóre 138 jsem čekal výhru i mezi jednotlivci. Opak byl pravdou přátelé. Byl jsem zákeřně druhý! Při druhé nesoutěžní hře už byly plzničky v mém bachoru čtyři a zlepšení na sebe nenechalo dlouho čekat. Končil jsem na 158 bodech (5x strike), a když se mě ředitelka zeptala, jak to dělám a já odvětil, že poctivým dodržováním zásady „pivo 12, koule 10“ a že mám tak trochu slabost na tyhle indoorové sporty, ohromilo ji to natolik, že mi věnovala poukázku na další 3 piva na účet firmy a při svém odchodu předplatila celému týmu ještě jednu rundu. Nádhera. Když už všichni začali opouštět bojiště, řekl jsem si, že je na čase se taky vydat domů, abych si venku lehce se houpající stopl automobil jedné manželské dvojice u nás pracují a pevným velitelským hlasem jim rozkázal ať domů mě odvezou. Jak jsem řekl, tak se také stalo, doma jsem mžourajíc do monitoru vykonal ještě nějakou práci (nekecám, ušil jsem si na sebe boudu v podobě slibu, že jeden pracovní zásah vykonám z domova po navrácení se) a šťasten zalehl do duchen.

A klid, jo?!

:: zprznil: Karl 16:55 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Aaaaaa...do prdele!

Tak se nám dnes zase narodil Karl, paní Müllerová. No jo, je to tak, je mi krásných 20 let nebo snad víc? Já už nevím, každopádně jsem se dneska ve čtyři ráno vzbudil, šel na záchod, cestou koukl do zrcadla a řekl si: "tak to si pyčo zase o rok starší". Tato informace, ještě tak závažnou formou podaná mnou sobě, mě vzala natolik, že jsem přes půl hoďky nezabral a uvažoval nad vážností situace. Jako, že bych se už měl chovat zodpovědněji a tak, ale pak jsem radši usnul. Taky mi dnes blahopřála matka a samozřejmě na mě vystřelila otázku: "a kdy už se konečně oženíž Kájo? Už ti je 27!". Vše završil otec svým blahopřáním, ve kterém psal: "a nezapomeň, že se každým rokem blížíš k 60-ce, co mám já. Blahopřeje Starý Karel".

No, chápete to?

:: zprznil: Karl 16:26 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Takové přízemní radostě aneb Třistazmista ateista...

Kdo prý má židli, ten bydlí. Židlí mám několikero, tedy bydlím...bydlím v přízemí. Kdo někdy obýval, nebo obývá přízemní byt, dá mi jistě za pravdu, že bydlení pár metrů nad ulicí má své jisté půvaby a výhody, jenže...První nespornou výhodou je, že vůbec bydlím a pan domácí je poměrně slušný člověk. Dalším kladem je fakt, že když něco stěhujete a v baráku není výtah, tož se moc nenadřete. Co můžete vyvalíte oknem a co oknem neprojde, to přes těch pár metrů chodby už nějak přesmýkáte. A když si doma zabouchnete klíče a máte otevřené okno, "ohne problem" tím oknem do kvartýru vlezete.

Teď přijde na řadu to "jenže" a to jsou nevýhody přízemních bytů a s nimi spojené radosti. Bydlení v přízemí je pro "přízemníky" tím pravým pošušňáním obzvláště v letním období. Venku je vedro a dusno jako v prádelně a proto musíte mít furt pryč otevřené okno. Což je docela fajn, pokud bydlíte na nějakém odlehlém měststkém konci. Ovšem bydlíte-li v centru na rušné ulici, na levoboku jedna hospoda, na pravoboku nálevna číslo dvě a přes ulic zastávka autobusu??? Joj, cigan!! Že musím denně utírat prach a jsem lehce sjetá z výfukových plynů, tak nato jsem si už asi zvykla, tož co už tež. Zvykla jsem si i na to, že když na zastávce zastaví bus, třesou se mi šiby v oknech a na stole poskakuje monitor. Ale co mě fakt dost vytáčí, jsou ožralí spoluobčané, vracející se, nejlépe ve tři ráno, z knajpy. Situace zpravidla vypadá takto. Válečná kolem půlnoci ulehne a snaží se usnout. Přichází spánek a já ve snu slyším:"V zahraděěě, na saděěě sedííí Boooženááá...". Válečná se probírá a zjišťuje, že pod oknem (opřeni o parapet) stojí partička alkoholem upravených borců. Jeden řve jako na lesy, druhý potupně blije a z dalšího padá tato slovní perla:"Kurva, ja su najebany jak cip.". No nekupte to. Mít v té chvíli palnou zbraň...

Další chuťovkou jsou prázdninami znudění fakoši. V sedm ráno, za šíleného tůrování motorů, zaparkují své fichtly pod našimi okny. Zapálí si cigárka a začnou slovníkem dlaždičů probírat hrudní koše svých spolužaček. No nic proti, ať se třeba uhulí a ukurvují k smrti, ale ať u toho, do prdele, neflustají všude kolem, především však na moje okno. Mívám nezřízenou chuť vyběhnout před barák, profackovat je na druhý konec města a cigára jim narvat hořícím koncem do huby. Ovšem, kdybych toto měla aplikovat pokaždé, mám dneska nohy ošoupané až k zadku a ruce otlučené jako píšťaličky.

Naprosto záhadným přízemním fenoménem jsou však zvonky. V baráku máme nainstalovaného elektronického vrátného, či jak se to jmenuje. Takový ten hubafon a bzučák. Někdo zazvoní, vy zvednete hubafon, zjistíte koho to k vám čerti nesou, zmáčknete čudlik, ono to bzukne a Sezam otevře dveře. Tohle je mi jasné. Co mi však není jasné, proč všichni odečítači plynů, elektrik a vody zvoní zásadně na nás? Na baráku je přeci naťápnutých osm zvonků. Zvoní na nás taky sousedi, kteří se ve tři ráno vracejí z hospody a jejich právoplatná je neprobuditelná. Zvoní na nás vhazovači reklamních letáků, zvoní na nás pošťačka, když se potřebuje dostat do baráku, zvoní na nás nabízeči různých výhodných nákupů, zvoní na nás jehovisti i křesťané a nabízejí spásu našich duší. Proč, ptám se? Že by nějak intuitivně vycítili, že ten zvonek vlevo dole patří k bytu v přízemí? Nebo je snad nějak magicky přitahuje naše příjmení? Chtěla jsem pod náš zvonek nalepit ceduličku: "Zvoňte jen v případě ohrožení života!", ale obávám se, že by se u nás zvonek netrhnul.

Ne, neříkejte, že mám přestat jargat a vyměnit byt za nějaký, který je blíž nebesům. To už jsem mnohokráte zkoušela. Problém je totiž v tom, že naším bytem protekla v 97´řeka a bývalou povodňovku fakt nikdo nechce. Takže tady přežiju ještě zopár roků a radostně se přestěhuju na chalupu do Beskyd.

Pod našima okny teče vodička...

:: ohezkla: HK 13:37 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...

Hektický týden

Je toho tento týden nějak moc. Ani jsem nestihnul dopsat pokračování slovenské výpravy a nevím kdy se mi to podaří. Ale jak zjišťuji, díky těmto náročným dnům se mi staly dvě zajímavé věci. Podařilo se mi odbourat svou závislost na pravidelném kupování Deníku Sport a dnes v noci se mi po dlouhé době nezdálo o Doomovi, ale o obvyklých prasečinách.

Že bych se vracel do normálu?

:: zprznil: Karl 19:36 :: [odkaz trwaly] :: | 0 komentu popularnych

...